„Pozornost médií získáte jen držením hladovky,“ tvrdí pětadvacetiletý imigrant, který z obav před možnými trestními následky nechce prozradit ani své jméno a ani zemi, z níž pochází. V roce 2013 se zúčastnil protestní hladovky v Dingolfingu. Městečko v Dolním Bavorsku bylo tehdy pouze jedním z řady míst, na nichž se v Německu odehrávaly protesty, které měly za cíl posílit práva uchazečů o azyl.

„Do Spolkové republiky jsem dorazil před osmi měsíci. Někdy je to trochu nuda, protože se odsud nesmím vzdálit na víc než tři dny a navíc nemohu ani pracovat,“ říká uprchlík, který tato opatření považuje za diskriminaci. Proto se tehdy přidal k protestní hladovce – společně s dalšími dvanácti utečenci, kteří podle zpráv z médií pocházeli převážně ze zemí Blízkého a Středního východu. „Ptám se, proč nezpracovávají naše akta, když nám v našich zemích hrozí pronásledování. Chceme na vládu vyvíjet větší tlak, aby politici na naší situaci konečně něco změnili .“

Hladovka nebyla ovšem prvním prostředkem urpchlíků. „Protestní hladovce, která se konala v mnoha dalších německých městech, předcházela řada protestních pochodů a demonstrací. Ty ale situaci nikterak nezměnily. „Média nám dala jen minimální prostor a ani bavorská vláda nijak nereagovala. Chtěli jsme, aby se naší záležitosti dostalo více pozornosti, takové, jakou si zaslouží. Pomocí protestních pochodů se nám to nepodařilo, proto jsme museli nalézt nějakou důraznější formu odporu.“ Třináctka uprchlíků proto udělala tábor přímo před zemským úřadem v Dingolfingu a rozhodla se, že nebude nic jíst, ani nic pít.

Využít zájmu médií

Protestní hladovka přitahuje pozornost veřejnosti, o tom nemůže být pochyb - ať už za ní stojí senzacechtivost či nefalšovaný zájem o záležitosti těch, kteří hladovku zahájí. Cílem bývá pokaždé vyvolat zájem médií, který lze využít k prosazení svých požadavků. Z tohoto důvodu se ve věku třiadvaceti let odhodlal k desetidenní hladovce také sociálnědemokratický politik Libor Rouček. Bylo to v roce 1978 ve Vídni, deset let po porážce Pražského jara. „Žil jsem v exilu v Rakousku, byl jsem neznámým studentem a chtěl jsem, aby se veřejnost více zajímala o situaci v Československu. Protestní hladovka mi připadala jako nejlepší prostředek k dosažení tohoto cíle,“ vypráví Rouček, který až do letošního června zastupoval Českou republiku v Evropském parlamentu. Podle svých slov tehdy nad ničím příliš nepřemýšlel. Svůj protest zahájil víceméně spontánně. Mezi kanceláří Československých aerolinií a ruským Aeroflotem si na trávníku vídeňské Ringstrasse postavil stan, ve kterém přebýval po celou dobu trvání hladovky.

„Ve Vídni za mnou chodili jak přátelé, tak i zcela neznámí lidé, aby mi vyjádřili podporu. Zprávu o hladovce podaly i televize a rozhlas,“ vzpomíná politik, který jedním dechem dodává, že tělesná strádání tehdy šlo překonat. „První tři či čtyři dny byly těžké, pak si na to ale tělo zvyklo. Samozřejmě jsem zeslábl, shodil jsem tehdy sedm nebo osm kilogramů. Psychicky jsem na tom ale byl dobře. Ani na vteřinu jsem nezapochyboval o tom, že to vydržím. Věděl jsem, že to slouží správné věci a že to za deset dní skončí. Proto jsem to měl všechno také snazší.“ Rouček během své hladovky na rozdíl od běženců z Dingolfingu pil vodu i čaj.

Nic nemůžeš ztratit – jenom život

„Hladovku jsme drželi pět dní. Někteří z nás omdlévali, protože jsme ani nic nepili. Ty, kterým se to přihodilo, potom odvezli do nemocnice, kde dostali infúzi, a pak je zase přivezli zpět, aby se k nám mohli znovu připojit,“ říká mladý uprchlík. „Já sám měl velké bolesti břicha a kloubů. Celou dobu jsem byl velmi unavený a ospalý, připadalo mi, že vůbec neslyším a hodně jsem zeslábl.“ Další z účastníků hladovky vzpomíná na to, jak jen stěží dokázal mluvit. Takřka po každém vysloveném slově se musel proto odmlčet.

Tělesná strádání ale běžence neodradila od toho, aby v protestu nepokračovali. „Neměli jsme co ztratit, kromě toho, že jsme mohli umřít. To jsme ale vzali v úvahu. Smrt nemohla být horší než naše tehdejší situace, protože v naší zemi jsme byli pronásledováni a jinde nás zase nechtěli.“ Mladý uprchlík přiznává, že protestní hladovka člověka poznamená i mentálně. „Byli jsme však přesvědčeni, že to vydržíme. A pokud bude zapotřebí, že se nelekneme ani smrti. Co nám také jiného zbývá, říkali jsme si. Pomáhalo nám ale také, že jsme byli skupina, která drží pohromadě. Druhé lidi člověk prostě jen tak nenechá na holičkách.“

Bez reakce úřadů

Dynamiku, kterou má k dispozici skupina protestujících, nemohl Rouček sice využít, cíl upozornit veřejnost na poměry v jeho vlasti ale splnil. K protestní hladovce by politik sáhl i dnes: „Tímto způsobem je možné dostat určité téma do médií.“

Zatímco Rouček mohl po deseti dnech vzít do ruky příbor a najíst se, v případě Dingolfingu rozehnala policie protestní hladovku už po pěti dnech. A jelikož běženci odmítali dané místo opustit i po opakovaných výzvách policie, byli zatčeni a část z nich byla předána do lékařské péče. Z kruhů uchazečů o azyl zaznívají hlasy, že přitom bylo použito i násilí. Jestli jejich protest má nějaké konkrétní dopady, běženci neví dodnes. Po vlně protestů sice někteří z nich získali povolení k pobytu, nic dalšího ale úřady nepodnikly.