Zhasnuté reflektory, pod nohama ani jedna růže, prázdné letiště, kde o autogram stojí akorát tak celník s formulářem o předání zavazadel. A červený koberec? Ten už je nadobro srolovaný. Fenomén padlých hvězd chytajících poslední záblesky slávy fascinoval publikum odjakživa – ať už se jednalo o fiktivní divu němého filmu Normu Desmond ze slavného Wilderova Sunset Boulevardu, aktuální hereckou celebritu z Ameriky Lindsay Lohan, či českou zpěvačku Ivetu Bartošovou. Publikum v reálném čase sleduje, jak je devastuje alkohol a jiné závislosti. Opravdu musí člověk závislý na slávě nahradit její nedostatek jinou závislostí? Nebo lze žít „neslavně“, ale s klidem a s grácií?

Na skutečném případu je založena i studie pádu éterické divy stříbrného plátna od německého režiséra Rainera Wernera Fassbindera z 80. let. Pojmenoval ji Touha Veroniky Voss (Die Sehnsucht der Veronika Voss) a v roce 1982 s ní vyhrál Zlatého medvěda na Berlinale. Jaký je příběh filmu a jeho úspěchu?

Německá Greta Garbo

Na začátku 80. let měl Fassbinder, velebený představitel takzvané nové vlny německé kinematografie, točit adaptaci novely italského novináře Pitigrilliho s názvem Kokain. Projekt se ale neodpíchl od země, částečně kvůli kontroverzní a pro mládež nevhodné předloze, částečně kvůli nabobtnalému rozpočtu. Fassbinder si přesto za kameru stoupl a s trochou nadsázky vyměnil kokain za morfium. Rozhodl se totiž popsat poslední etapu života fiktivní Veroniky Voss, německé herečky, hvězdy 40. let a milenky jednoho z předních nacistů Josepha Goebbelse. Divák ale filmovou postavu potkává až v polovině 60. let už jen jako trosku závislou na prášcích a injekcích s morfiem.

Fassbinder se však neomezil pouze na obraz pádu nacistického miláčka. Postava Veroniky Voss se totiž opírá o skutečný, nikdy uspokojivě vyřešený případ „německé Grety Garbo“. Byla jí existující herečka Sybille Schmitz, která se zabila v roce 1955. Údajně její smrt nebyla náhoda. Zapletená do ní byla lékařka Ursula Moritz, která měla údajně manipulovat s bohatými pacienty, kteří byli závislí na nelegálním morfiu. Měla je nepřímo zabíjet a poté obrat o majetek. Nikdy však nebyla odsouzena.

Režisér Fassbinder tak rozehrál kriminální thriller: příběh začíná tím, že se zmoklé Veroniky Voss schované v lesíku ujímá sportovní novinář Robert. I když Veronika předvádí hvězdné manýry, Robert v ní - stejně jako všichni kolem - bývalou celebritu nepoznává. Veronika je psychicky narušená troska, která žadoní o 300 marek na zbytečnou brož, v restauraci sekýruje číšníky, protože na ní míří ostré světlo, a všechno prokládá záchvaty bolesti či změnami nálad. Robert se do ní zamilovává, rychle ale zjišťuje, že závislá Veronika je pod totálním vlivem sadistické doktorky, čekající na její bohatství. Robert se pouští do boje se zkorumpovaným lékárenským aparátem i samotnou lékařkou, ve finále však prohrává…

I když Touha Veroniky Voss mohla působit jen jako náplast na bolístku v podobě nerealizovaného filmu Kokain, stala se jedním z Fassbinderových nejvýraznějších filmů. Doplnila snímky Manželství Marie Braun a Lola jako součást režisérovy volné trilogie zvané BRD (Bundesrepublik Deutschland - SRN), která mapovala poválečný západoněmecký ekonomický zázrak, z něhož ale zdaleka všichni neprofitovali.

Jako prášky na spaní

Dekonstrukci celebrity vpravenou do thrilleru o pokusu usvědčit zlovolnou lékařku umocňuje černobílá vizuální stránka, založená na ostrých kontrastech. Zatímco ordinace září zářivou, klinickou bělobou, dům Veroniky je potemnělý, plný stínů od několikaramenných svícnů, přesto však bezpečný. A právě tuto výraznou formální stránku oceňovali kritici na 32. ročníku festivalu Berlinale v roce 1982. Na úspěch to zpočátku vůbec nevypadalo, neboť leckdo označoval film jako táhlou nudu, která působí jako prášky na spaní, jež Veronika jedla jako lentilky. Přesto si Fassbinder pro Zlatého medvěda nakonec došel.

Zároveň si pro něj došla i celá německá kinematografie – ročník před vítězstvím Veroniky Voss totiž přehlídkou zmítala krize. Němečtí tvůrci obvinili festivalového šéfa Moritze de Hadelna z diletantství a volali po jeho rezignaci. Vadilo jim, že do hlavní soutěže nominoval pouze jeden německý film. Hadeln se hájil krizí v domácí kinematografii a slabými filmy. Že krize skončila už rok poté, dokazuje nejen úspěch Fassbindera, ale také nominace celkem pěti německých filmů do hlavní soutěže a 90 západoněmeckých projektů představených během přehlídky.

Pro samotného Fassbindera byla Veronika Voss posledním projektem, který stihl dokončit. Pro postavu hrdinky měl pak pochopení. „Nechala se zničit. Možná to celé má co dělat i se mnou. Říkáte si, že se vám to stát nemůže, ale opak je pravdou. Klidně může,“ řekl Fassbinder v jednom z rozhovorů. Tehdy 37letému Fassbinderovi se stala několik málo měsíců po úspěchu na Berlinale osudovou právě kombinace kokainu a prášků na spaní.