Nová vlna z Mnichova

Dvě mladé ženy táhnou v noci městem a zanechávají po sobě něco jako graffiti, jenže upletené z vlny. Svými „pletkami“ tato skupina, jež sama sebe nazývá „Rausfrauen“ (Ženy venku), agituje za znovudobytí veřejného prostoru a docenění hodnoty ruční práce.

Spěchajícím chodcům toho zůstává často mnoho skryto. Loni v červnu měla dopravní značka na rohu Dultstraße a Sendlinger Straße v Mnichově povlak z vlny. Měl stejnou barvu jako značka - bílý nápis na modrém podkladu. Vzletným ručně psaným písmem byl vyveden název ulice, vypadalo to jako etiketa na babiččině domácí marmeládě. Útulné, idylické, pohodlné. Avšak místo slova Dultstraße je zde napsáno Duldstraße (ulice trpělivosti). Snad proto, že její obyvatelé museli na takový hezký nápad tak dlouho čekat. Nápadná je také bronzová plastika děvčete sedícího na želvě v ulici Oberanger. Na pár dní je tato tmavá socha navlečena do háčkovaných růžových plavek bikini a ve vlasech má stuhu stejné barvy. Dopravní značka STOP na festivalu Tollwood má háčkovaný okraj a vypadá jako květina. Malý přívěsek na každé takovéto vlněné instalaci prozrazuje, kdo za těmito akcemi stojí: Die Rausfrauen.

Podzemka jako útulný obývák

Už téměř rok oplétávají a oháčkovávají Sissi a Hermine své město. V noci chodí se svým pletacím náčiním kolem domů a strojí Mnichov do nového hávu. Příští den se jdou podívat, zda jsou jejich díla stále ještě na místě a jak na ně lidé reagují. Jelikož mnohé z těchto instalací mají jepičí život, dokumentují Sissi a Hermine pro jistotu vše na svém blogu Die Rausfrauen. „Našimi akcemi chceme bojovat proti rutině a všednodennosti,“ říká Sissi. „Když každý den chodíte pořád po stejné ulici, do práce, do školy, na nákupy, pak se může stát, že všechno, co vás tu obklopuje, postupně přestáváte vnímat. Rozvodná skříň tedy dostane od nás květovanou dečku a knihu, a najednou si chodci začnou všímat, že se tu něco odehrálo. Nebo podzemka: Dnes a denně ji používáme, ale pokládá si vůbec někdy někdo otázku, jak by to tam mělo vypadat? Rychlým umístěním záclon a fotky s kaktusy na sklo podzemky jsme ji proměnily v útulný obývák. To změní vnímání.“

Pletený protest

Obdobné pletací projekty jsou k vidění také na jiných místech světa, od Stockholmu až po Nový Zéland. Nejčastěji se pro tuto činnost používá označení Guerilla Knitting (pletací gerila) podle hnutí Guerilla Gardening (zahradnická gerila), které tajně osazuje městské plochy. Také Guerilla Knitting má politické cíle. Vídeňská gerilová pletací skupina Strickistinnen svými akcemi například protestuje proti diskriminaci žen. Často chce Guerilla Knitting vyvolat otázky ohledně veřejného prostoru: Komu patří? Kdo ho smí užívat? A jak? Newyorský sociolog Richard Sennett si ve své knize Civitas stěžuje, že moderní města už nejsou místem setkávání, jako byla v dobách antického Řecka. „Lidmi vyplněné prostory moderního města inscenují konzum (…) nebo jsou vyhrazeny turistickému prožitku,“ píše Sennett. Samotný život se odehrává za zdmi. Moderní města se bojí otevřít se.

Pro Sennetta jsou moderní města „nicneříkající, neutralizující prostory“, kde se jen „skrze sociální kontakt dá tomuto ohrožení předejít“. Právě tento mizející veřejný prostor dělají Rausfrauen svými akcemi viditelným. „Chtěly bychom také upozorňovat na to, jak se dá veřejný prostor utvářet podle vlastních představ. Nemělo by být vždycky všechno přijímáno jako dané a neměnné,“ říká Hermine. „Veřejný prostor patří všem. (…) A vždy záleží na každém konkrétním jednotlivci, jak budou naše ulice vypadat,“ stojí v manifestu skupiny Rausfrauen. „Pro nás je důležité, že neničíme to, co už existuje,“ doplňuje Sissi. „Své práce upevňujeme pouze uzly a mašlemi. To znamená, že naše využívání veřejného prostoru je demokratické. Komu se naše práce nelíbí, ten ji může odstranit.“

Ven, z domu!

Uprostřed prosince 2011 zdravil chodce malý sněhulák (vlastně sněhulačka) z vlny, který byl umístěný na železném sloupu na mnichovském náměstí Kurfürstenplatz. Mnoho chodců se usmívalo, někteří z nich se dokonce zastavili. Možná také přemýšleli o tom, jak tyto ženské sněhuláky nazvat: Sněhulačky? Nebo sněhové ženy? Bylo by to docela v duchu Rausfrauen. Slovní hříčka ze slova Raus (ven) a Hausfrau (žena v domácnosti) odkazuje na další věc, kterou považují Sissi a Hermine za důležitou a na kterou chtějí upozornit: „Přenášíme domácí práce ven na veřejnost, čímž chceme vyjádřit jejich význam a hodnotu. Po staletí dělali muži ‚umění‘, zatímco se ženy věnovaly jen ‚ručním pracím‘. Teď vynášíme tyto činnosti, dovednosti a materiály ze soukromého prostoru ven a umisťujeme je přímo mezi díla architektů a sochařů.“

Rausfrauen se neomezují pouze na háčkování a pletení. Podle nich je ve veřejném prostoru místo pro každou „domácí“ ruční práci. Když se Sissi a Herminy zeptáte, odkud pramení jejich vášeň, reagují s podivem: „Něco vyrobit dělá člověka šťastným. A radost z ručních prací není o nic neobvyklejší než malování, které baví malířku, anebo žonglování se slovy, které baví spisovatelku. Je zvláštní, ale zdá se, že textilie spadají do úplně jiné kategorie myšlení. Nás inspiruje především neuvěřitelná flexibilita materiálu a jednoznačný kontext, do kterého bylo zatím možno tuto práci uvádět, a my se našimi metodami snažíme tuto zeď prolomit.“