NEWrope

Co stojí za komplikovaným vztahem Čechů a Evropské unie?

Foto: Ludek, CC BY-SA 2.5
České volební urny - především během evropských voleb marně čekají na více volebních lístků. Foto: Ludek, CC BY-SA 3.0

Začněme několika fakty: Češi patří k největším euroskeptikům a voleb do Evropského parlamentu se spíš neúčastní, než účastní. Už jen na základě těchto dvou konstatování bychom mohli říct, že Evropskou unii nemáme prostě rádi. Je to ale skutečně tak jednoduché a jsme opravdu tak negativní, jak se na první pohled zdá? Český politolog Otto Eibl o vztahu Čechů k EU.

Domněnka č. 1: Čechům na EU pramálo záleží, nechodí totiž k volbám.

Je pravda, že volební účast v České republice v případě voleb do Evropského parlamentu od roku 2004 soustavně klesá. Zatím jsme měli možnost rozhodovat o složení Evropského parlamentu třikrát – v roce 2004 byla účast 28,3 procent, v roce 2009 28,2 procent a konečně v roce 2014 18,2 procent. Patříme tak k největším volebním absentérům, pro nadcházející volby není důvod očekávat dramatické zlepšení.

Ačkoliv jde o hodnoty (extrémně) nízké, je třeba připomenout, že ani účast ve zbytku EU není nijak oslnivá (snad s výjimkou zemí, kde je účast na hlasování povinná, ale to je skutečně trochu jiná liga) a klesá tu více, tu méně napříč celou Evropou. Podíváme-li se na hodnoty volební účasti od roku 1979, zjistíme, že k největšímu poklesu došlo ještě před rokem 2004, kdy se EU rozšířila o nové státy.

Volební účast se propadla z 61,99 procent v roce 1979 na 49,51 procent v 1999, přičemž k největšímu propadu dochází mezi volbami v roce 1994 a 1999 – účast tady klesá o více než 7 procentních bodů. Mezi roky 2004 a 2014 už je křivka poklesu méně strmá – klesá „pouze“ o 3 procentní body.

Jak si ale celoevropský pokles volební účasti vysvětlit? V zásadě můžeme pracovat se dvěma typy vysvětlení. Tím prvním je charakter voleb jako takových. Politická věda pracuje s pojmem voleb druhého řádu, jejichž typickým reprezentantem právě volby do Evropského parlamentu jsou.

Zjednodušeně řečeno, tyto volby se netěší takovému zájmu voličů zejména proto, že je zde „méně v sázce“. Voliči jednoduše nepociťují takovou potřebu hlasovat jako je tomu v národních volbách, neboť po volbách nevidí bezprostřední efekt hlasování – Evropská unie a její instituce jsou pro ně příliš vzdálené a komplikované, po volbách nedochází ani k žádnému jednání o vzniku vlády…

Volič je tak frustrovaný z toho, že nic nezmůže (podle posledního Eurobarometru se 72 procent českých respondentů domnívá, že jejich hlas není v Evropě slyšet), navíc často nemá ani dostatek informací o fungování samotných institucí, což tento pocit může ještě více prohlubovat. Tohle všechno může vzbuzovat pocit zbytečnosti takových voleb a umocňovat pocit odtrženosti evropských institucí od každodenního života občanů, který se promítá do složení témat, o kterých se na unijní úrovni diskutuje a rozhoduje.

Domněnka č. 2: Bruselští byrokrati šlapou po českém národním dědictví a řeší úplné hlouposti.

Českou republiku bychom s jistou mírou nadsázky mohli nazvat královstvím nepravd a hoaxů o Evropské unii (a nejen o ní). To je samozřejmě částečně důsledek už výše nastíněné neinformovanosti voličů o fungování EU, částečně je možné tuto situaci přičíst na vrub slabé komunikaci Evropské unie vůči občanům jednotlivých států.

Zanedbaná komunikace pak otevírá prostor pro šíření bludů a fám, což v konečném důsledku vede ke stupňující se spirále cynizmu, nezájmu a naštvanosti na Evropskou unii, která podle mnohých Čechů Českou republiku vlastně poškozuje a dotýká se její suverenity.

Příkladů, které vyvolaly značné emoce, se za posledních 15 let nastřádalo mnoho. Zatímco třeba regulaci cen za poskytování telekomunikačních služeb ze strany mobilních operátorů český spotřebitel kvituje pozitivně (protože je namířená na nemilované nadnárodní společnosti), zásahy vůči tuzemskému rumu či pomazánkovému máslu vyhnal Čechy téměř na barikády.

Často totiž český občan opomíjel skutečnost, že se Evropská unie jen snaží vytvořit bezpečné prostředí na trhu a chce zabránit matení zákazníků (třeba) z jiných zemí. Pomazánkové máslo totiž neobsahovalo takový podíl másla, aby je bylo možné za máslo označovat, podobně tuzemák není vyráběn z cukrové třtiny, ale z lihu z bramborového škrobu. Především zahraniční spotřebitelé, kteří se na našem trhu tolik neorientují, by mohli být uvedeni v omyl.

U rumu ještě chvilku zůstaňme, ten se diskutoval hned dvakrát – poprvé kvůli problematickému označení „rum“, podruhé kvůli jeho problematickému složení. Jedna z aromatických složek může být zdravotně závadná, proto z unijní roviny přišlo důrazné doporučení tuto složku nepoužívat.

I v tomto případě český spotřebitel vášnivě diskutoval na sociálních sítích v internetových diskusích, že jde ze strany Evropské unie o nepřiměřený zásah, přičemž zcela opomenul podstatu diskutovaného doporučení směřujícího opět k ochraně zdraví spotřebitelů. Aneb tuzemák si vzít nemáme, co na tom, že jedna z jeho složek může vést ke karcinogennímu bujení.

Případů, kdy se nařízení Evropské unie diskutovala bez toho, aniž by se nutně zakládala na pravdě, bylo samozřejmě více – od tzn. koblihové vyhlášky, přes zakřivení ovoce a zeleniny až po údajný zákaz nošení nožů do lesa na houby…

Pocit marnosti mnoha českých voličů pak opět narůstá v okamžiku, kdy Evropská unie neřeší „jejich“ problémy (nezaměstnanost, špatná ekonomická situace apod.), ale investuje čas do diskusí a prosazování „progresivních“ témat (čti práv nejrůznějších menšin apod.) a usiluje o dosažení politické korektnosti.

Číst si o takových jednáních je pro mnohé české voliče to samé, co červený kus hadru pro býka. Domácí politická reprezentace tak má možnost svádět některá nepopulární opatření na někoho třetího, na někoho, kdo působí vně našich hranic, kdo nás ohrožuje.

Domněnka č. 3: Český národ potřebuje ochránit. Před EU?!

Česko ochráníme. Tvrdě a nekompromisně.

Silné Česko.

To jsou hesla, která se začala objevovat na billboardech po celé republice a baseballových čepicích. Odpovědný je za ně marketingový tým ANO, největšího favorita nadcházejících voleb. Pokud bychom ale zakryli stranickou značku a odmysleli jsme si osobnosti u něj vyfocené, velmi dobře by mohlo fungovat pro většinu českých stran, které mají ve volbách šanci uspět.

Naše politická reprezentace dlouhodobě vytváří z Evropské unie nepřítele, vůči kterému je třeba se vymezovat. A to napříč tomu, jaké výhody z našeho členství v EU plynou. Neděje se tak samozřejmě pouze v době voleb, ale prakticky kdykoliv, kdy je třeba najít viníka vně české politické reprezentace. Pro příklady nemusíme chodit daleko – stačí se podívat na rétoriku a komunikaci pánů Klausů, Zemanů, Babišů i Okamurů.

Naše domácí instituce často zavádí opatření, která po nás sice nikdo nechce, ale jsou dávána za vinu evropským směrnicím (viz třeba i již zmíněná koblihová vyhláška). Ano, je pravda, že z nich obsahově mohou vycházet, ale jejich interpretace je dotažená ad absurdum a v konečném důsledku skutečně dochází k poškozování našich národních zájmů. Tím, že jsme papežštější než papež si ale škodíme sami. Jen si to nechceme přiznat.

Ve volebních kampaních se pak snadno víří emoce, vyprávění o nutnosti ochrany naší republiky nabírají na síle a dopadají na úrodnou půdu. V konečném důsledku ale pak tato vyhrocená rétorika zužuje manévrovací prostor pro provádění konkrétních politik.

Do Evropy neposíláme reprezentanty, kteří by primárně usilovali „o Evropu”, ale urputné bojovníky za vágně definovaný národní zájem. S takto rozdanými kartami se pak hraje těžko a těžko se divit, že voliči jsou z “Evropy” otrávení více, než by asi bylo nutné.

Závěr

Evropská unie je za současný stav minimálně spoluzodpovědná. Příliš dlouho opomíjela důležitou součást sebe samotné – svou vlastní značku. Značka Evropské unie nebyla řízená a její obsah byl plněný skrze aktivity třetích stran, hoaxy, nepravdy, nestandardní agendu, snahy řešit z evropské úrovně i témata, která zde řešená být nemusí, osočování národních politiků, osobní zkušenost mnohých s nadměrnou byrokratickou zátěží a mnohdy podivnými projekty podpořenými z evropských dotačních fondů… Negativ bychom tedy dokázali najít celou řadu, nedostatečná komunikace ale problémy v celé řadě případů značně přifoukla.

V současné době je unijní komunikace (k evropským volbám) o něco intenzivnější, ale je otázkou, jestli se nemine účinkem. Přehnaně optimistická sdělení, která de facto ignorují frustraci velké části obyvatel Evropy a vytváří tak dojem, že sama Evropská unie je sama se sebou spokojená, moc nápomocné v konečném důsledku být nemusí.

Ten, kdo strká před problémy hlavu do písku, či problémy okázale ignoruje, může narazit a Evropská unie naráží – Brexit je toho dobrým příkladem, latentní hrozby dalších -exitů ze strany populistů napříč Evropou jsou více než důrazným varováním, které bychom neměli podceňovat. Situace v České republice není výjimkou.

Podívejme se ale opět do dat z různých průzkumů veřejného mínění, která máme k dispozici, a pojďme ale skončit něčím pozitivním. Češi sice v tuto chvíli nutně nemusí mít rádi Evropskou unii a její instituce, na druhou stranu se vnímají za Evropany a cení si možností, které jim EU otevírá. Pravda, možná je berou jako samozřejmé, ale když se jich zeptáme, pravidelně dokáží ocenit mír v Evropě, svobodu cestování bez zbytečných kontrol na hranicích a jednotný trh.

Takže Evropany už tady vlastně máme. Teď pro ně pojďme udělat prostor, kde budou spokojení a o který pak budou i více pečovat – třeba vyšší volební účastí ve volbách do Evropského parlamentu.

Otto Eibl | jádu

Tento text spadá pod licenci Creative Commons 4.0 International Uveďte původ – Neužívejte dílo komerčně – Nezpracovávejte 4.0 Mezinárodní (CC BY-NC-ND 4.0).
květen 2019

    Otto Eibl

    Otto Eibl vystudoval politologii na Katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, kde působí jako odborný asistent. Vyučuje kurzy s tematikou politické komunikace a politického marketingu. Zkoumá zejména politické značky, jejich obsahy a procesy, umisťování politických témat v politickém prostoru a komunikační a marketingové strategie politických stran v rámci předvolebního období i mimo ně.

    Témata jádu

    #Klartexte – Na rovinu
    Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

    Na venkově
    Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

    Smíšená čtyřhra | V4
    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...