Floating Architecture Movement

Hausbótové hnutí se v Německu dostává do měst jako jedna z rozmanitostí urbanismu. Hamburg patří mezi první vlaštovky tohoto vývoje.

Zadumaně, poeticky a tak trochu mimo svou dobu – tímto způsobem vyprávěl německý režisér Helmut Käutner svůj film „Unter den Brücken“ (Pod mosty), který natočil v roce 1944 a poprvé uvedl až v roce 1950. Ve filmu hrají v hlavních rolích Hannelore Schroth, Gustav Knuth, Carl Raddatz a ve vedlejší roli mladá Hildegard Knef. Remorkér, který je bytem a pracovištěm Williho a Hendrika, se jmenuje Liese-Lotte. Stal se také symbolem svobody a nezávislosti a brzy také domovem pro Annu. Stále znovu švenkuje kamera na řeku, k tomu lehké vlny, nebe, zrcadlení, světlo a stín, které jsou spolu s jemnými šelesty vody vyznáním lásky k městu, řece Sprévě a lidem s jejich malými a velkými problémy.

Obytný člun jako alternativní způsob života

Tento pocit, být blízko životu a přesto odloučen od světa, se objevuje v 60. a 70. letech 20. století u velkého počtu mladých lidí jako alternativní forma bydlení. Život na hausbótu nebyl jen v Amsterodamu a Kodani oblíbeným způsobem života jedné generace, která se vymezovala vůči establishmentu respektive občanskému životu. V Berlíně, Hamburku a Kolíně nad Rýnem dodnes existují kotviště pro čluny a říční lodě, kterépřestavěné na hausbóty. Mezitím město Amsterdam zařadilo tento alternativní model občanského života a bydlení do aktivit, jež by měly být vytlačeny z historického centra. Místo toho staví v oblastech s novou výstavbou, které leží na periferii (například v Ijburgu), plovoucí velkoplošné apartmánové a vilové komplexy. V Německu je však Floating Architecture (plovoucí architektura) naopak přenášena do nitra měst jako jedna z rozmanitostí urbanismu.

Nová hamburská domácí flotila

Hamburk je průkopníkem tohoto hnutí. Od února 2010 leží dok IBA coby největší plovoucí administrativní budova a nové sídlo solečnosti IBA (Mezinárodní stavební výstava) v müggenburském celním přístavu. Tato třípatrová krychle, která je složená ze zelených, modrých, černých a bílých ocelových modulů, je projektem Hana Slawika z Hannoveru. Jörn Walter, vrchní stavbyvedoucí hanzovního města Hamburku, zahájil již v roce 2006 a 2007 realizaci dvou zkušebních projektů plovoucích domů, které se ve svém zpracování od sebe liší. Při výběrovém řízení investora v městské části Hamerbrook bylo (v přímé návaznosti na berlínský oblouk od ateliéru Bothe Richter Teherani na nábřeží Viktoriakai) vybráno celkem 15 kotvišť s dvěma rozdílnými typy domů od ateliérů Netzwerkarchitekten a Ff-architekten.



Další pilotní projekt se nachází na kanálu Eilbek mezi městskými částmi Barmbek-jih a Eilbek, v bezprostřední blízkosti Akademie výtvarných umění ve čtvrti Uhlenhorst. V roce 2007 byla vypsána soutěž, která doporučila zrealizování deseti projektů různých architektů. První plovoucí domy již zakotvily v obou úsecích dlouze se táhnoucí Uferstraße, uprostřed města a přesto idylicky a blízce k přírodě. Každý dům má své vlastní číslo a lávku, pod níž vede napájecí systém. To však je jen několik viditelných a společných rysů. Každá plovoucí stavba má zcela individuální charakter, jinou formu a je ovlivněna zcela rozdílným materiálem.

Funkční základ, optimální využití

Jsou to domy k bydlení a k práci, které byly přeneseny na vodu. Místo na pevné zemi jsou postaveny na pontonu ze železobetonu, který byl vyroben v loděnici. Potom vlečná loď odtáhla ponton na místo stavby a budoucí kotviště. Stejně jako jsou u stavebních parcel na pevnině vzdálenosti mezi objekty předem dány, existují i na vodě pevné předpisy: základní plocha nesmí být širší než 6 metrů a delší než 20 metrů. Přiměřeně k tomu jsou navrženy půdorysy objektů tak, aby byly funkční - a každý prostor je spolu s vestavěným nábytkem a s nevelkým množstvím inventáře optimálně využit.

Otevřenost, čistota, velkorysost díky plynulým prostorům

Žádný z těchto plovoucích domů nemá nic společného se stísněnými lodními kajutami. Plovoucí byty jsou slunné, čisté, velkoryse pojaté díky prostorným plochám na horní palubě a přízemnímu mezipalubí. Všechno je vymyšleno tak, aby se člověk cítil propojen s krajinou a vodním elementem. Motivy parníků ze „zlatých dvacátých“ let zde konečně nalézají vhodný domov. Velké okno v domě bytového architekta Martina Müller-Wolfa, které je situované na kanál, nabízí možnost útulného zasněného koutku. Ateliér Sprenger von der Lippe navrhl fasádu z patinované oceli, která evokuje asociace na průmyslové přístavy, kontejnery a ztroskotané lodní kýly. Ateliér Rost Niderehe navrhuje galantní, dokulata zakřivené dřevěné fasády, její paluby a zasklené plochy, které připomínají vilové, obchodní a administrativní stavby dvacátých let, stejně jako Rolf Zurl z ateliéru Dinsefeestzurl, který pracuje věcně redukovaným, ale dynamickým architektonickým jazykem. Zdá se však, že námořní předobraz hausbótu zřejmě dosloužil – snad s výjimkou přestavěného obytného tlačného remorkéru „Preißnitz“ a novou hamburskou eventovou lokací One.of.One. Tento stříbrný obr mezi plovoucími domy se vrací jako inspirace v jednom projektu ateliérů Baubüro.eins a FORMAT 21 a nabízí místo pro 120 lidí, konference, večírky nebo fotoshootingy.



Plovoucí architektury s eventovým charakterem se objevily také v Berlíně, jako například na vodojem přestavěný nákladní člun ve Východním přístavu uprostřed Sprévy, navržený AMP arquitectos s Gilem Wilkem a výtvarnicí Susanne Lorenz. Avšak hnutí Floating Architecture Movement kotví také v menších městech. V Oldenburgu, Kielu a Lužici vyplouvají další prototypy.