Debata o gentrifikaci rozděluje Berlín

Obyvatel jednoho domu zrovna odstraňuje z dveří plakát, který svolával k „antikapitalistické demonstraci o Filipojakubské noci“ a protestu proti stoupajícím nájmům a vytlačování starousedlíků z Kiezu (tak nazývají Berlíňané část městské čtvrti, v níž bydlí a s níž se ztotožňují). „Gentrifikace je přece to nejlepší, co se Weddingu mohlo stát,“ říká rozzlobeně daný obyvatel. Gentrifikace je slovo, které Berlíňany rozděluje jako žádné jiné. Pro jedny je to ztělesnění do všeho zasahujícího kapitalismu, jehož vinou přicházejí berlínské čtvrti o své původní kouzlo a jejich obyvatelé o slušné ceny nájemného. Pro druhé to je zase cesta, jak se dají čtvrti zbavit zašlého hávu a ghettoizace.

„Také nechci, aby vzrostly ceny nájemného,“ přiznává muž poté, co odstranil poslední zbytek plakátu. „Ale nezdá se mi, že by to byl špatný nápad, když se ten dům opraví.“ Tímto pojmenovává Klaus, který nechce prozradit své příjmení, obě strany mince.

Dominový efekt gentrifikace

Tento jev se řídí logikou nezadržitelnosti. Investoři, kteří pocházejí převážně z jižního Německa a ze zahraničí, skupují v právě oblíbených čtvrtích v relativní blízkosti centra staré stavby, které vyžadují opravu. Tyto domy nechávají asanovat a potom rekonstruují, čím vzrůstá hodnota domu. V důsledku toho stoupá ve čtvrti průměrný nájem. Mnozí, kteří si dražší byty nemohou (nebo nechtějí) dovolit, včas odchází do nejbližší podobně levné čtvrti. Ale tam tento princip začíná opět od začátku: přistěhovalci jsou ochotni platit vyšší nájem a vytvoří tím prostor pro „švábské realitní dravce“, jak se v Berlíně paušálně nazývají investoři z jižního Německa a zahraničí, kteří se vydávají také do okrajových částí města.

Dominový efekt začal již v roce 1990, krátce po převratu, v berlínské městské části Prenzlauer Berg. Dnes je toto místo považované za šosácké, protože je zcela gentrifikované. Mnoho obyvatel této čtvrti, kteří se vzhledem k stoupajícím životním nákladům chystají opustit svá bydliště a přemístit se na východ do sousedních okrsků Pankowa nebo Weddingu, je terčem nenávisti rozbouřených odpůrců gentrifikace, z nichž někteří své názory dávají najevo prostřednictvím graffiti. Od května 2012 se dokonce tomuto tématu věnuje i divadelní veselohra, která se uvádí ve weddingském divadle Prime-Time-Theater. Toto „komediální drama o gentrifikaci“ se jmenuje Free Wedding – pomoc, Prenclauáci přicházejí! a zachycuje celkem neškodně projevy antikapitalistů.

„Komu patří město?“

Více než jakékoliv jiné téma zaměstnává problém bydlení také berlínskou komunální politiku a lokální tisk. V seriálu o gentrifikaci v Kreuzbergu, který je považován za nejcitelněji zasaženou část dřívějšího západního Berlína, si deník Berliner Zeitung klade otázku: „Komu patří město?“ Kdo se v roce 2012 prošel po kreuzberských ulicích Bergmannstraße nebo Reuterkiez, tedy po místech nazývaných kvůli své zeměpisné poloze (mezi městskými částmi Kreuzberg a Neukölln) v lidové mluvě „Kreuzkölln“, mohl spatřit turistické autobusy, fotografující turisty a hipstery popíjející latte macchiato. To, že mezi tím vším potká „domorodce“, se může nanejvýš jen domnívat. Sotva si dnes můžeme představit, že tato čtvrt před deseti lety patřila k těm tristnějším, že zde žilo dvakrát tolik migrujících rodin a příjemců sociální podpory než mladých rodin a osob s dvojitým příjmem.

Bioobchody a mateřské školky

Vedle tradičních stánků s rychlým občerstvením a obchodů se zeleninou se postupně zařadily do obrazu této čtvrti také obchody se suvenýry, galerie a bioobchody. Hustota bioobchodů a mateřských školek je obvykle považována za indikátor stupně změšťáčtění ve čtvrtích označovaných jako „Kiez“ – a je to skutečnost, která nezřídka vyvolává ironické střety zájmů. Porozumění pro ty obyvatele Kreuzbergu, kteří na vlastní kůži zažili zvyšování nájmu až o dvojnásobek, formuluje pravidelně ve Spolkovém sněmu poslanec za Zelené Hans-Christian Ströbele, který tu má svůj volební obvod. Se svým volebním programem chce oslovit jak nové usedlíky, kteří nakupují v bioobchodech, tak obyvatele starých zástaveb, kteří bydlí v Kreuzbergu už po celá desetiletí a nyní se cítí být předhozeni nemilosrdné vytlačovací taktice realitních dravců. „Celé to zde už vře a přerůstá v zoufalství,“ řekl Ströbele magazínu Focus.

Nespokojenost se někdy projevuje způsobem, který vážnou debatu ztěžuje. Některé formy protestů jsou radikální. Vedle celkem mírumilovného antigentrifikačního hnutí se aktivizuje také agresívní menšina, která si na otázku, komu město patří, již sama pro sebe odpověděla. Objevují se graffiti s nápisy jako „Die, Yuppies, die“ (Chcípněte, Yuppies) nebo „Yuppies jsou apartheid“.