Až budete příště nadávat na Evropskou unii, nejprve se zamyslete. Třeba nad tím, že EU potřebuje pro správu celého kontinentu méně úředníků než samotná Vídeň. Anebo nad tím, že zatímco Němci a Rakušané hovoří v souvislosti se svou zemí o „správě“, úředníkům na úrovni EU říkají „úřednická diktatura“, národní „legislativa“ trpí podle nich obsesí vymýšlet nesmyslné normy a regulace. A lidé, kteří si nechávají kontrolovat auto na STK a jsou členy autoklubu ADAC, kritizují Evropskou unii pro změnu za její posedlost zkratkami a akronymy, pod nimiž si již nelze vůbec nic představit.

Řada rozšířených předsudků a klišé o Evropské unii při bližším prozkoumání ovšem neobstojí a právě z této skutečnosti vychází ve své knize Evropský systém – Občanský hněv a evropský mír rakouský spisovatel Robert Menasse. Hovoří o evropském byrokratickém labyrintu a netransparentním úřednickém aparátu. Krizi Evropy přičítá na vrub bruselské krizi kultury.

Kompetentní, přátelští a fundovaní

Menasse se nato vydává do evropského hlavního města. Původně chtěl studovat prostředí kvůli románu, jehož hlavní postavou měl být evropský úředník. Nakonec se ale všechno semlelo jinak. Nejenže se z románu stala esej, ale Menasse se v Bruselu také setkal se zcela jinými lidmi, než původně předpokládal. Zažíval jedno překvapení za druhým. Potkával přátelské, motivované a vzdělané úředníky, měl všude dveře dokořán a k dispozici věcné informace, objevil úspornou a skromně vybudovanou byrokracii.

Přes všechny tyto pozitivní zkušenosti nakonec konstatuje, že řada věcí by mohla být jinak. Menasse se totiž domnívá, že stojí za to kritizovat vše, Evropskou unii nevyjímaje. Přece jen je podle něj tím „největším cool peklem na zemi“.

Menasse dochází k jasnému závěru: problémem není EU sama o sobě. Jsou jím národní státy, které blokují její další cestu a vývoj. Krize nevzniká v Bruselu, ale v jednotlivých zemích. Národní vlády plují na vlně populismu a zpronevěřují se tak původním myšlenkám o společné, demokratické Evropě. Tento stav pak ústí v hospodářské a politické krize.

Je zapotřebí „postnárodní“ demokracie

Spokojení a bez krizí můžeme být až ve chvíli, kdy občané i politici pochopí, že obrana národní identity a národních zájmů nepřináší takový pokrok ani úspěch, jakého je schopna docílit Evropská unie jako celek. Menasse je zastáncem regionálních samospráv, protože jenom v regionech, které definuje dialektem, jazykem, tradicí či například historií, se cítí občan skutečně dobře a doma. Vídeňák by možná neměl takový pocit ani v rakouském, nicméně velice vzdáleném Vorarlbersku. Rovněž deficit demokracie na úrovni EU plyne pouze z toho, že považujeme za samozřejmé, že musí existovat propojení mezi národním státem a parlamentním zastoupením.

Z tohoto důvodu se Robert Menasse vyslovuje pro novou formu demokracie. Požaduje „postnárodní“ demokracii, v níž by se pro Evropu činila evropská rozhodnutí, nikoli však národní, jako je tomu v současnosti. Jen to může Evropu zachránit před zánikem.