Euro: více než jen měna?

Foto: Colourbox.deFoto: Colourbox.de
Přes 338 milionů lidí nejen v Evropě používá euro každý den. Foto: Colourbox.de

Pokud sečteme hodnotu všech jejích mincí a bankovek v oběhu, je to podle údajů Evropské centrální banky druhá nejrozšířenější měna na světě. Přes 338 milionů lidí nejen v Evropě používá euro každý den a dalších 210 milionů po celém světě užívá měny, které jsou euro přímo vázané. Osmnáct zemí eurozóny a dalších šest, které ani nejsou členy EU, se rozhodlo opustit vlastní měnu i měnovou politiku a zapojit se do projektu společné evropské měny. Jaká je její historie, současnost a budoucnost?

Latinská unie

Dávno před začátkem současného evropského integračního projektu existovaly v Evropě pokusy alespoň částečně sjednotit měny jednotlivých států. Nejznámějším takovým projektem byla takzvaná Latinská unie, která své členské státy - Francouzské císařství, Belgické a Italské království a Švýcarsko - zavazovala k udržení jednotného podílu drahých kovů v jednotlivých mincích. Měnový systém tehdy fungoval ještě na takzvaném zlatém standartu, kdy se hodnota mincí odvíjela od obsaženého množství zlata či stříbra, zrušeném až v 2. polovině 20. století. To znamenalo, že mince všech sdružených států měly stejnou hodnotu a daly se volně měnit v poměru jedna ku jedné. Latinská unie fungovala přes 60 let, avšak kvůli rivalitě jednotlivých států a absenci společné měnové politiky, se nakonec v roce 1927 rozpustila.

Foto: Kiefer., CC BY-SA 2.0
Symbol eura před Evropskou centrální bankou ve Frankfurtu nad Mohanem. Foto: Kiefer., CC BY-SA 2.0

Společná měna

Vznik eura přinesla v roce 1992 Maastrichtská smlouva, která v této souvislosti zavazovala členské státy Evropské unie ke splnění přísných pravidel a k přijetí společné měny. Trvalou výjimku si vyjednaly pouze Velká Británie, Dánsko a Švédsko. Všechny ostatní členské státy evropské unie mají tedy povinnost dříve či později k eurozóně přistoupit. Sám název „euro“ byl pak přijat až v roce 1995. Navrhl jej v dopise pro tehdejšího předsedu Evropské komise Belgičan Germain Pirlot, specialista na jazyk esperanto a bývalý učitel dějepisu a francouzštiny.

S novou měnou se ve virtuální podobě začalo obchodovat v roce 1999, v roce 2002 se pak dostaly do oběhu mince a bankovky, které rychle vystřídaly národní platidla v jedenácti zemích V roce 2000 pak ještě narychlo (a jak ukázalo pozdější vyšetřování z roku 2004, tak i na základě zfalšovaných údajů) splnilo podmínky pro vstup do eurozóny jedenácté Řecko, které tak přijalo euro ve fyzické podobě společně s ostatními státy.

K původním státům se postupně připojily ještě Slovinsko, Kypr, Malta, Slovensko, Estonsko a ledna tohoto roku i Lotyšsko. Zeměmi, které se euro zavázaly přijmout, ale ještě tak neučinily, jsou Polsko, Bulharsko, Rumunsko, Chorvatsko, Maďarsko, Česká republika a Litva, která ovšem nyní již jen plní čekací lhůtu dvou let, kdy kurz její měny musí být pevně svázán s eurem.

Zajímavostí je pak šest zemí, které euro na svém území zavedly přesto, že nejsou členy EU. Na základě oficiálních dohod a měnových unií jsou to čtyři státy – Andorra, Monako, San Marino a Vatikán. Tyto země mají právo razit vlastní euromince a až na Andorru tak všechny činí. Jednostranně, bez dohody s Unií a tedy i bez práva na ražbu mincí, zavedly euro jako svou měnu dvě balkánské země, Černá hora a Kosovo.

Foto:  LiliGraphie / Colourbox.de
Kdy budeme platit eurem i v Česku? Foto: LiliGraphie / Colourbox.de

Otevřenost a pospolitost

Jako všechny ostatní mince a bankovky národních států, i euro má svou pevně předepsanou podobu. Evropské bankovky vždy nesou znaky některého celoevropského architektonického slohu, od antiky u pětieurových bankovek po modernismus na těch pětiseteurových. Jednu stranu zdobí motivy bran, opačnou pak motivy mostů. Jsou tím symbolicky vyjádřeny dvě důležité evropské hodnoty, otevřenost a pospolitost.

Zato podoba euromincí je mnohem rozmanitější. Pravidla EU dovolují každému státu vyjádřit svou autentičnost vlastní ražbou na jedné straně mince. Většina států tam tiskne vyobrazení národních symbolů, významných památek, osobností či monarchů. Druhá a pro všechny společná strana nese vždy vyraženou hodnotu doplněnou mapou EU. Zajímavostí je poloha ostrova Kypr, který je na mincích umístěn několik set kilometrů západněji, než je jeho skutečná poloha, jinak by se totiž na mapu nevešel.

Kromě běžných mincí mají též státy EU dovoleno razit pamětní euromince u příležitosti důležitých událostí či výročí. Od roku 2004 jich vzniklo 157 variant, z toho 111 z národních sérií a 46 ze sérií společných. Motivy na pamětních mincích bývají velmi odlišné. Kupříkladu Lucembursko pravidelně vydává mince oslavující velkovévodskou rodinu, Německo zase každý rok zvýrazňuje tu ze spolkových zemí, která zrovna předsedá spolkové radě. Ani jednu sérii pamětních mincí zatím nevydaly Kypr, Estonsko, Lotyšsko a Irsko.

Všechny pamětní mince mají hodnotu dvě eura, jejich tržní cena však bývá několikanásobně větší. Nejdražší takovou mincí je monacká euromince vydaná k výročí smrti americké herečky a pozdější monacké princezny Grace Kelly. Její současná prodejní hodnota se pohybuje kolem 1300 eur.


Česko a euro

Každý stát, který se chce připojit k Evropské hospodářské a měnové unii (EMU) a přijmout euro, musí splnit čtyři základní podmínky ustavené Maastrichtskou smlouvou:

  • Cenová stabilita
  • Alespoň dva roky by země měla být součástí Evropského mechanismu směnných kurzů, což znamená, že kurz její měny by se neměl vzdálit od určeného pevného kurzu k euru o více jak 15 procent. Tuto podmínku přístupu k euru právě plní Litva.
  • Stabilita úrokových sazeb
  • Zdravé veřejné finance – dluh země přistupující k euru nesmí přesáhnout 60 procent HDP (státní dluh ČR z konce minulého roku činí 46,5 procent HDP) a deficit jeho ročních financí nesmí přesáhnout 3 procenta HDP. Za rok 2012 činil v Česku tento podíl 4,2 procenta HDP, v roce 2013 však klesnul na pouhých 1,4 procenta.

Česká republika by podle ministerstva financí neměla z dlouhodobého hlediska příliš velký problém tato kritéria splňovat, alespoň ve srovnání s jinými státy Evropy. K plnění závazků, ke kterým jsme se zavázali při svém vstupu do Evropské unie, však během předchozích vlád chyběla politická vůle. Předchozí premiér Petr Nečas v roce 2010 prohlásil, že „přistupovat k euru by byla v době krize ekonomická a politická hloupost“. Současný ministr financí Andrej Babiš se v České televizi řekl, že přijetí eura se současné vlády nejspíše nedotkne, ačkoliv se tato vláda deklaruje jako proevropská.

Není ale divu, že přístup politiků k plnění mezinárodních závazků je tak vlažný. Domácí podpora přijetí eura je dlouhodobě nízká, dle průzkumu agentury CVVM podporuje přijetí eura pouze 22 procent Čechů, z toho jen šest procent v anketě odpovídá „určitě ano“. Hlavními příčinami této skepse však podle odborníků nejsou jen nacionální vášně Čechů, nýbrž také přetrvávající krize zemí eurozóny a vysoká míra evropské byrokracie nebo regulace.

Alžběta Šemrová

Copyright: jádu / Goethe-Institut Praha
květen 2014

    Témata jádu

    Smíšená čtyřhra | V4

    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...