Rozhovor s kreslířkou komiksů Paulou Bulling

Z tohoto pohledu nevypráví Bulling jen o omezujících státních podmínkách pro žadatele o azyl jako zákazu práce, přídělových lístcích na jídlo nebo prostorové izolaci, ale i o policejním násilí, každodenním rasismu a ignoraci. Tematizuje také těžkosti, jaké je to pro ní jako bílou autorku mluvit o utečencích, kteří jsou černí. Tím se jí daří udělat mocenské poměry čitelnými – a zaujmout politický postoj. S autorkou časopisu fluter.de Lizou Weidinger hovořila o její práci na její obrázkové novele.

Paulo, tvůj komiks se věnuje tématu, o kterém se málokdy vedou diskuse v široké veřejnosti. Proč sis ho vybrala?

Přesně z tohoto důvodu: Protože by se o tom mělo víc mluvit. Rasismus a utečenecká politika jsou důležitá a naléhavá témata, zrovna nyní díky celorepublikové stávce utečenců. S touto problematikou jsem se prakticky dostala do úzkého kontaktu přes utečeneckou samoorganizaci The VOICE Refugee Forum – a ta už mě jen tak nepustila.

zvětšit

Odlehlé utečenecké ubytovny

Půl roku jsi intenzivně rešeršovala. Jak k tomu došlo?

Tehdy jsem studovala v Halle ilustraci a během zimního semestru 2008/2009 jsem měla jsem dost času na rozhovory s uchazeči o azyl a na návštěvu utečeneckých ubytoven. Ty často neleží ve městech, ale odlehle na venkově. Čistě logisticky není vůbec jednoduché se na tato místa dostat. Během rešerší jsem namalovala lidi a místa, fotila a občas jsem i natočila nějaké rozhovory.

A jak z toho vznikl komiks?

Po rešerších jsem na tom začala pracovat a také jsem zároveň vstoupila do no lager halle, skupiny, která buduje a spravuje utečenecké ubytovny, organizuje kampaně a mnohem více. Umělecky jsem hledala vhodnou formu, abych dokázala popsat komplexní spojitosti. Zpočátku jsem prostě kreslila zážitky, o kterých jsem chtěla přemýšlet i později. A když jsem si všimla, že z těchto útržků něco vzniká, začala jsem se konkrétně zabývat strukturou a obsahem knihy.

Ve tvém komiksu dokumentuješ i problémy, na které jsi narazila během tvé rešerše. Například onu těžkost mluvit o utečencích, kteří jsou černí, jako bílá autorka.

Pro mě bylo důležité neukazovat na problém zvenčí, ale i reflektovat mé vlastní působení. Jsem ráda, že mám ve své knize onu scénu z demonstrace. V ní jde o to, že mě jeden známý osloví kvůli největšímu problému komiksu, totiž jestli jako bílá autorka komiksu o uchazečích o azyl nereprodukuju diskurzní strukturu, v níž mluví bílí o černých a tím si sami pro sebe uzurpují „pravdu“ o určitém tématu. Tento problém je pro mě dodnes nevyřešený. Tematizovat to je prvním krokem.

Chudí a donucení k nečinnosti

Nejen tvá vlastní pozice je názorně představená v komiksu, ale i omezující životní poměry uchazečů o azyl. Částečně dostávají jen poukázky na jídlo a oblečení. Jak dalece mají chudoba a azylová politika něco společného?

Jsou spolu neodlučně spojené. Teprve v létě 2012 nařídil německý Ústavní soud revizi zákonu o dávkách pro uchazeče o azyl. Dávky se zvedly na výši Hartz-IV (nejnižší dávky pro nezaměstnané v Německu. pozn. překl.). To znamená, že donedávna žili uchazeči o azyl pod existenčním minimem. Vyplácení dávek se též vždy odehrává ve spojitosti s tím, jak se člověk zapojuje do byrokratických procesů – což často znamená, že se člověk podílí na vlastním vyhoštění. Chudoba nebo hrozba chudoby jsou také formou kontroly. A materiální chudoba jde ruku v ruce s chudobou možností. Obě dohromady způsobují společenskou izolaci, která je pro mnohé strašnou.

zvětšit

Chudoba se neuznává jako důvod, abych jako utečenec získal azyl. Na rozdíl od politického pronásledování nebo ohrožení života, například na základě vyznávání určitého náboženství nebo státní příslušnosti.

Vidím hodně kriticky to, že ekonomické důvody, kvůli kterým si někdo hledá nový domo, neplatí. V mém komiksu se neobjevují žádné důvody k útěku uchazečů o azyl, protože se chci vědomě vyhnout diskusi o tom, kdo má právo tu být a kdo ne. Má další kniha, kterou dělám spolu s mým kolegou Maman Salissou Oumarou (v komiksu se jmenuje Farid), se bude zabývat důvody k útěku na jiné úrovni. Chceme vyprávět příběh mladého muže z Nigeru, který opustí svou vlast. Salissou píše příběh a vyvíjí scénář, já vytvářím kresby. Příští rok pojedeme do Nigeru, abychom tam rešeršovali a potom začali pracovat na knize.