Autoři německých komiksů v zahraničí

Jakmile se člověk vydá na cesty, má pak co vyprávět. Když Švýcar David Boller v roce 1992 začal chodit do umělecké školy ve Spojených státech, naznačil mu jeden z učitelů hned na začátku zcela jasně, že to nebude žádná selanka: „Z tebe stejně nikdy žádný komiksová superhvězda z Marvelu nebude.“ (Marvel je prestižní americké komiksové vydavatelství) O sedmnáct let později se David Boller vrátil zpátky do Švýcarska, založil si vydavatelství a vydává komiksy ve třech jazycích.

Galerie David Boller

Své zážitky ze Spojených států zpracoval v grafické novele Ewiger Himmel (Věčné nebe). V epizodách se objevují podivné zážitky i romantické momenty – smutek krátce před odjezdem, epizoda s celníkem fascinovaným sbírkou cédéček, svébytní spolubydlící, naděje a zklamání až po dlouho vysněnou první zakázku pro vydavatelství Marvel. David Boller své zkušenosti z ciziny následně také zužitkoval. Jeho biografický román vyšel nejen jako webový komiks, ale dostal i knižní podobu. Pro zájemce je připraven dokonce pamětní list s umělcovým vlastnoručním podpisem.

Komiksová scéna v New Yorku

V Německu se Paul Hoppe cítil strašně svázaný. „Chtěl jsem pryč od toho humoristického stylu a malovat expresivněji,“ říká kreslíř. K tomu se přidala i velká touha. „Nešlo mi o to jít do USA. Chtěl jsem jít do New Yorku,“ vzpomíná. Velkoměsto tohoto rodilého Poláka, který vyrostl a studoval v Německu, fascinovalo. Nakonec s pomocí stipendia německé výměnné vládní agentury DAAD odešel studovat na School of Visual Arts do New Yorku.

Setkání se známými kreslíři, talentovaní spolužáci z celého světa, místo v univerzitním ateliéru – Paul Hoppe tento mix vnímal jako natolik inspirativní, že se rozhodl v New Yorku zůstat. Dnes si už nedokáže představit žít někde jinde. „Můžu tady psát a ilustrovat knihy pro děti, kreslit pro New York Times a publikovat vlastní komiksy,“ říká Hoppe. Díky němu spatřila světlo světa také komiksová antologie s názvem Rabid Rabbit (Šílený králík), která vychází v Brooklynu jako prostor pro mladé umělce.

Galerie Paul Hoppe

Hoppe dostává zakázky z reklamní branže, z různých vydavatelství, pracuje pro časopisy, příležitostně vyučuje na School of Visual Arts. Pestrost aktivit, kterou dřív vnímal jako nevýhodu, mu dnes perfektně vyhovuje. Odpovídající je i množství zakázek, které dostává, neboť kde je větší trh, tam se dá vydělat také více peněz. Nic z toho ale nezastře, že se mu přese všechno čas od času zasteskne po staré vlasti. „Někdy se mi stýská po kamarádech v Evropě,“ říká.

Procházky v lese

Ilustrátorka Nora Krug se svému domovu v Německu vnitřně spíš vzdálila: „Schází mi chleba a procházky v lese,“ vypráví. Všechno ostatní jí je dnes ale už cizí. „Změnilo se mi myšlení, chování a samozřejmě i jazyk.“

Nora Krug pochází z Karlsruhe a do New Yorku odešla asi před deseti lety. Dnes je vdaná za Američana a je profesorkou na umělecké škole Parsons The New School of Fine Arts v New Yorku.

O práci na této speciální vysoké škole, která si dala za cíl podporovat politické myšlení a společenskou angažovanost, říká, že je výjimečná a velmi ovlivnila nejen ji, ale i její umělecké postupy.

Galerie Nora Krug

Nora Krug se zabývala válkou, odsunem a smířením. Vznikl tak cyklus komiksů, které se točily kolem biografií osobností na okraji historického dění. Tím se Krug snaží „válku učinit hmatatelnou a emocionálně působivou.“

Stejně jako její kolega Paul Hoppe si také Nora Krug velice cenní podmínek na americkém trhu: „Je tady spousta organizací, které podporují ilustrátory, a spousta zadavatelů.“ Kdo dělá dobrou práci a je aktivní, může hodně dokázat. „Z iniciativy naší fakulty se v New Yorku nyní kromě Fashion-Weeku nově pořádá i Illustration-Week“, dodává.

Hrobníci v Mexiku

Pro Felixe Pestemera byl rozhodujícím momentem jeho studijní jazykový pobyt v Mexiku. „Na svátek všech svatých ve škole postavili oltář na památku mrtvých a učitelé nás vzali na hřbitov. Tyto zážitky mě už nikdy nepustily,“ vypráví. O prázdninách se Pestemer do Mexika vrátil, později se ucházel o roční stipendium agentury DAAD v oboru výtvarná umění. Zamýšlel nakreslit příběh o smrti v Mexiku.

Galerie Felix Pestemer

Počátky v Mexiku byly krušné: „Strašný hluk, stres a strašný povyk kvůli každé maličkosti.“ Hned na začátku měl zaplatit extrémně vysoký poplatek za studium. Tento problém naštěstí úspěšně vyšuměl. Pracovní pomůcky se sháněly velmi špatně. Na univerzitě vyžadovalo dost úsilí přesvědčit profesory, že nechce chodit na kreslení aktu, ale že se chce věnovat volné malbě. Po několika měsících se zadařilo: „Tvá touha naráží na příliš tvrdou substanci, důležité je nechtít příliš silně, ale o to déle vytrvat.“

Pestemer se vydal na cesty po celém Mexiku, poznával lidové umění a nástěnné malby, prohlédl si práce umělců, jako jsou José Guadalupe Posada, probíral se krvavými a pornografickými komiksy pouličních obchodníků. „Mexičané mají srdce na dlani. Komu stačí tacos, ovoce a houpací síť, může tu žít velmi levně,“ říká Pestemer. Kdo si navíc dokáže zvyknout na zdejší životní rytmus, tedy že zařadí o dva stupně nižší rychlost, prožije tu báječné období. Z Mexika si dovezl Pestemer komiksový román Der Staub der Ahnen (Prach předků) a zjištění, že pobyt v cizině se „každopádně vyplatí“. „Koneckonců venku čeká svět, který stojí za objevení,“ dodává.

Zakázková mizérie

Ulrich Scheel se do zahraničí vydal kvůli lásce. „Důvodem, proč jsem odešel do Varšavy, byla má žena. Země samotná mě až tak nezajímala,“ říká Scheel. Avšak představa, že ve Varšavě se budou nové zakázky jen sypat, byla holá iluze. „Na mizernou odezvu na mé portfolio jsem zvyklý a přijde mi to normální, ale tady byla zpětná vazba absolutně nulová“, musel konstatovat ilustrátor Ulrich Scheel. Většinu zakázek dostává stejně jako předtím z Německa. Komunikace probíhá po mailu nebo přes Skype a občas jezdí do Berlína, aby se s klienty setkal osobně, nebo dokončil některé zakázky.

Galerie Ulrich Scheel

Pro Ulricha Scheela má pobyt v Polsku na jeho práci tedy nulový efekt. „Naši přátelé v Polsku moji práci považují za skvělou a zprvu se dost divili, jak jsem ve skutečnost vlastně usedlý. Mysleli si, že jsem umělec, a umělci tady mají pověst, že se jim člověk jen tak nepřiblíží a že bývají povýšení,“ vypráví Scheel. V současné době si nedovede představit, že by v Polsku zůstal natrvalo. Na návrat zpět do Berlína teď ale taky nepomýšlí.