„Búúúúú!” Ženu se za německým filmem – jaká je vlastně dnešní situace německého filmu? Ne právě dobrá, když se člověk zeptá zástupců tisku po projekci filmu režisérky Feo Aladag Zwischen Welten /Mezi světy/, který sklidil na festivalu největší nesouhlasné bučení. Cestou z projekce jsem se dal do řeči s rozhořčeným indickým novinářem, který tento film označil za německou válečnou propagandu. Tak daleko bych sice nezašel, ale tomu moralizujícímu příběhu z vojenského prostředí v Afghánistánu by trochu méně schematické hollywoodské líbivosti rozhodně prospělo.

Ale možná, že jsou němečtí muži v uniformě bez hákového kříže „in“ a představují určitý pokrok pro německý film. Teď ale honem do metra a linkou U2 do Prenzlauer Bergu na dnešní německý film č. 2. Zeit der Kannibalen /Čas kanibalů/ je výsměšná, satirická komorní hra, ve které tři mizerové využívají finanční krize a cestují do zemí třetího světa, aby přesouvali peníze a shrabovali zisky. Daleko od světa, který dostává pocítit důsledky toho, když nějaká společnost jedním kliknutím myši přesune tisíce pracovních míst do jiné země.

„Ha-ha-ha-ha!” Tahle reakce je jiná. Film je vtipný – satira vystihuje přesně situaci. Honem zase do metra na linku U2, tentokrát jiným směrem – na film č. 3. To Mikro Psari se odehrává Řecku, režisér pochází z Kypru – co je na tomhle filmu vlastně německého? Peníze. Film vznikl v německé koprodukci, což ale nájemnému vrahovi Stratosovi, který je jako hlavní role v zašmodrchaném filmu zajat, nijak nepomůže.

Tak to bude vždycky, vždycky tu budou filmy dobré i špatné, ale jaké tendence lze vytušit v německém filmu? Německé filmy jsou globální, soustřeďují se nejen na svou dobře známou vlast, ale dívají se do dálky, kde ještě nikdo nikdy neslyšel o curry klobáse ani „císaři Franzovi“ – i když název Franz Beckenbauer in Afghanistan /Franz Beckenbauer v Afghánistánu/ dělá dojem, že jde o mimořádně zajímavý film.