Liliano, teď máš za sebou deset postních dní a od posledního jídla je to už také dlouhá doba. Jak se teď cítíš?

Netvrdím, že by to nemohlo být lepší. Tělesně jsem dost unavená a jsem i trochu nervózní. Hlavně večer je člověk dost vyřízený. Asi jako baterie, která právě dochází.

Ramadán nařizuje člověku přísný půst. Jak to ale vypadá v praxi?

Podle gregoriánského kalendáře připadá letos ramadán na červenec. Znamená to, že od 2:45 hodin ráno do 21:50 hodin večer nesmí člověk nic jíst, ani nic pít. Ramadán je svatý měsíc, během kterého se lidé mají plně soustředit na svou víru. Půst je odůvodněn tím, že jídlo a pití odpoutává pozornost od duchovních záležitostí. Zakázány jsou také divoké večírky a sex. Toho by se měli v tomto čase zřeknout i manželské páry.

Je to tedy celkem devatenáct hodin denně, kdy nesmíš nic jíst ani pít. To mi připadá docela náročné.

Ano, jednoduché to zrovna není. Nejtěžší na celé věci přitom není to, že si člověk odpírá jídlo. Hlad mám během ramadánu tak jeden, dva dny, pak tenhle pocit pomine. Mnohem těžší je vydržet bez pití. Denní rytmus přitom máte obrácený vzhůru nohama. Když člověk poprvé jí až v deset večer, má pochopitelně hlad. Pak toho do sebe zpravidla naráz naláduje strašně moc. Kvůli plnému břichu pak nemůže usnout, a když mu ve dvě hodiny ráno zvoní budík, nemá zpravidla na jídlo ani pomyšlení. Je obvykle ještě sytý od večeře a navíc ještě napůl spí. Já si nechávám vždycky u postele láhev s vodou, abych alespoň v dostatečné míře pila. Je to však většinou tak, že člověk v tomhle období málo jí i málo pije. O zdravé rovnováze kalorií, vitamínů a minerálních látek už vůbec nemůže být řeč. Během těch pěti hodin, kdy se nemusím postit, stejně nevypiju onen litr a půl či dva, které se doporučuje vypít za den. V zimě je to trochu snazší. Snazší je to i v jiných částech světa. Mí rodiče pocházejí z Jordánska a tam začíná večerní modlitba už v pět odpoledne. Člověk je proto mnohem uvolněnější.

Půst je možné také odložit. Alžírský fotbalový tým kupříkladu přesunul postní měsíc na dobu po mistrovství světa a za tím účelem si nechal dopravit letecky imáma, který fotbalistům udělil oficiální souhlas. Nebylo by i pro tebe jednodušší přesunout postění na zimu?

Jen za určitých podmínek. Neskáču zrovna radostí, když zjistím, že ramadán připadá na horké letní měsíce. Postní měsíc si ale nespojuji jen s prázdným žaludkem a velkou žízní. Naopak se na něj dokonce těším. Člověk se postí v kruhu rodiny a také s celým muslimským světem. Miliony lidí na zeměkouli dělají v tu chvíli něco společného. Je to zcela výjimečná věc a v člověku to vyvolává pocit sounáležitosti. Přesto se může každý sám za sebe rozhodnout, zda půst odloží nebo dokonce zcela zruší. Udělala jsem to tak loni, kdy ramadán připadal na zkouškové období a já bych to jednoduše nezvládla. Od otce vím, že se také jednou nepostil, když prožíval náročné období v zaměstnání a musel nasadit všechny duševní i fyzické síly.

Co ale dělá kupříkladu stavební dělník, když má celý den pracovat na spalujícím slunci a pokud chce přísně dodržovat pravidla ramadánu, nesmí se napít ani vody?

No jo, člověk nemusí být vystudovaný lékař, aby věděl, že to není moc zdravé. Je proto zapotřebí říct na rovinu: smyslem ramadánu není zahrávat si se zdravím nebo sám sobě či druhým něco dokazovat. Myslím, že každý by měl vědět, jak to všechno zařídit a kde leží nějaké hranice. Když se člověk z nějakého zásadního důvodu nemůže postít, tak to má jednoduše nechat být. Nedodržování ramadánu by ale na druhou stranu neměl brát na lehkou váhu. Když jsem loni postní měsíc vynechala, rozhodně jsem z toho nebyla nadšená.

Existují však země, kde se na půst nepohlíží s takovým nadhledem.

To je pravda. Jsou to převážně země, v nichž ještě platí pravidla z dob proroka Mohameda. Tenhle přístup je podle mého názoru zapotřebí od základu přepracovat.

Jaké to ale je, když se člověk rozhodne, že se začne postit? Přišlo to samo od sebe nebo ses jednoho dne prostě cíleně rozhodla, že začneš půst v plné šíři dodržovat?

Věřím, že v tomhle ohledu vždy hraje významnou roli rodinné prostředí. Oficiálně platí, že děti se mohou začít účastnit půstu ve věku sedmi let. Ramadán bychom měli přísně dodržovat od dvanácti. Moje matka se k tomu svého času postavila velmi pragmaticky. Když mě a mým sourozencům bylo sedm, dostali jsme za každý den půstu jedno euro. Na konci ramadánu jsme tak mohli mít až třicet eur. Pro mě to tehdy bylo neskutečné množství peněz a představovalo to samo o sobě obrovskou motivaci.

A čím se motivuješ dnes?

V posledních letech tak, že si vždycky večer dopřeju něco obzvlášť dobrého. Tenhle druh odměny ale vlastně nepotřebuji, s léty se půst stal jakousi vnitřní potřebou. Člověk je navíc pokaždé sám na sebe tak trochu pyšný, že se vydržel postit. Když bych si kupříkladu teď doma tajně dopřála doušek vody, protože mám sucho v ústech, měla bych z toho špatné svědomí.

To znamená, že nejsou přípustné vůbec žádné výjimky?

No, já kupříkladu kouřím. To bych během ramadánu také neměla dělat, protože cigarety představují jistý druh požitku. Přesto to není ani jídlo, ani pití.

Takže tenhle rok to vydržíš s trochou vnitřní motivace a několika krabičkami cigaret?

Ano, tím jsem si docela jistá. Zbývá mi ještě dvacet dní. Ach jo, to je ale ještě spousta času. Když už ale mluvíme o čase: Za chvíli začíná večerní modlitba. Takže teď už musím jít. Mám pořádný hlad!