Zážitky z hranice

Foto: © privatFoto: © privat
Žádné kontroly. Autorka magazínu jádu Janapřechází česko-německou hranici. Foto: © archiv

Kufr je sbalený, online jízdenka je uložena do chytrého telefonu a už se jede vlakem do Prahy. Překročení hranice si člověk všimne nanejvýš tak, že k německému a anglickému hlášení přibude i hlášení v češtině. Výlet člověka jeden den napadne a nazítří už se člověk prochází Prahou s přítelem, který tam jeden semestr studuje přes program Erasmus. Díky platební kartě a Evropské unii není zapotřebí hotovost ani pas. Cestování v Evropě je jednoduché.

Na to, že tomu tak nebylo vždycky, zapomene člověk na zadním sedadle auta objednaného přes spolujízdu docela rychle. Dřív postávali na krajích silnice často stopaři, dnes se dá řidič zamluvit přes počítač. Není tomu vůbec tak dávno, kdy pro mě cestování představovalo hlavně čekání na hranicích. Jedno auto za druhým. Někoho vždy vytáhli a ten musel před očima všech ostatních vyprázdnit kufr svého auta. Mně bylo tenkrát pět a dodnes si vzpomínám na znuděné celníky ve Francii, Polsku, Španělsku nebo v Chorvatsku. Mladá rodina pro ně byla vždycky nezajímavá, a proto nás nechali vždycky projet. Psal se rok 1999.

Veškerý majetek ve Fiatu Bambino

Moji rodiče však vzpomínají, že deset let předtím ještě celníci nevypadali tak znuděně. Hraniční přechod v roce 1989 vypadal následovně: snubní prsten nebo zlatý náhrdelník - vše muselo být pečlivě zaznamenáno do formuláře s údaji o převážených předmětech. Jen takto to šlo legálně provést do západního Německa. Čtyři tlusté slovníky ale v komunistickém Polsku už vzbuzují pozornost celníka. Od mých rodičů chce vědět, k čemu jim v Německu budou anglické slovníky. „Německy neumíme a člověk se musí přece nějak dorozumět.“ „Na dovolené“, dodává matka. A tak je nechává úředník jet, aniž by tušil, že to, co se právě nachází v mrňavém Fiatu Bambino, je veškerý majetek mých rodičů, a ti že právě utíkají ze země. A neví také, že všechny diplomy a další dokumenty jsou ukryty v polstrování sedadel, protože na takovouto cestu do nejisté budoucnosti si člověk nevystačí pouze s občanským průkazem.

Foto: © archiv
Veškerý majetek rodiny Pecikiewiczů přejížděl hranici v tomto fiatu Bambino. Vysvědčení a dokumenty byly zašity v sedačkách. Foto: © archiv

Z jednoho měsíce se stává „navždy“

Půl roku předtím naplánovali moji rodiče vycestování z Polska do Spolkové republiky Německo a zažádali si o pas na jednoměsíční dovolenou. Jak německý konzulát v Krakově, tak i rodiče mojí matky si myslí, že jde skutečně jen o jeden měsíc. Procedura je však komplikovaná bez ohledu na to, jestli chtějí rodiče vycestovat navždy, nebo jen na týden navštívit sousední zemi. V pase je nutné mít vízum a k tomu jsou zase zapotřebí dvě věci: oficiální pozvání německého občana a konto s určitou částkou pro každý den dovolené. Pozvání k pobytu rodiče domlouvají písemně s jedním známým z Německa, německé marky na konto si vypůjčují.

V žádném případě ne znuděně, nýbrž hrozivě působí celníci na mého tehdy třiadvacetiletého otce. Jeho útěk před nedostatkem perspektivy v komunistickém Polsku je zároveň útěkem před vojenskou službou. „Tehdy nešlo po maturitě jen tak cestovat. Ten, kdo měl jít na vojnu, nedostal ani pas,“ vzpomíná otec. Díky tomu, že začal studovat tělesnou výchovu, se jeho povinnost nastoupit vojenskou službu odsunula až na dobu do zakončení školy. Avšak strach při každém překročení hranic trval u mých rodičů i poté, co žili v Německu již tři roky.

Dnes otec kvůli svému povolání cestuje s naprostou samozřejmostí jednou do Řecka, jindy zase do Belgie. Nezřídka kdy si let rezervuje teprve den předem. A strach je pryč.

Překročení hranice dnes už není žádné dobrodružství. V Evropě je to prostě normální, a to je dobře. Příští týden možná pojedu do Prahy.

Jana Pecikiewicz
překlad: Jan Černý

Copyright: jádu / Goethe-Institut Praha
květen 2014

    Všude na světě lidé žijí pro lepší budoucnost. Sbíráme jejich příběhy a ukazujeme, co je možné už dnes. jadumagazin.eu/futureperfect

    Další články k tématu

    Zážitky z hranice
    Překročení hranice dnes už není žádné dobrodružství. V Evropě je to prostě normální. Ale tak to vždy nebylo. To ví dobře autorka jádu Jana a vypráví rodinný příběh.

    Tady začíná Evropa!
    Ani ne 250 metrů leží od sebe Frankfurt nad Odrou a Słubice. Přesto je překročení mostu, který spojuje – nebo od sebe odděluje – obě města, malý kulturní šok.

    „Vánek“ je znamením revoluce
    Na přeshraniční řece Odře mezi Polskem a Německem budou vůbec poprvé jezdit výletní lodě pro turisty. Jedna z nich nese název Zefir, což v češtině znamená „vánek“.

    Více než příhraniční město
    Frankfurt nad Odrou a Słubice, dvojčata na německo-polské hranici, se společně představují jako „Evropské dvojměsto“. Jak vznikalo společné logo?

    Mládí bez hranic
    Osmnáctiletá Marie Kempen pochází z Herzogenrathu. Toto německé město leží přímo na hranici s nizozemskou obcí Kerkrade.

    Mezi dovolenou a všedním dnem
    Jochen Löbel vede hotel na německo-české hranici. Bezprostředně se jej dotýkají politická rozhodnutí v Berlíně, Praze a Bruselu – jak pozitivně, tak negativně.

    Před a po Schengenu
    V roce 2006 zdokumentovali Nicolas Pannetier a Simon Brunel všechny hraniční přechody tehdejšího schengenského prostoru. Co se tam od té doby změnilo?

    Zaplňuji díru v kultuře
    Pražský kulturolog Petr Mikšíček (36) se věnuje zaniklým sudetoněmeckým obcím v Krušných horách. Zajímá se o ruiny, které vypráví o zapomenuté civilizaci vylidněné krajiny.

    Náš útěk

    Byli čtyři ze 400.000. Když opustili komunistické Československo, byly Martinovi tři roky, když padla železná opona, sedm. Multimediální příběh z doby, kdy cesta za svobodou byla trestná.

    Témata jádu

    #Klartexte – Na rovinu
    Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

    Na venkově
    Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

    Smíšená čtyřhra | V4
    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...