Evropská unie je nepostradatelná

Foto: © Isabelle Daniel

Mladý vědec se pokouší změřit úspěch EU v mezinárodních jednáních o klimatu.

Foto (Ausschnitt): William Murphy, CC BY-SA 2.0
Jedna cedule, dvě osoby, Foto (Ausschnitt): William Murphy, CC BY-SA 2.0

Andreas Isensee napsal doktorskou práci o Evropské unii, sledoval při tom ale detailně, jak EU jedná při mezinárodních jednáních. Tento jednatřicetiletý vědec tvrdí, že na příkladu globálních vyjednávání o klimatu lze doložit nepostradatelnost EU. Veřejnost ale podle jeho slov úspěchy této instituce často nevnímá. V rozhovoru vypráví o složitých vyjednáváních v otázce globální změny klimatu a o motivacích, které EU může nabízet.

Evropská unie se skládá z 28 členských států. Jak si ji můžeme představit jako jednoho účastníka takového vyjednávání?

To je skutečně velice složité. Představme si třeba ceduli, na které je nápis „Evropská unie“. Za ní sedí dvě osoby. Jedna z nich tam je za Evropskou komisi a druhá za Radu Evropské unie, která v EU zastupuje zájmy členských států. Máme tedy jeden mikrofon, ale dva vyjednávače. U EU záleží vždycky na příslušnosti. Jakmile věc spadá jak do oblasti EU tak i členských států, jsou zastoupeny obě strany. Komise zastupuje EU samu o sobě, Rada EU zastupuje členské státy, zároveň však ještě vystupuje zpoza cedulky s označením EU. V tomto bodě se Evropská unie liší od všech ostatních vyjednávajících stran, tedy veškerých dalších států, ke kterým ale patří též všech 28 členských států EU. To činí celou věc ještě zajímavější, protože například Německo nebo Česká republika vystupují při jednáních o změně klimatu jako státy, zároveň však jako část toho, co se skrývá za cedulí „Evropská unie“. To samozřejmě může vést ke střetu zájmů.

Stává se často, že Evropská unie sleduje jiné cíle než členské státy?

Velice dobrá otázka, protože vede k otázce: kdo je to vlastně EU? A má nějaký vlastní zájem? Jestli ano, tak vlastní zájem má určitě Evropská komise. Komise funguje jako strážkyně dohod, což znamená, že kontroluje, aby bylo dodržováno to, co si členské státy stanovily jako primární právo, tedy dohody – a sice bez přihlížení k velikosti členského státu. Komise se též pokouší vygenerovat z toho, co dohody obsahují, určitou evropskou pozici, která by byla nezávislá na národních zájmech. To vede přirozeně k napětí, jelikož národní státy mají často odlišné představy.

Andreas Isensee napsal doktorskou práci o Evropské unii, sledoval při tom ale detailně, jak EU jedná při mezinárodních jednáních. Foto: © Isabelle Daniel

Existuje pro to nějaký konkrétní příklad?

Například minulý rok se konala konference smluvních stran v Polsku, které právě předsedalo Radě EU. Polsko mělo přirozeně coby člen Evropské unie povinnost chovat se v souladu s EU. To se také převážně dělo. Přesto má Polsko extrémně silné vlastní zájmy, neboť přibližně 90 procent energie získává z uhlí. Zaprvé se jedná o domácí zdroj energie, zadruhé se Polsko chce s ohledem na své traumatické zkušenosti osvobodit od závislosti na ruských dodávkách plynu. Avšak Evropskou unií naplánované snížení emisí skleníkových plynů se dá stěží realizovat jinak než snížením těžby uhlí. To ale v Polsku naráží na masivní odpor. Proto Polsko ještě během summitu o klimatu organizovalo zároveň uhelný summit se zástupci uhelného průmyslu a příslušnými sympatizanty. Evropská unie to interpretovala jako nepřátelské gesto, protože považuje sebe samu za vzor v oblasti změny klimatu a tímto způsobem vlastně byly negovány všechny její vlastní závazky.

Lisabonská smlouva zřídila jakési evropské ministerstvo zahraničí, Evropskou službu pro vnější činnost, a tím vlastně vznikla jednotná zahraniční politika. Dá se tedy od podepsání dohody z roku 2011 hovořit o jednotnější linii EU v oblasti jednání o změně klimatu?

Na tuto otázku neexistuje jediná odpověď. Na technické úrovni si již EU získala pověst účastníka s velkou mírou odbornosti v jednáních. To je mezinárodně uznávaná skutečnost. Tato rovina však zůstává veřejnosti většinou naprosto skryta. Z hlediska veřejnosti jedná EU jen do té míry, jak ji to dovolí národní státy – navzdory novým dohodám.

Povím Vám k tomu vtip, který občas vypráví představitelka EU pro zahraniční věci. Znáte možná známou otázku Henryho Kissingera, jestli by Evropa mohla mít nějaké telefonní číslo, kam by mohl zavolat, když by s ní zrovna chtěl mluvit. Dosud zněla odpověď na tuto otázku ne, protože Evropa nevlastní žádné vlastní telefonní číslo. Teď je tomu tak, že takové číslo existuje. Když ale zavoláte, nezvedne to žádná osoba, nýbrž záznamník. A ten záznamník řekne: „Vítejte v Evropské Unii. Hovoří Evropa. Chcete-li mluvit s Francií, stiskněte prosím jedničku. Chcete-li mluvit s Německem, stiskněte dvojku.“ A tak dále.

Myslíš si, že za to může i rostoucí skepse v mnoha evropských státech vůči Evropské unii?

Možná ano. A tento trend se může v příštích letech ještě vystupňovat. Ale existuje ještě další důvod. Když jde o zahraniční politiku, jde vlastně o podstatu národní suverenity. Nesmíme zapomínat, že mnohé členské státy neměly ještě před dvaceti lety žádnou vlastní zahraniční politiku, protože se nacházely za železnou oponou a lidově řečeno, musely tančit, jak Moskva pískala. A teď proto nejsou ochotny tančit pro změnu, jak píská někdo jiný a dělat zahraniční politiku podle zadání z Bruselu. Oproti tomu mají západní státy EU již dlouho vlastní zahraniční politiku a nemají proto zapotřebí, a to platí hlavně u těch velkých zemí s vyvinutou tradicí zahraniční politiky, aby jim EU říkala, co mají dělat. Zajímavé je, že menší státy jsou ochotnější přiznat EU určitá práva v oblasti zahraniční politiky, protože prostřednictvím Evropské unie se podstatně zvyšuje jejich vliv na dění ve svět. Jestliže vystupují Slovensko nebo Dánsko v mezinárodních jednáních z pozice zástupce EU, pak to má samozřejmě úplně jinou váhu, než když tam vystupují jen za Slovensko nebo Dánsko.

Čeho vlastně chce Evropská komise v oblasti klimatu dosáhnout?

Nejdůležitějším cílem je co možná nejrychleji – tedy do roku 2015 – schválit globální dohodu o změně klimatu. Ta by měla nahradit doposud platící Kjótský protokol v tom smyslu, že všechny světové státy se shodnout na velice konkrétních cílech snížení emisí. Důvodem je skutečnost, že máme čím dál více vědeckých dokladů, že globální oteplování je způsobeno člověkem. Většina vědců se shoduje na tom, že oteplování by nemělo přesáhnout o více jak dva stupně Celsia preindustriální úroveň, to znamená úroveň z roku 1850. Má se tím zabránit nezvratitelným dopadům. Cíl nepřesáhnout zmíněné dva stupně je mezinárodně akceptován a Evropská unie chce přijmout opatření, aby byl taky skutečně naplňován.

Jakými sankcemi disponuje EU, aby přiměla ostatní státy k dodržování domluvených opatření?

V rámci jednání o změně klimatu v podstatě žádnými. Platí totiž právo veta. Tím, že každá dohoda musí být jednomyslně schválená, má každá země možnost vše zastavit. V oblasti ochrany klimatu tedy není žádná možnost sankcí. Ty by se daly ustanovit, kdyby byla schválena dohoda, ve které by sankce byly uvedeny. Doposud ale nemohou být žádná smluvní ujednání soudně vymáhána. Sankce budou ujednány spíše až v budoucnosti

Zkušenosti ostatně ukázaly, že je tak jako tak lepší neochotné státy ke spolupráci spíše motivovat a pak jim v oblastech, které nemají nic společného s ochranou klimatu, nabízet výhody. Kupříkladu by mohla existovat možnost přijmout některé státy do Světové obchodní organizace nebo začít budovat rozvojovou spolupráci. V oblasti změny klimatu existuje například požadavek rozvojových států na zřízení zeleného fondu pro ochranu klimatu, do kterého by průmyslové země vkládaly každoročně miliardy dolarů na projekty související s ochranou klimatu a s přizpůsobováním se změně klimatu. Když průmyslové státy takovýto fond odsouhlasí, je mnohem pravděpodobnější, že rozvojové země přistoupí k mezinárodní úmluvě o ochraně klimatu. Sankce by tedy mohla spočívat v tom, že se řekne: Peníze uvolníme teprve tehdy, když bude existovat nějaká smlouva. Bez smlouvy nebudou peníze, ale bez peněz taky nebude smlouva.

Co by se stalo, kdyby se EU jednání o změně klimatu neúčastnila? Nebo ještě jednodušeji vyjádřeno: je tam EU vůbec zapotřebí?

V zásadě bychom se jí mohli vzdát, protože ostatní státy si poradí i bez EU. Kromě toho doposud nebyla jednání o změně klimatu, až na několik málo výjimek, nikterak úspěšná. Ovšem EU si již mezitím vypracovala pověst instituce, která spojuje názory nejenom interně, ale která dokáže vyjednávat i navzdory rozporům, například mezi severem a jihem. To z ní činí naprosto nepostradatelného účastníka. Týká se to hlavně technické roviny, a pro veřejnost těžko sledovatelné. Domnívám se, že je velice dobře možné, že bez EU by jednání o změně klimatu už dávno ztroskotala.

Rozhovor vedla Isabelle Daniel
překlad: Jan Černý

Copyright: jádu / Goethe-Institut Praha
květen 2014

    Jménem lidu, jménem národů

    Jménem lidu, jménem národů: Evropská unie v multilaterálních vyjednáváních. Takto zní titul doktorské práce, kterou napsal Andreas Isensee během svého doktorského studia na univerzitě v německém Heidelbergu. V ní se tento politolog pokouší na ukázce tří případů změřit úspěch Evropské unie ve vyjednáváních v oblasti vnějších vztahů. Jeden z příkladů byla mezinárodní jednání v oblasti globální změny klimatu. V této souvislosti Andreas prozkoumával jednání EU na konferencích, které se za účasti 195 smluvních států konají od doby, kdy byla v Riu de Janeiru v roce 1992 schválena rámcová dohoda OSN. Doposud nejdůležitějším krokem od té doby byl takzvaný Kjótský protokol z roku 1997, který stanovuje konkrétní cíle týkající se snížení emisí CO2 v průmyslových státech. Avšak smlouva, která by státy světového společenství zavazovala k redukci emisí CO2, neexistuje. To by se mělo podle přání Evropské unie v roce 2015 změnit.

    Všude na světě lidé žijí pro lepší budoucnost. Sbíráme jejich příběhy a ukazujeme, co je možné už dnes. jadumagazin.eu/futureperfect

    Další články k tématu

    Evropa bez EU
    Ulrike Guérot pracovala v EU 25 let. Teď si přeje její konec. Navrhuje nové zřízení: Republika Evropa, bez národních států.

    Evropa je peklo, ale cool
    Spisovatel Robert Menasse spatřuje skutečnou příčinu evropských krizí ve vládách národních států. Požaduje jiné myšlenkové směřování Evropy a vznik nové evropské demokracie.  

    Co kritizují kritici?
    Kandidují do Evropského parlamentu, ale nejraději by ho zrušili. Představujeme dvě strany, které v Česku patří k největším kritikům „evropského projektu“.

    Haló, haló, Evropo!
    V jaké Evropě byste chtěli žít? Jednotné nebo rozdělené? Větší nebo menší? Nebo se vám líbí tak, jak je teď? Zamyslete se. Máte třicet vteřin na odpověď. Tři. Dva. Jedna. Teď.

    Evropská unie je nepostradatelná
    Mladý vědec Andreas Isensee se pokouší změřit úspěch EU v mezinárodních jednáních o klimatu.

    Před a po Schengenu
    V roce 2006 zdokumentovali Nicolas Pannetier a Simon Brunel všechny hraniční přechody tehdejšího schengenského prostoru. Co se tam od té doby změnilo?

    Témata jádu

    Smíšená čtyřhra | V4

    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...