Národní identita je obvykle chápána jako pocit, že někam patříme. Do jedné skupiny s ostatními lidmi, které jinak osobně neznáme, nás váže území vymezené hranicemi, sdílený historický vývoj, náboženství, kultura a společný jazyk, jehož prostřednictvím se přes generace předávají hodnoty a tradice. Nějakou obdobu takové středoškolské definice máme asi všichni ještě uloženou v paměti.

Z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že praktický pohled lidí na identifikaci s větším celkem je poněkud cyničtější a chladnější. Ačkoliv na přímou otázku o existenci evropské identity většina dotázaných odpovídá „ano“, je konečná škála odpovědí širší. S myšlenkou společného evropského občanství se podle výsledků Eurobarometru z roku 2012 ztotožňuje těsně nadpoloviční většina obyvatelstva, přičemž rozdíly mezi jednotlivými státy jsou velké. Zatímco s myšlenkou souhlasilo 85 procent Lucemburčanů, ve Velké Británii to bylo pouze 45 procent. Většina obyvatel si mimochodem spojuje evropskou identitu s mizejícími hranicemi mezi jednotlivými státy. Volný pohyb osob v Schengenském prostoru vytváří tedy prostor vnějších „společných“ hranic, které by „evropský národ“ měl mít.

Úcta k jednotlivci

Evropu jako geografický pojem odděloval Václav Havel od druhého smyslu, který Evropa má: jako označení pro duchovní prostor, který tvoří „společně sdílený osud, společná komplikovaná historie, společně sdílené hodnoty a společná kultura života.” Co máme jako Evropané nepochybně společného je povědomí sdílení historie. „Tedy včetně pozitivních kapitol sbližování i negativních momentů, jako významné bitvy, války či revoluce a hlavně anticko-křesťanské kulturní a duchovní dědictví, jakým je architektura, literatura, umění, hudba, obyčeje, folklór, pranostiky nebo přísloví,“ podotýká publicista Jan Jůn.

Dodržování lidských práv a demokratické hodnoty jsou ideály, se kterými se Evropa obvykle sama definuje, jako nositel hodnot humanity, tolerance a demokracie, svobody a míru. „Evropa se od jiných civilizačních okruhů liší důrazem na úctu k jednotlivci, převzatou humanismem z křesťanství, na níž je založena ochrana lidských práv a také solidarita,“ komentuje existenci evropské identity kandidát KDU-ČSL do Evropského parlamentu Pavel Svoboda. Otázkou ovšem je, zda se tímto můžeme vymezovat vůči zbytku světa. Není humanismus společný lidstvu jako takovému? Jak namítá ředitel pražské pobočky Britské rady Nigel Bellingham, tyto demokratické ideály jsou univerzální. Navíc ideály jsou na straně jedné a realita je věc druhá.

Pestrost a jedinečnost

Členské státy Evropské unie mají společnou vlajku, společnou hymnu, společnou měnu se společnými bankovkami, dokonce i svůj sváteční den. Ale komu se vybaví, že hymna EU je Beethovenova Óda na radost? Mimochodem skladba je vždy hrána beze slov, protože nechce a nemá nahrazovat hymny jednotlivých zemí. Problémem může být to, že ani jedna z těchto znaků nevznikla přirozeně. Jak podotýká historik Jan Palmowski skutečným problémem skeptického přístupu veřejnosti k idei „evropanství“ jako společné identity je to, že není vytvořená lidmi, nýbrž úředníky, institucemi a literami zákona. „Pro evropskou integraci je problémem, že tato sdílená identita není tak silná, abychom mohli hovořit o evropském démosu, tedy politickém lidu. To přináší mnoho konkrétních problémů pro unijní integraci, prakticky to dnes znemožňuje hlubokou politickou integraci,“ dodává Jakub Janda z občanského sdružení Evropské hodnoty.

Evropská unie si vzala za své heslo „Jednotná v rozmanitosti“ (United in diversity). Pochází původně ze Smlouvy o Ústavě pro Evropu, která nakonec v tomto znění neprošla, ovšem formulace jako jeden ze symbolů EU zůstala. Na první pohled nelogické spojení dvou slov ve skutečnosti až tak paradoxní není. To, co evropské státy charakterizuje nejvíce je skutečně jejich pestrost a jedinečnost. I přes jejich různost si však evropské státy drží jistou podobnost: „Kdykoli se vracím z jiných kontinentů a přistanu na kterémkoli evropském letišti, cítím, že jsem zase doma,“ říká poslankyně Evropského parlamentu Zuzana Roithová.

Dvanáct zlatých hvězd na vlajce Evropské unie neoznačuje uzavřený kruh dvanácti členů, mezi něž nesmí vstoupit žádný cizinec. Číslo dvanáct je tradičně vnímáno jako symbol dokonalosti a jednoty. Stejně tak by evropská identita měla být vnímána spíše jako symbol, než jako měřítko. Symbolizuje snahu o spolupráci při vědomí sdílených hodnotových ideálů a snahu o jednotu spojenou s tolerancí, porozuměním ostatních a nemusí být nutně uvažována jako geograficky určený koncept nadřazený národu. „Společná evropská identita se nevylučuje s identitou národní. Naopak, doplňuje ji. Mohu být dobrým pražským, českým i evropským patriotem zároveň,“ podotýká poslanec Evropského parlamentu Libor Rouček. Společná identita má mít za cíl podporu a rozvoj kulturní rozmanitosti, která je zdá se základním znakem evropské kultury.

Jak příhodně navrhuje Nigel Bellingham ve své eseji Patří evropské hodnoty jen Evropě?: „Místo toho, aby se země nové (novější) Evropy nutily do diskusí o společné středoevropské identitě, měly by se v první řadě snažit uchovat a oslavovat svoji jedinečnost - ať už je to jejich jazyk, kultura, odbornost nebo tradice. Měly by pochopit, že právě jejich vlastní rozmanitost je významným příspěvkem celému evropskému projektu.“

Jakub Janda, nezisková organizace a občanské sdružení Evropské hodnoty

Existuje jednotná evropská identita?

Určitě lze tvrdit, že mezi Evropany je sdílený set hodnot, které jsou odlišné od hodnotových rámců například asijských či arabských národů. Určitě lze zjednodušeně hodnotově vymezit euroatlantickou civilizaci odkazem římského práva, řeckého pojetí vládnutí, sekularizace vybojované v osvícenství a židokřesťanskou hodnotovou tradicí. Jistě bychom mohli přidat další důležité prvky. Pro evropskou integraci je však problémem, že tato sdílená identita není tak silná, abychom mohli hovořit o evropském démosu, tedy politickém lidu. To přináší mnoho konkrétních problémů pro unijní integraci, prakticky to dnes znemožňuje hlubokou politickou integraci.

Zuzana Roithová, poslankyně Evropského parlamentu, zvolena za KDU-ČSL

Existuje jednotná evropská identita?

Svou evropskou identitu si uvědomujeme, když potřebujeme řešit společné problémy občanů našich zemí společně a podle principů vycházejících z evropské hodnotové tradice, s nimiž se většina Evropanů ztotožňuje i přes kulturní odlišnosti. Je to vědomí sounáležitosti, vědomí společné vůle dohodnout se a žít v otevřeném sousedství v míru a v úctě k životu druhého člověka. A to proto, že máme společné kořeny, historii a nepochybně i budoucnost. Kdykoli se vracím z jiných kontinentů a přistanu na kterémkoli evropském letišti, cítím, že jsem zase doma.

Pavel Svoboda, jeden z kandidátů do Evropského parlamentu za KDU-ČSL

Existuje jednotná evropská identita?

Ano, evropská identita existuje. Evropa se od jiných civilizačních okruhů liší důrazem na úctu k jednotlivci, převzatou humanismem z křesťanství, na níž je založena ochrana lidských práv a také solidarita.

Jan Jůn, publicista a bývalý korespondent rádia Svobodná Evropa

Existuje jednotná evropská identita?

Ano, existuje. Je to povědomí sdílení společné historie kontinentu včetně pozitivních kapitol sbližování i negativních momentů, jako významné bitvy, války či revoluce a hlavně anticko-křesťanské kulturní a duchovní dědictví (architektura, literatura, umění, hudba, obyčeje, folklór, pranostiky nebo přísloví). To vše je výrazně evropské a tvoří to onu identitu.

Libor Rouček, poslanec Evropského parlamentu, zvolen za ČSSD

Existuje jednotná evropská identita?

Evropská identita určitě existuje. Je to uvědomění si společného evropského prostoru, historie, společných radostí i problémů. Společná evropská identita se nevylučuje s identitou národní. Naopak, doplňuje ji. Mohu být dobrým pražským, českým i evropským patriotem zároveň.

Anketa: Existuje jednotná evropská identita?