NEWrope

Evropa v Trojzemí

Foto: © Peggy Lohse

Před 15 lety Polsko a Česko vstoupily do Evropské unie. Od té doby se toho hodně změnilo: počáteční euforie opadla, objevují se euroskeptické nálady. Mezi Žitavou, Hrádkem nad Nisou a Bogatyniou lze evropský vývoj pozorovat v malém. Vydaly jsme se tam a ptaly se: jak Trojzemí dnes vidí Evropu?

Východoněmecké maloměsto Žitava v Trojzemí Německo/Česko/Polsko dnes koncem května čekají hned troje volby zároveň: komunální volby, volby do Evropského parlamentu a referendum ohledně žádosti o titul Evropské hlavní město kultury v roce 2025. V nejvýchodnějším výběžku Německa se všechno točí kolem Evropy. Přesto tento region ve všech třech zemích stále platí za zaostalý a ustrnulý ve strukturálních změnách. Mladší lidé odsud raději odcházejí do velkoměst, často směrem na Západ. Počet obyvatel v okrese Zhořelec od pádu zdi klesl o více než čtvrtinu. Průmyslové oblasti těchto tří měst v oblasti sousedství přitom nejsou vytěžené jen velmi málo. Řešením pro zaostávající region by tedy mohly být migrace a zahraniční investice.

Každodenní pohraniční styk

Michaela Herlingová, tehdy ještě Bauerová, začala z Hrádku do Žitavy dojíždět za studiem v roce 2003, tedy krátce před vstupem ČR do EU: „Na kole, protože veřejnou dopravou bych musela vyjet 4:45. Jiný vlak tehdy nejezdil. Dvakrát jsem jím jela. Pak už jsem jezdila jenom na kole.“ Tato dvě města jsou od sebe vzdálená šest kilometrů, přímá cesta vede přes Polsko. Ale před rokem 2004 a až do vstupu východních sousedů do Schengenského prostoru v roce 2007 byly na hranicích fronty: „S těmi jsem každé ráno musela počítat. Tam neplatilo žádné ‚Už se známe‘. Na obou stranách hranice se pokaždé ukazovaly doklady. Bylo to drsný,“ vzpomíná Herlingová. Ve stejný rok, kdy její země vstoupila do EU, se přestěhovala do Žitavy. Ale ne přímou cestu přes Polsko, ale přes Varnsdorf v Žitavských horách: protože zapomněla papíry ke stěhovací dodávce, na hranicích s Polskem ji zamítli vstup. „Řekli mi: ‚Tudy se tam nedostanete, zkuste to přes Varnsdorf!‘ Tam to bylo v pohodě, nikdo tam nestál.“ Dnes se těmto historkám směje, jako by se to stalo někomu jinému.

Infrastruktura a veřejná doprava jsou v Trojzemí o 15 let později stále důležitými tématy. Pravidelné linkové autobusy jezdí jen mezi Zhořelcem a Žitavou, ale také mezi Žitavou a Libercem přes Hrádek. Obě trasy provozuje soukromý železniční dopravce „Länderbahn“ Trilex. Proto začátkem dubna 2019 liberecký dopravní podnik a projekt euroregionu „TransBorders“ v rámci partnerského setkání ve Frýdlantu uspořádali okružní jízdu vlakem Trojzemím.


Z Liberce přes Frýdlant a po již nepoužívané trase přes Sulików vlak míří do Zgorzelce, odsud pak přes hraniční most Zhořelce/Görlitz. Potom po obou stranách německo-polské hranice do Žitavy a odsud po té nejpomalejší trati střední Evropy přes výběžek Porajów a přes Hrádek zase zpátky do Liberce.

Moderní nízkopodlažní vlak pomalu odjíždí z libereckého nádraží směrem do Polska. Po nízko frekventovaných kolejích míříme do Zgorzelce a Zhořelce. Hodně Poláků z tohoto regionu denně dojíždí do Liberce, města, které skýtá pracovní příležitosti. Od roku 1991 zde už žádné vlaky nejezdí, obyvatelé, politici a dopravní podniky si přejí oživení. Na palubu vlaku nastoupili zástupci tří zemí: Svobodný stát Sasko, okres Zhořelec, region Dolní Slezsko a Liberecký kraj. Vlakvedoucím je Michal Barták, šéf české divize německé „Länderbahn“. Doprovází pozvané pasažéry Trojzemím ve třech jazycích.

Přes Mníšek a Frýdlant vlak po starých kolejích míří do západní části Dolního Slezska. Moderní vlak jede tak pomalu a hlučně, že hlášení téměř není rozumět. Projíždíme kolem osamocených domků, malých statků a roubenek, které jsou pro tento region typické. V polském příhraničním Zawidówě se na nástupišti starého nádraží dokonce dočkáme hudební vložky. V sousedním Sulikówě na nás místní mávají. Krátce před Zgorzelcem přibývá počet novostaveb podél kolejí. Kdo odsud dojíždí do Liberce, musí veřejnou dopravou počítat s 1,5 až 3 hodinami na cestě. Přímou železnicí by to přitom trvalo celkem hodinu.


Malé město Zawidów, kde žije kolem 4300 obyvatel, patří k okresu Zgorzelec – přímo na hranici s Českou republikou a nedaleko neměcké hranice. Roku 1875 byl zahájen provoz na trati ze Zhořelce přes tehdejší Seidenberg do Liberce. Po druhé světové válce byl provoz na trati ukončen. Od té doby zde jezdí pouze nákladní vlaky mířící mimo jiné do dolu a elektrárny Turów a do Bogatynie přes Zawidów.

Hodně lidí tu dojíždí do sousedních měst za prací a proto si také přejí obnovení vlakového spojení. To dokládá i hudební vložka před nádražní budovou: hudební připomínka toho, že z Zawidówa se kdysi jezdívalo do Berlína, Paříže a dál do Evropy.

35letá Michaela Herlingová v Žitavě žije už 15 let a pracuje v a pro celé Trojzemí. Je koordinátorkou mezinárodního setkávání mládeže v rámci projektu „Lanterna Futuri“ sociokulturního spolku Hillerova vila (Hillersche Villa). Začala tu pracovat v roce 2006 jako praktikantka v rámci divadelního projektu, v současné době se aktivity spolku zaměřují na umění a vědu, spolupracují s libereckým science centrem IQLandia a Mezinárodním vysokoškolským institutem (ihi) v Žitavě, odnož drážďanské Technické univerzity. Všechny projekty probíhají trojjazyčně, pracovním jazykem je i angličtina. „Jsem na tento region hrdá a jsem šťastná, že se tady člověk může svobodně realizovat. Tato svoboda je tu velmi znatelná, velká volnost, obzvlášť po roce 2004.“

Michaela Herlingová, Foto: © Peggy Lohse

Bauerová je vdaná za Němce, jmenuje se nyní Herlingová a miluje Evropu. Se svým manželem se poprvé políbila na jubilejní oslavě vstupu do EU. Je to už osm let. Dnes mají dvě děti a padlo jasné rozhodnutí žít v Žitavě. Po otevření hranic se toho z jejího pohledu hodně změnilo: v Žitavě časem vznikla velká česká komunita. Změnilo se i to, kdo kde co nakupuje: Němci jezdí přes hranici kvůli benzínu a jídlu, Češi a Poláci zase do Německo kvůli nákupům kosmetiky a potravin.

Kultura místo kriminality

Rozšířený a pravicovými populisty dosud často šířený strach, že zrušení přeshraniční kontrole povede ke zvýšení kriminality, se nepotvrdily. Nejnovější policejní statistika kriminality týkající se roku 2018 pro oblast Horní Lužice, tedy okresy Zhořelec a Budyšín, ukazuje nejnižší kriminalitu od otevření hranic v roce 2008: je o asi deset procent nižší než v době, kdy se na hranicích ještě denně prováděly kontroly. Krádeže sice stále představují nejčastější trestné činy, ale už léta jejich počet klesá – v roce 2018 klesly o 4 %. Počet krádeží jízdních kol rovněž klesá, a to o 25 %. A to vše díky posílené přeshraniční spolupráci a kontrolám.

„A jedno jsem se tady v Žitavě naučila,“ doplňuje Herlingová pyšně. „Politika znamená angažovat se! Projev svůj názor – tady v Žitavě to jde. Z přátel se stávají skutečná přátelství. Jsou to lidé, kteří toto město dělají a kteří jsou aktivní, zajímají se. Kvalita spolupráce se zlepšila: neděláme už jen výlety na uctění památky do Osvětimi nebo Terezína, ale často se mezi sebou bavíme otevřeně i o aktuálních tématech.“ Herlingová dospěla na německé straně Trojzemí a zakořenila tu.

Thomas Zenker se narodil roku 1975, naproti tomu pochází přímo z Žitavy. Ale po škole ho to nejdříve táhlo jinam: po studiu v Lipsku, Paříži a Berlíně se vrátil do Žitavy a učil na Mezinárodním vysokoškolském institutu němčinu pro cizince, u toho pracoval jako jazykový a komunikační trenér a psal pro místní noviny. Angažoval se taky v Hillerově vile, stal se členem Rady kraje ve Zhořelci a poté vedl občanskou iniciativu „Žitava dokáže víc“. Dnes je starostou Žitavy.


„Hranice byla dlouho jako berlínská zeď,“ vzpomíná Zenker na autobusové okružní cestě s EU delegací v rámci Lužické Dílny budoucnosti v polovině dubna. „Dnes už jde pouze o jazykové problémy. Vzdělávání a kultura jsou často pionýry přeshraniční spolupráce.“ V těchto oblastech vesměs nepanují rozporuplné zájmy, všichni aktéři táhnou za jeden provaz. Například při vyučování cizích jazyků na školách: na dvou školách v Žitavě je možnost učit se česky. Studium češtiny a polštiny by se brzy mělo na školách nabízet automaticky. V polském partnerském městě Bogatynia se už nyní všichni žáci od základní školy učí vedle polštiny a angličtiny i němčinu.

Zenker mávne na jednoho pohraničníka. V autobuse vládne atmosféra jako na školním výletě. Lidé si vzájemně vyměňují informační materiály podle toho, v jakém jazyce hovoří. Lokální a evropští politici se společně smějí a vyprávějí si o posledních víkendových výletech. Starosta Žitavy působí velmi přívětivě. S každým hovoří, zodpovídá všechny otázky. Ale má málo času. Oddaně ukazuje zvláštnosti svého regionu – o někdejších koncentračních táborech v Sieniawce až po trojjazyčný muzejní kalendář. Ten si člověk můžou koupit v někdejším františkánském klášteře v Žitavě, kde je vystaveno také menší ze dvou kunsthistoricky významných žitavských postních pláten.


Se svým libereckým kolegou si Zenker několikrát vyměnil byt, aby vyzkoušel život dojíždějících, který v tomto regionu vede tolik lidí. Se svým novým kolegou v Bogytynii si takovou spolupráci taky dovede představit. Spojoval je dosud především humor a témata týkající se ochrany životního prostředí. Když autobus s delegací míří k dolu hnědého uhlí Turów, procedí polský starosta Wojciech Błasiak ironicky a s mazaným úsměvem: „Nejkrásnější výhled v našem regionu!“ Důl a přilehlá uhelná elektrárna jsou největším bohatstvím Bogatynie. Přesto: „Chceme více dbát na ochranu životního prostředí!“ Což taky bude muset, protože roku 2044 důl i elektrárna Turów budou uzavřeny, jáma se zatopí vodou a vznikne jezero.

Přitom přeshraniční spolupráce je důležitější než konkurence, říká Błasiak. Česká strana doposud kritizovala, že jsou znečišťovány spodní vody. Německo si zase stěžuje na to, že do ovzduší jsou vypouštěny škodlivé látky. Starosta Zenker jakožto lokální aktér sama sebe vnímá spíše jako neutrálního zprostředkovatele. Na své straně má zástupci Ústeckého kraje, konkrétně z Mostu, kde jako první v Evropě absolvovali evropský strategický program „ReStart“, který má až do roku 2030 sloužit rekultivaci regionů, kde se těží uhlí.

„Trojzemí! - To je jediná budoucnost, kterou máme,“ tvrdí Zenker. „Každý, kdo mi tu začne povídat něco o nutnosti hranic, může zase rychle zmizet. Hranice nemají budoucnost. Myslím, že se tu toho děje mnohem víc, než je vlastně myslitelné,“ říká o vývoji posledních 15 let. A o budoucnosti: „Hranice, která už téměř není znatelná, během 15 let už nebude viditelná ani ze sociálního hlediska. A to je to nejdůležitější!“


Trojzemí jakožto Evropské hlavní město kultury

„A to je taky důvod, proč se ucházíme o projekt Evropské hlavní město kultury,“ říká Zenker. Žitava chce přesvědčit svým mezinárodní atmosférou a přeshraničním potenciálem aktivit. „Chceme Evropě ukázat, jak Evropa funguje – a to Evropa lidí, Evropa zdola! Příhraniční regiony toto umí lépe. Pokud se nám podaří tady téma evropského hlavního města kultury ukotvit, pak dokážeme i to, co potřebujeme ze všeho nejvíce: že se zase mnohem více posílí identita obyvatelstva.“

Protože ten, kdo se se svým bydlištěm identifikuje, ten se taky v mnohem větší míře zajímá a angažuje. Tak jako Michaelin muž Martin Herling. Je aktivní právě v iniciativě přátel, kteří připravují žádost o titul Evropské hlavní město kultury. Pracuje na volné noze jakožto koordinátor projektů a až do prosince 2018 deset let studoval na místní vysoké škole, má dva diplomy a v komunálních volbách koncem května kandiduje jakožto nezávislý radní za Zelené.

Martin Herling, Foto: © Peggy Lohse

Herling postrádá širší vizi budoucnosti tohoto regionu: „Chci, aby existovala vize s přesahem, a to od občanů. Rád bych, aby se Žitava do roku 2025 sžila s tím, že chceme být prototypem transformace, která v Evropě probíhá! Mohli bychom Evropu a světu ukázat, jak funguje město v roce 2050: mobilita, energie, vzdělávání, kompletní společnost.“

Žitavská žádost o titul Evropské hlavní město kultury je zvláštní: město je se svými 26 500 obyvateli – přičemž tento počet klesá – mnohem menší než jeho osm možných konkurentů, například Drážďany, Saská Kamenice, Gera nebo Norimberk. Ale žádost zahrnuje partnerskou podporu město Liberec, Bogatynia a Zhořelec. Kromě toho Žitava chce zájem o tento projekt prověřit referendem, které se koná 26. května zároveň s komunálními a evropskými volbami.

Herlingovi jde v zásadě o to stejné jako organizátoři Žitavy2025. Přesto byl on a jeho koncept zapojení občanů odmítnut. V rámci žádosti o titul Evropské hlavní město kultury se pravidelně konají workshopy pro lepší zapojení občanů. Ty bývají podle Herlinga velmi dobře navštěvované, ale účastníky jsou pouze Žitavané. „Pracuje se na konkrétních projektech. Tady máme dům, který stojí ladem – jak jej využít? Existuje seznam 250 takových projektů. Když se člověk podívá na míru občanského zapojení, v Žitavě to žije!“ Přesto: rozhodnutí má nakonec činit tým expertů, nikoli sami občané.


Herling požaduje užší regionální hospodářskou spolupráci a reformu dopravy: „Chci pracovat s megatrendy současnosti v regionálním měřítku: pokud má doprava být bezuhlíková, jak to má přesně vypadat? Kola, chodci, elekrodoprava. Ale samozřejmě méně automobilové dopravy, více veřejné dopravy, více car sharingu. Pokud právě to je vize Žitavy, na co potřebujeme velkou, dvouproudovou silnici kolem centra?“

Herlingovy momentálně obědvají v Café Jolesch v Hillerově vile a pochutnávají na pečené klobáse z vedlejší vesnice Mittelherwigsdorf. Regionální produkty jsou v současné době podporovány. Hodně etablovaných kulturních zařízení žádost podporuje: žitavské Divadlo Gerharta Hauptmanna se svými pravidelnými přeshraničními produkcemi, festival ZI YOU (což je koprodukce festivalů: filmový festival Nisa, divadelní festival JOŠ a festival Mandava Jazz), Hillerova vila společně se zástupce setkávacího centra Großhennersdorf a městskými muzei, která udržují úzkou spolupráci se Severočeskou galerií a muzeem. A to zmiňujeme jen některé z nich.

V listopadu 2018 se v klášteře Mariental konala velká dílna nápadů, jíž se zúčastnili také zástupce Zhořelce, Budyšína, knihoven, divadel, muzeí a dalších institucí. „Šlo o to, abychom neobjevovali Ameriku, ale posílili stávající partnerství a více je zviditelnili. Položili jsme si otázku, jak lidem umožnit, aby se zajímali i kulturní nabídku v sousedních městech,“ říká Michaela Herlingová. „Když se například koná filmový festival Nisa, tak to funguje,“ doplňuje její manžel. „Zavedou se totiž zvláštní autobusy. Hranice na týden zmizí. Ale jakmile akce skončí, zase všechno usne. Trojzemí je tedy jedním kulturním prostorem bez hranice jen jeden týden jednou ročně.“ Přitom dlouho trvalo, než se filmový festival etabloval. Je každý rok větší, lepší, mobilnější, více přeshraniční, dodává Michaela Herlingová.


Zdeněk Zezula (58) z rumburské čajovny „Domeček na Kopečku“ před šesti lety učinil jedno z 20 míst, kde probíhají projekce filmového festivalu Nisa. Ten se zaměřuje na zvláštní filmy, po nichž zpravidla probíhá vzrušující debata. „Zpočátku jsme nebyli nijak zvlášť profi. Například jsme promítali ruský film s německými titulky. České titulky jsme lidem museli vytisknout. Ale to není to pravé ořechové.“ Přesto lidi přišli.

Publikum tvoří většinou deset až patnáct diváků z Německa a Česka. „Poláky se nám zatím nalákat nepodařilo, ale Němce sem táhne jistá ‚bezpečná exotičnost‘. Když se člověk v kultuře trochu pohybuje, potkává tady většinou pořád ty stejné lidi. Jen škoda, že takových lidí není víc.“

Potenciál ale podle něj skýtají jazykové znalosti: „Hodně lidí se místo jazyka sousední země učí anglicky. Kdyby se to změnilo, pak by se vyřešil i ten problém s titulky.“

Žádost i titul Evropské hlavní město kultury by celému Trojzemí mohla dlouhodobě udržitelně pomoci, věří Michaela a Martin, kteří se ve městě angažují. „Žitava může zakotvit v Lužici, v tomto německém regionu, kde se odehrávají strukturální změny. Ale potom bude jen maloměstem na okraji. Budyšín, Zhořelec, Chotěbuz jsou pak mnohem výraznější města. Žitava je pak přehlédnutelná. Nebo se může stát centrem a ústředím regionu Trojzemí, evropského regionu. To je obrovská šance!“ zdůrazňuje Herling. „Věřím v sílu Žitavy! Jsme globální vesnice. Hlavy si pomalu zvykají na to, že hranice jsou otevřené, že můžeme být jedním regionem. Existuje mnohem více přeshraničních projektů, v posledních letech mnohem více než před deseti lety. Mezinárodní spolupráce je čím dál užší. Evropské hlavní město kultury by bylo skvělým vyvrcholením tohoto směřování.“

Proevropští pravicoví populisté

Takto hladce to však neprobíhá ve všech oblastech. V textilním průmyslu, který byl pro tento region kdysi významným zaměstnavatele, nyní pracuje pouze přibližně 1000 lidí. Strojírenství a výroba plastů sem pronikají pouze pomalu. Velkou naději je Vysoká škola v Žitavě, kde se s hospodářstvím spolupracuje. Kdysi čistě překladatelsky zaměřené studijní obory čeština a polština byly přesunuty z Žitavy do Zhořelce a specializují se nyní na hospodářství a studium jazyků. Nová je filiálka Fraunhofer Institut. Žitavský kampus v současné době prochází transformací, cílem je dostat jej více do centra města. „Typický žitavský student nemá žádný vztah k městu ani regionu,“ říká Martin Herling z vlastní zkušenosti. Rektor žitavské univerzity při prezentaci strategie vysoké školy jakožto jeden z hlavních cílů následujících let to, aby se udržel stávající počet studentů – kolem 3000. Herling však dodává, že zčásti panují problémy vůbec najít profesory, kteří by tu chtěli pracovat.

Mezinárodní vysokoškolský institut v Žitavě nabízí navazující magisterské programy v oborech management a ekologie pro celkem maximálně 300 studentů z celého světa. Počátkem roku 2019 zde podle údajů zveřejněných institutem studovalo 221 lidí ze 41 zemí, kromě sousedního Česka také studenti z Číny, Ruska, Kolumbie, Pákistánu. Také na vysoké škole studuje hodně lidí z jiných zemí, ročně asi 100 z 1000 studentů pochází ze zahraničí.

Když člověk prochází Žitavou, všímá si pestrosti. Více jazyků, více barev, více života ve veřejném prostoru. Od roku 2015 tu žijí také uprchlíci, kterým bylo poskytnuto ubytování mimo uprchlická zařízení. Soužití neprobíhá pouze idylicky. Roku 2015 se stal starostou proevropský Zenker. Dva roky nato tu ovšem pravicově populistická AfD zaznamenala jeden ze svých nejlepších volebních výsledků: se 32,4 procent dokonce porazila stranu CDU. Naproti tomu v komunálních volbách v sousedním Hrádku extremistická SPD a populistická ANO v říjnu 2018 nijak zvlášť nebodovala: zvítězili nezávislí kandidáti a občanské aktivity, pohořeli dokonce i komunisté a sociální demokraté.


Filip Šimonovský (48) je farářem v Rumburku. Roku 1995 poznal svoji ženu Constance, který pochází ze Stumsdorfu. Od roku 2015 převzal faru v Neusalza-Sprembergu a Friedersdorfu. Se svými dětmi, Jonathanem, Luise und Tabeou, žijí v Trojzemí už 18 let.

Šimonovský vzpomíná na to, jak se Constance stěhovala z Halle do Liběchova (Liboch) přes Cínovec. Tehdy Česko ještě nepatřilo k EU. Čeští celníci od nich požadovali seznam všech předmětů, které stěhují: „Museli jsme tehdy vyložit skoro celou dodávku. To už se dnes nestává.“

Na přechodu v Neugersdorfu Šimonovského jednou zastavili kvůli škrábanci na autě. Měli podezření, že vznikl nehodou, která nebyla vyšetřena. Šimonovský přiznal, že auto poškrábala dopravní značka, kterou však nikterak nepoškodil. Pohraničníci v Neugersdorfu se okamžitě vydali zkontrolovat, zda skutečně nedošlo k poškození hodnotného značení. Teprve když zjistili, že je vše v pořádku, mohl Šimonovský pokračovat v cestě.

Svévole pohraničníků je pověstná. Existuje spousta vtipných historek. Například co se týká přepravy dřeva. Roku 2003 vyhořel rumburský kostel. Díky dobrým sousedským vztahům Christan Liesske z Seifhennersdorfu nabídl materiální pomoc. Dodávka plná dřevo měla putovat na pilu do Valdeku a potom měla být použita na stavbu nového kostela. Jenže přechod v Seifhennersdorfu je určen pouze pro osobní auta. A tak dodávka musela přes Cínovec, nejbližší možný přechod pro nákladní auta. Místo 10 kilometrů tedy 200kilometrová zajížďka. Tyto náklady nikdo nechtěl zaplatit. Šimonovský nakonec vyjednal speciální povolení pro dodávku dřeva a tak nakonec dřevo dorazilo tam, kam mělo.

Jeho tři děti hranice téměř nezajímá. Vyrůstají dvojjazyčně. „Děti řeší maximálně tak zahraniční pojištění. Pokud vůbec.“

Ve volebním programu pro saské komunální volby koncem května se dokonce AfD považuje za proevropskou: v příhraničním regionu by se na školách měly zprostředkovávat všechny tři jazyky Trojzemí, vysoká škola by se měla stát Univerzitou Evropy. Od té doby, co region přijímá uprchlíky, se odpor zaměřil právě na ně. Přitom počet jedinců žádajících o azyl v celém okresu Zhořelec je pouze 1100 (stav ke 30.01.2019), což je 2,3 procent obyvatel. 60 procent z nich žije v uprchlických zařízeních, 40 procent pak žije v bytech.

„Jakožto Čech nebo Polák tady má člověk speciální status, řekla bych,“ tvrdí Češka Herlingová. „Možná je to spekulace, ale dle mého osobního pozorování je to tak, že pokud jde o nesnášenlivost a vymezování se, tak Češi a Poláci patří sem, jsou to ‚místní‘. Odmítání se vztahuje daleko spíše na ty, na kterých je vidět, že nejsou z Evropy.“

Někdy se i ona setkává s nesnášenlivostí. Nedávno na ni plivla jakási dívka, když se svým synem šla po městě a mluvili česky. „Řekla jsem jí německy: ‚Slečinko, pokud si myslíš, že ti tvým jazykem neumím dát najevo, že se mi tvoje chování nelíbí, tak se ale pořádně mýlíš!‘ To ji celkem uzemnilo,“ směje se. „Připadalo mi to opravdu odporné, ale stává se to zřídka.“

Její manžel tento problém vnímá taky: „Je to dvojsečné: na jednu stranu potřebujeme konzum. V Žitavě probíhají důležité investice, zároveň se ale panují podprahové pocity křivdy. Určitě existuje velká část obyvatelstva, která tohle všechno nevnímá tak pozitivně.“

26. květen by to tedy v Trojzemí mohlo být napínavé – a to jak v Horní Lužici pro Evropu v malém, tak pro tu velkou se sídlem v Bruselu.


Počet obyvatel v Trojzemí a partnerských městech:

Žitava (Zittau): 26.500
Hrádek nad Nisou: 7700
Bogatynia: 24.450
_____________________________
Liberec: 104.000
Zgorzelec: 31.000
Zhořelec (Görlitz): 56.000
_____________________________
Euroregion Nisa: 1,6 milionů

Peggy Lohse, Anna Käsche | jádu
Překlad: Tereza Semotamová

Tento text spadá pod licenci Creative Commons 4.0 International Uveďte původ – Neužívejte dílo komerčně – Nezpracovávejte 4.0 Mezinárodní (CC BY-NC-ND 4.0).
květen 2019

    Témata jádu

    #Klartexte – Na rovinu
    Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

    Na venkově
    Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

    Smíšená čtyřhra | V4
    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...