Brána do světa jménem Erasmus
Noví kamarádi, nové zkušenosti, nová perspektiva. Studentce žurnalistiky Kateřině Červenkové (25) z Prahy otevřel bránu do světa studijní pobyt v Portugalsku, kam vyjela díky program Erasmus. Pět měsíců tedy strávila na univerzitě Universidade de Algarve v městečku Faro a o své zážitky se s námi podělila.
Proč sis vybrala zrovna Portugalsko?
Protože má takový atraktivní punc tajemnosti. Leží na samém okraji Evropy, odříznuté od zbytku světa rozlehlým Španělskem, a člověk neví, co přesně může od této země čekat. A musím říct, že jsem byla mile překvapena. Portugalsko je v porovnání s jinými evropskými zeměmi konzervativnější a tradičnější. Asi díky zmíněné odlehlosti je Portugalsko stále „své“. Viditelnými narušeními portugalské svébytnosti jsou jen vlivy přistěhovalců z bývalých kolonií Brazílie či Angoly. Oproti sousednímu Španělsku jsou Portugalci překvapivě méně temperamentní a méně přístupní, přesto jsou přátelští a snaží se pomoci, jak nejlépe dovedou.
Studovala jsi díky programu Erasmus, jaká to pro tebe byla zkušenost?
Pobyt v Portugalsku byl pro mě ještě mnohem lepší zkušeností, než jsem vůbec čekala. Poznala jsem skvělé lidi, se kterými se přátelím a vídám dodnes. Mít kamarády po celém světě je pro cestovatelskou duši, jako jsem já, nesporná výhoda, všude mě někdo čeká. Cením si i toho, že jsem se dokázala zorientovat v cizí zemi a naučit se v ní žít. Přiznávám, že jsem se v rámci svého oboru nic moc nového nepřiučila. Podstatnější však je, že jsem se, především v hospodě s brazilskými přáteli, naučila portugalštinu a to celkem obstojně.
Měla jsi z pobytu strach?
Sice jsem před odjezdem byla již několikrát v zahraničí, dokonce i v mimoevropských destinacích, přesto jsem se obávala života, byť krátkodobého, v cizí zemi. Cestovat a někde se usadit je totiž něco zcela jiného. Před odjezdem jsem se bála především toho, abych zvládla boj s místní byrokracií a přivykla si místnímu způsobu života. Obavy jsem měla i z jazykové bariéry, neboť moje angličtina byla jen průměrná a znalosti portugalštiny zcela minimální. Největší strach jsem však měla z toho, že budu na všechno sama, nikdo mi nepomůže a budu tam bez svých přátel.
A ukázaly se tvoje obavy jako opodstatněné?
Portugalsko se mi představilo jako velmi přátelská země a velmi rychle jsem se tam zabydlela. Portugalci rozhodně nevynikají excelentní znalostí angličtiny, ale jazykovou bariéru jsem lehce překonala vzájemnou snahou se domluvit rukama nohama a navíc mě motivovala k učení portugalštiny, za což jsem nyní velmi vděčná. Program Erasmus je skvělá možnost, jak si vyzkoušet život v zahraničí a porovnat formu studia u nás a v cizině. Já však hodnotím jako mnohem cennější právě tu zkušenost naučit se žít v cizí zemi a poznávat studenty z různých koutů světa.
Jaké jsou tedy rozdíly ve studiu u nás a v Portugalsku?
V porovnání se studiem v Česku bylo studium v Portugalsku opravdu nenáročné. Většina vyučujících neovládala angličtinu a přednášela pouze v portugalštině, proto jsem byla osvobozena od docházení na většinu hodin a pro absolvování předmětu jsem musela pouze odevzdat několik seminárních prací, takže zbylo hodně času na trávení času s ostatními „Erasmáky“.
A jací jsou portugalští studenti?
Tamní studenti se od našich příliš neliší, vlivem stylu výuky však podle mě mají menší rozhled, jsou skromnější a méně ambiciózní. Většina z nich při škole nepracuje, což je překvapující vzhledem k tomu, že se za studium v Portugalsku musí platit a částky nejsou zrovna nejnižší. Často totiž musí na studium přispívat i celá široká rodina.
Vzpomeneš si na nějakou úsměvnou historku z pobytu?
Ze všeho nejraději vzpomínám na českou večeři. Na koleji bylo zvykem, že každý připravil pro ostatní bydlící večeři s tradičními jídly ze svojí země. Většinou se jednalo o komorní sešlosti. Když však přišla řada na mě, nedokázala jsem omezit počet strávníků a pozvala skoro všechny zahraniční studenty. Dopadlo to tak, že se na večeři chystalo na 70 lidí. Povolala jsem tedy všechny ostatní Češky a zhruba 14 hodin v kuse, v osmi lidech a na třech sporácích jsme kuchtily tři chody – bramborové knedlíky se zelím a vepřovým, bramboráky a lívance s marmeládou. A povedlo se, poslední bramborák jsme usmažily pět minut před začátkem večírku a všem náramně chutnalo, i když jídlo museli zapíjet jen místním pivem.
Jediným nedostatkem českého večírku bylo snad to, že jej výjimečně neukončila policie kolem půlnoci, což byl znak vydařené akce. Většinu večírků totiž pravidelně ukončovali policisté, v jednom případě i hasiči, když u Brazilců na střeše začalo hořet v grilu více, než bylo žádoucí. Český večírek měl výhodu v tom, že naše kolej sousedila hned s policejní stanicí a jak se říká, pod svícnem je největší tma.
Copyright: jádu / Goethe-Institut Praha