Filmová potrava pro duši

Foto: Paul Downey, CC BY 2.0
Jídlo je také bohatý zdroj inspirace pro umělce a třeba filmoví tvůrci nakládají s pokrmy různě. Těší se z jeho estetických kvalit, ironizují pomocí nich společnost, anebo si jednoduše dělají legraci. Jídlo a zvyky s ním spojené tvoří výživnou uměleckou půdu, což naznačuje výběr následujících filmových scén.

Karlík a továrna na čokoládu (Charlie and the Chocolate Factory, 2005)

Karlík a továrna na čokoládu je odpočinkovým a nápaditým filmem, který byl natočen dle stejnojmenné knihy od Roalda Dahla. V osobité magické vizi Tima Burtona, kde se hlavní role neujal nikdo jiný než režisérův oblíbenec Johnny Depp, nechybí humor ani melancholie. Pohádka je to vskutku povedená, a jak to tak u Burtona bývá, užívají si jí i (hlavně) dospělí. „Šokolaty“ není nikdy dost!



Jídlo (Food, 1992)

I když bývají hostiny ztvárněny klasicky jako něco noblesního, vytříbeného a gurmánsky zajímavého (například u filmů Obsluhoval jsem anglického krále nebo Grandhotel Budapešť), dojem zanechávají i ty noblesu ironizující. Jako například krátké filmy Jana Švankmajera. Tento režisér si ve svém třídílném krátkém filmu Jídlo (Food) vymýšlí vtipné (leč občas trochu drsné) zápletky svých hostin. Tak třeba rčení „mám takový hlad, že bych snědl i své boty“ zde nabývá zcela konkrétního vyjádření (viz film Oběd, 2:53). Podívejte se, čím je možné snídaňové, obědové a večeřové menu ozvláštnit.



Zamilované maso (1989)

I řízky mohou oživnout a mít své city, pokud píše scénář a režíruje Jan Švankmajer. Tedy maso jak ho neznáte…



Velká žranice (La Grande Bouffe, 1973)

Úpadek společnosti demonstrovaný na jídle a jídelních mravech zcela bezkonkurenčně zastupuje filmové dílo Velká žranice od italského režiséra Marca Ferreriho. Obsese jídlem a gurmánskými požitky se rychle během filmu mění v hedonistické řádění s fatálními důsledky. Zvrhlá „soutěž“, kdo obžerství vydrží, je náporem i pro diváka. Ve chvíli, kdy si myslíte, že postavy s přejídáním snad nikdy neskončí a že pokleslejší už nemůžou být, jste teprve na začátku filmu. Na konci už necítíte jinou emoci než znechucení a pevnou vůli se po nějakou dobu nedotknout jídla.



Sedmikrásky (1966)

Jídlo mimo jiné poskytuje prostor pro destrukci ustálených hodnot a společenských konvencí, nabízí možnost surrealistického vyžití či zkrátka otevírá alternativní rovinu umožňující divákovi „číst mezi řádky“. Právě tímto způsobem využila téma jídla či hostiny režisérka Věra Chytilová. Její film Sedmikrásky z bouřlivých šedesátých let kritizuje a protestuje vůči morální neukotvenosti společnosti a její zkaženosti obecně. Sedmikrásky (Marie a Věra) jsou strženy destrukcí hodnot, dobou, kdy se z významů stala prázdná hesla a člověk žije tempem, které je stále rychlejší a lidé čím dál tím lhostejnější.

Krom zdařilých výtvarných inovací lze v tomto experimentálním filmu narazit na spoustu humorných alegorií a hříček (často feministických), které demonstrují, jak lze také vkomponovat do umění jídlo. Například ve scéně, kdy Marii vyznává muž svou horoucí lásku a ona se tváří, že je jí to vlastně lhostejné a že má situaci dokonale pod palcem. Nadvláda muže jako dobyvatele je zrušena jediným momentem, kdy Marie vytáhne nůžky a při slovech „bez Tebe je mi život jen trýzeň“ s apatickým výrazem přestřihne klobásu. (1:33)



5 slavných filmových scén, které by neměly minout žádného fajnšmekra…

# 1 Snídaně u Tiffanyho (Breakfast at Tiffany’s), 1961, Blake Edwards

# 2 Intimní osvětlení , 1965, Ivan Passer

# 3 Pulp fiction, 1994, Quentin Tarantino

# 4 Pelíšky, 1999, Jan Hřebejk

# 5 Červený drak (Red Dragon), 2002, Brett Ratner

Zpět k článku

Olga Lukešová
ráda a hodně jí, nesnáší však rýžový nákyp, jemně namixovaný špenát a "chemii" ve stravě.

Copyright: jádu / Goethe-Institut Praha
červenec 2014

    Témata jádu

    #Klartexte – Na rovinu
    Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

    Na venkově
    Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

    Smíšená čtyřhra | V4
    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...