Co zajímavého přinesl KomiksFEST! 2012 v Praze

Vergrößern

Před samotným začátkem si připravili organizátoři osmého ročníku KomiksFEST!u něco nevšedního. Rozběhli benefiční aukci takzvaných Vinyl Toys, podepsaných figurek od osmnácti významných českých umělců, designérů a komiksových tvůrců. Ty se dražily na aukčním portálu Aukro.cz a výtěžek připadl Nadačnímu fondu Pink Bubble, který podporuje onkologicky nemocné děti. Poté následoval týden plný výstav českých i zahraničních autorů, tematických divadelních představení, filmových promítání nebo besed. Festival vyvrcholil předáním komiksových cen Muriel a Arnal.

Všechny nominace na cenu za nejlepší krátký příběh obsadili autoři publikace Ještě jsme ve válce, kterou vydalo občanské sdružení Post Bellum. Pražská galerie MeetFactory ve svých prostorech umístila stejnojmennou výstavu. Tento velmi oceňovaný projekt představil divákům vybrané komiksy ze zmíněné knihy ve velkých formátech, doplněné o promítání dokumentárního filmu o Adolfu Hoffmeisterovi. Na tuto výstavu pak navázala první česká prezentace grafických prací Pavla Vošického Patapolitický komiks - v ní autor staví komunistické velikány do komických situací a zesměšňuje jejich pompézní zobrazování na propagandistických plakátech.

Nejpozoruhodnější však byla první instalace výstavy v MeetFactory, která nesla název Příběhy 20. století. V tomto případě nešlo o autorskou fikci, ale o třináct skutečných vyprávění pamětníků, která členové sdružení Post Bellum zaznamenali a předali ke zpracování třinácti významným českým komiksovým kreslířům. Tím se navázalo na současný trend, kdy se komiks uplatnil jako forma, kterou lze také zachytit a ztvárnit osobní výpovědi i komplikované historické okamžiky. Jelikož komiksy předkládaly skutečné události, neobjevily se v nich vždy jen samí hrdinové. Alespoň ne v klasickém smyslu slova.

Například ředitel sdružení Post Bellum Mikuláš Kroupa zaznamenal svědectví Petra „Berounského“, spolupracovníka StB. Na panelu upevněném vedle komiksu popisuje především to, jak Petr proměnlivě hodnotí vlastní činy. Po odvysílání rozhlasového pořadu o jeho osudech se totiž přestal Petr vyrovnávat s vlastním selháním a začal zlehčovat situaci a přesvědčovat ostatní i sebe sama, že vlastně o žádnou spolupráci nešlo. Jedná se tak o příběh jednoho konkrétního člověka, který ze „samých dobrých důvodů“ udělal mnoho závažných chyb. Jeho osud však do jisté míry sdílí celá řada dalších lidí, kteří se v kritický okamžik rozhodli stejně jako on.

Zajímavou paralelou byla v rámci KomiksFEST!u výstava Můj hrdinský život italského autora Igorta. Se zmíněným Ještě jsme ve válce jej pojí zájem o jedinečnou lidskou zkušenost, jež je poznamenána komplikovanými okolnostmi a u níž je nejednoznačný charakter vypravěče. Cyklus vypráví příběh muže, který se stal vojákem, aby pomáhal. Místo toho však po něm válka požadovala něco úplně jiného. Zprvu se snaží vyrovnat s těžkými okolnostmi a v dopisech rodině zakrývá své hořké rozčarování z válečné reality.

Zlom v jeho životě nastává, když je během jediného odpoledne donucen zastřelit dva bezbranné, neozbrojené lidi. Sám končí na vozíku po amputaci obou nohou. Ačkoliv byla situace v Čečensku poměrně dobře mediálně zmapována, skutečnou hloubku válečné brutality a obtížné životní volby všech zúčastněných si dokáže člověk mnohem lépe uvědomit až na konkrétním osudu.

Zajímavým kontextem pro vnímání díla oproti MeetFactory, která má vizuálně neutrální výstavní prostory, bylo rušné prostředí atikvariátu. Neustále v něm zněl tichý bzukot rozhovorů mezi prodavači a milovníky knih a vytvářel tak zvláštní kontrast vůči příslušníkům ruské armády, kteří byli vysláni do Grozného.