Budoucí zemědělkyně vypráví

Richezo, studovala jsi v Mnichově a několik let jsi žila v Šanghaji a Pekingu. Nyní pracuješ na statku. Není to dost velký kulturní šok?

Ne, vůbec ne. Narodila jsem se sice v Mnichově, ale vyrostla jsem v Allgäu. Všechno tam je krásně malé a idylické! A také své pobyty v Číně jsem netrávila pouze jen ve velkoměstech, ale využívala všech příležitostí prohlédnout si venkov, a tak jsem procestovala i provincie a především vesnice. Díky svým jazykovým znalostem jsem se dostala s lidmi do dobrého kontaktu a měla možnost zjistit, jak u nich funguje zemědělství. Když se ohlédnu zpět, mám dojem, že to byla ta nejnapínavější část mého cestování po Číně.

Znamená to, že vlastně nejsi vůbec městský člověk?

Ale ano, jsem! Miluji města, mám ráda ten pestrý ruch a kulturní nabídku. Ale stejně mám ráda i venkov. Já věřím, že jsem prostě někdo, kdo potřebuje kontrast. Město a venkov od sebe nijak ostře neodlišuji: například mi vždycky připadalo vzrušující jít přímo ke zdroji. Vždycky jsem chtěla vědět, odkud vlastně potraviny, které jím, pocházejí. Hlavně proto jsem se rozhodla pro své další vzdělání, tentokrát právě v zemědělství. Nyní totiž sedím u zdroje já sama (směje se)

Jak vypadá tvůj všední den na statku?

Vždycky to je tak, že na mě zbudou různé činnosti, od klasického vykydávání chléva, přes práce na poli, až po údržbu strojů. To klišé o sedlákovi, který dělá každý den totéž, je totální omyl: existují sice rutinní práce, ale vlastně nikdy nejsou jednotvárné. Každý den je jiný.

Co se ti líbí na vesnickém životě?

Především volný pohled do krajiny a klid. To je věc, která mi ve městě vždycky chyběla. Nezáleží na tom, kam se podíváte, pokaždé je výhled zastavěný! A zvláště čínská velkoměsta jsou velice hlučná, daleko hlučnější než ta v Evropě. Pro domorodce je to normální, ale jako člověk ze Západu můžeš brzy zešílet! (směje se). Mimoto mám ráda život a práci v přírodě, sociální sounáležitost na vesnici a také to, že se zde ještě udržují a pěstují tradice. Jedinou věc, kterou nepovažuji za úžasnou, jsou vesnické drby. Ale ne každý drb je míněný zle. Mluvit o někom může znamenat navzájem se o sebe a věci okolo zajímat. Ve městě je sociální odstup prostě daleko větší. Mnoho lidí se tam právě kvůli této anonymitě stěhuje. Ale mně o tohle nejde.

A jak to vypadá s kulturou?

Ta člověku na vesnici někdy dost chybí! Když se chceš jít v Mnichově někam najíst, máš stovky možností. Na venkově, když máš štěstí, máš vesnickou hospodu – a to je tak všechno! Ledacos je k mání právě jen ve městě: profesionální divadlo, galerie, výstavy slavných lidí. Mnoho umělců žije však dnes na venkově a také tam vystavují. Můžeš tu najít nádherné řemeslo a umění! A mimochodem, když už někdy potřebuješ pořádné „kulturní vyžití“, můžeš si klidně občas zajet do města.

Jsi sinoložka, právnička a teď už i zemědělec. Jak si představuješ svou budoucnost ? A především kde? Ve městě nebo na venkově?

Chtěla bych propojit obojí. Manuální práci na statku nebudu dělat po celý život a také nepřevezmu žádný svůj vlastní zemědělský provoz. Přesto bych chtěla nadále v agrárním sektoru pracovat, prodávat zemědělské stroje nebo se starat v potravinářském průmyslu o nákup ekologických surovin. Je toho mnoho, pro co mé srdce bije a čím se ty tři krajní body „Čína-práva-zemědělství“ dají spojit a také možnost být chvíli ve městě a chvíli na venkově. Já zkrátka potřebuji obojí, abych se cítila dobře!