Sebastian 23

Foto: © Christoph Neumann

„Lidé si pamatují pouze číslo“

Sebastian 23, Foto: © Christoph Neumann Je tomu už zhruba 20 let od doby, kdy „poezie v ringu“ (slam poetry) dobyla jeviště v německy mluvících zemích. Sebastian 23 je dnes považován za jednoho z nejznámějších a nejúspěšnějších „slamerů“ Německa. V rozhovoru hovoří o demokracii umění, scéně Porúří a hodnotách filozofie.

Bylo ti 23 let, když tě poprvé kamarád přivedl na „slam poetry“. V současné době jsi považován za jednoho z nejznámějších slamerů v Německu. Co tě fascinuje na tomto typu akcí?

Při slam poetry může na jevišti každý přednést své vlastní texty. Nakonec publikum rozhodne o vítězi večera. Jako poetry slamer nepíšete pouze texty, ale též jim na jevišti dáváte formu. Stojíte před 200 až 300 lidmi a jste režisérem, hercem a scenáristou v jedné osobě.

Pokud je publikum porotou, lze potom slam poetry považovat za demokratickou uměleckou formu?

Publikum se na poetry slamech spolupodílí a vždycky vybere favorita večera. Je to ale spíše taková hravá záležitost, nanejvýš zahřívací cvičení pro opravdové demokratické spolurozhodování. Avšak svoboda projevu vyjde u slam poetry jasně najevo: každý smí na jeviště a může vyjádřit to, co si myslí. Velice si cením toho, že to v Německu funguje jako naprostá samozřejmost. Všude tomu tak není. Znám například slamera ze Zimbabwe, který seděl několikrát ve vězení, protože se při svých vystoupeních vyjadřoval k politickým tématům. Ve slam poezii však nejde pouze o politiku, ale také například o motýly, lásku a demografické změny.

Se svým vystoupením objíždíš pódia všech německy mluvících zemí. Ale ty pocházíš z Porúří a po svém studiu ve Freiburgu ses sem znovu vrátil. Existuje v Porúří vlastní slam poetry scéna? A co se ti na Porúří tak líbí, že se nepřestěhuješ do Hamburku, Mnichova, nebo Berlína?

V téměř každém městě Porúří existují v současnosti vlastní poetry slamy. Ve větších městech, jako je Essen, Bochum a Dortmund, se koná dokonce několik poetry slamů měsíčně. Je to velká a velmi živá scéna. To, co se mi zde líbí hodně, je, že mám pocit, že se mohu na této vzrušující kulturní činnosti zcela spolupodílet. Naproti tomu v Berlíně se na vás dívají skrz prsty, když říkáte, že děláte něco uměleckého. To tam není vůbec potřeba zmiňovat, protože to koneckonců dělají všichni...

Čím se vyznačují jednotlivé scény v Porúří? Máš nějakou oblíbenou scénu?

Existuje zde mnoho jedinečných scén, které vznikly v bývalých továrních halách nebo důlních areálech, jako například Jahrhunderthalle v Bochumi. Na mnoha místech lze doslova spatřit, jak se industriální vliv Porúří mění v kulturně orientovanou scenérii. To je jistě něco, co dělá Porúří výjimečným. Já osobně jsem zde rád, v Bochumi v Schauspielhausu, kde se dívám na vystoupení svých kolegů a kde taktéž i sám vystupuji. Obzvláště příjemné na tom je, že žiji v těsné blízkosti a mohu tam dojít pěšky...

Patříš k jedním z mála slamerů v Německu, kteří se mohou skutečně živit uměním. Jak se ti to podařilo?

Já se účastním nejen krátkých příspěvků na poetry slamech, ale též přináším vlastní kompletní celovečerní programy. Kromě toho také pořádám akce a vedu workshopy psaní a vystupování. Žít pouze z vystoupení na poetry slamech, to je naprosto nemožné. Obvykle je vám hrazeno pouze cestovné a pivo.

Dokončil jsi studium filozofie doktorátem. Jsi proto tak úspěšný poetry slamer?

Filozofií jsem se zabýval natolik intenzivně, že mi samozřejmě v hlavě ještě něco zůstalo, a tak se v mnoha svých textech – ne však ve všech! – věnuji filozofickým otázkám. A skutečně i můj první román je o filozofii. Právě jsem ho dokončil a vyjde v roce 2014. Možná to uklidní mé rodiče, kteří financovali mé studium...

Co děláš, když zrovna nestojíš na jevišti, nepořádáš akce nebo nevedeš workshopy?

Poskytuji rozhovory! A často sedím u psacího stolu a starám se o smlouvy, faktury a všechnu tu byrokracii. Papírování bohužel též patří k fascinujícímu životu svobodných umělců.

Foto: © Christoph Neumann

Ve tvém nejaktivnějším období si měl okolo 250 vystoupení ročně. Zbývá ti vůbec ještě nějaký čas na osobní život?

Před rokem, nebo rokem a půl se ještě můj soukromý život odehrával především v jídelním voze rychlíku. Teď jsem svému klíčícímu soukromému životu poskytl trochu více času a jsem častěji doma. Ale okolo 150 představení ročně mám stále.

Letos jsi oslavil své desetileté jubileum na jevišti. Přesto nosíš neustále ve svém jménu věk tvého prvního vystoupení...

Na tu třiadvacítku ve svém jménu jsem byl dotázán už vícekrát. Minulý rok, když mi bylo 32, mi mnozí říkali: Teď tu číslici ve svém pseudonymu můžeš jednoduše otočit. Myslím si ale, že by to byla chyba: mnoho lidí si mé jméno nedokáže zapamatovat, číslo přece jen ano. A tak mi každou chvíli říkají Stephan 23 nebo Christian 23...

Co se pro tebe změní v příštích deseti letech?

Jsem si jist, že již v blízké budoucnosti se toho pro mě změní docela dost, neboť se mi brzy narodí syn! Čeká mě tedy ještě víc práce s dorostenci a na řadě budou zcela jiné workshopy... A za deset let bude synovi deset a pak pomalu nastane čas pro jeho první vlastní vystoupení!

Janna Degener
překlad: Viktor Poštulka

Copyright: Goethe-Institut Praha
září 2012
odkazy k tématu

Témata jádu

#Klartexte – Na rovinu
Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

Na venkově
Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

Smíšená čtyřhra | V4
Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

Až po uši
Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

Dnes je zítra
Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

V očích pozorovatele
… tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

Někam patřit
Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

Archiv témat
Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...