Rychlejší, pestřejší a inspirovaná komiksem

Šest obrázků potřebuje kreslíř Klaus Stuttmann na to, aby rozvinul celé politické drama okolo sporného eurovalu. Karikatura, kterou otiskla v roce 2011 řada německých deníků, která získala první cenu v soutěži karikatur Rückblende (Ohlédnutí) a jež je inspirovaná Létajícím Robertem od berlínského kreslíře Heinricha Hoffmann, příkladně ukazuje dvě důležité linie trendu politické karikatury v Německu.

Jednak představuje práce kreslíře, který patří k nejdůležitějším autorům svého oboru, spojitost elementů věcné karikatury – v tom případě eurovalu – s individuální karikaturou – v tomto případě spolkovou kancléřkou Angelou Merkel. Tato forma je v německých denících a časopisech nezdolatelně populární. A jednak se tu nedosáhne satiricko-komentujícího efektu pouze jedním obrázkem, ale pomocí sekvenční epizody, která využívá centrálních stylových prostředků komiksu v dynamické kombinaci spolu souvisejícími pestrými obrázky, bublinami a pohyblivými liniemi.

To je vývoj, který za poslední léta v politické karikatuře v Německu nabral na síle, jak vypozorovala Michaela Veith, koordinátorka soutěže Rückblende (Ohlédnutí): „Trend se ubírá směrem ke komiksu,“ říká. „Místo umělecké práce beze slov existují s přibývající tendencí obrázkové řady s bublinami, které se nacházejí v šedé zóně mezi komiksem a karikaturou.“ Tento trend nakreslil i druhý oceněný aktuálního ročníku Rückblende (Ohlédnutí) – jde o karikaturu Eliase Haucka a Dominika Bauera k následkům finanční krize.

Mužská doména

20 zaměstnaných karikaturistů, kteří pravidelně publikují v denících a kteří z této práce žijí, existuje v Německu, k tomu ještě stále rostoucí počet kreslířů, kteří pracují jen na částečný úvazek. Ženy v tomto oboru nenajde člověk téměř vůbec dodnes. K nejdůležitějším každodenním politickým karikaturistům, kteří tento žánr ztvárňují již několik desetiletí, patří vedle Stuttmanna (narozený v roce 1949) kreslíř Horst Haitzinger (ročník 1939), Rainer Hachfeld (1939), Dieter Hanitzsch (1933), Reiner Schwalme (1937) a v posledních letech čím dál tím více i Thomas Plassmann (1960) a Heiko Sakurai (1971).

Většina karikaturistů zásobuje více deníků současně, což jim v minulých letech usnadnil internet. To vedlo k tomu, že několik málo kreslířů dodává své práce několika deníkům najednou, zatímco jiní nemají ani na kůrku chleba. Koncentrované tendence na trhu deníků tento trend ještě posilují: Stále více publikací vytváří takzvané plášťové (externí) redakce, které zároveň zásobují řadu regionálních deníků – včetně karikatur.

Nová generace a (zneklidňující) trendy

Zatímco někteří v tom vidí zneklidňující monopolizaci a koncentraci trhu, zdůrazňují jiní spíše kladný vývoj politické karikatury v Německu. „Bude to barevnější a pestřejší, co se týká forem a barev,“ zjistila Michaela Veith. Klasické karikatury, které politické aktéry portrétují pouze zkresleným způsobem nebo si berou na mušku aktuální stav věcí pouze v jediné černo-bílé kresbě, se stávají vzácností. Zatímco se veteráni oboru jako Luis Murschetz nebo Gustav Peichl alias Ironimus stahují z aktuálního trhu, dorůstá nová generace, která je otevřenější formálním experimentům, jak zjistila Veith.

To také souvisí s technickým vývojem: Stále více kreslířů pracuje přímo na počítači. A pro stále více z nich je to jen vedlejšák – s nejenom kladnými vedlejšími dopady, jak kritizuje Otto Wolf, koordinátor Německé ceny za politickou karikaturu (Die Spitze Feder, Špička pera) : „Dnes už se nekladou tak velké požadavky na kreslířskou kvalitu jako dříve. Zatímco měli kreslíři předešlých generací jako v roce 2009 zesnulý Paul Flora na svou umělecky doladěnou práci k dispozici často několik dnů, musejí dnešní karikaturisti, kteří čím dál tím více publikují na internetu, stále častěji a krátkodoběji dodávat své práce s ohledem na stále rychlejší tok zpráv.“

A ještě na jeden důležitý trend přišel Wolf: U karikatur v denících tvoří aktuální politická témata i nadále hlavní jádro obchodu karikaturistů. U německých časopisů, které dříve rovněž pravidelně otiskovaly politické karikatury, se dá naproti tomu vypozorovat jiný trend: „Tam se politické práce čím dál tím víc nahrazují nepolitickými kresbami, které mají v první řadě bavit a být méně ironicko-analytické.“

Karikatura od Piera Masztalerzi

Ačkoli v minulých letech dorostli noví kreslíři, dělají si zkušení karikaturisti čím dál tím víc starosti o budoucnost své profese. „Když člověk zabloudí pohledem nad hlavy kolegů, vidí jen bílou barvu,“ říká Wolf ze svého pohledu o zneklidňující zastaralosti oboru. Mezi laureáty nejdůležitějších vyznamenání za politickou karikaturu ovšem přibývá i jmen mladších kreslířů. Kupříkladu cenu Spitze Feder (Špička pera) získal za rok 2012 kreslíř Piero Masztalerz (1970). A kreslířské duo Hauck & Bauer, které dostalo druhou cenu posledního kola Rückblende (Ohlédnutí), je ročník 1978.