NPD musí pryč
Proč je řízení o zákazu jedinou správnou cestou
V březnu 2003 zastavil Spolkový ústavní soud řízení, které mělo zakázat pravicově extremistickou Národně demokratickou stranu Německa (Nationaldemokratische Partei Deutschlands, NPD). Navrhovatelé argumentovali tím, že NPD je protiústavní politická strana. Tuto výtku Spolkový ústavní soud ale nikdy neprověřil. Soud nemohl shromážděné důkazy použít, protože se ukázalo, že konfidenti pověření Spolkovým úřadem na ochranu ústavy byli aktivní i v nejvyšším vedení NPD.
První řízení o zákazu strany NPD skončilo fiaskem: rasistická strana vyšla z procesu silnější – od té doby na ní totiž ulpívá stigma minoritní, neprávem obviněné strany, jejíž legálnost dokonce stvrdil samotný nejvyšší německý soud. Pro navrhovatele jedna velká blamáž, protože při shromažďování důkazního materiálu ignorovali státoprávní principy a Spolkový ústavní soud je za to nakonec potrestal.
Skandál kolem nezdařeného řízení o zákazu NPD na dlouhou dobu znemožnil další konfrontaci s touto stranou, bezesporu protiústavní. Až s odhalením série vražd migrantů spáchaných Národně socialistickým podzemím (Nationalsozialistischer Untergrund, NSU) se v Německu opět rozdmýchalo povědomí o nebezpečí plynoucím zprava. Přesto se dalšímu pokusu o zákaz NPD mnozí stále ještě brání.
Dva argumenty odpůrců zákazu strany NPD znějí na první pohled pochopitelně.
Zaprvé, jak vysvětlují odpůrci, se nesmí opakovat debakl z roku 2003. Kdyby Spolkový ústavní soud odmítl druhou žádost o zákaz, stranu NPD by to s definitivní platností posílilo.
Zadruhé prý zákaz NPD neřeší skutečný problém – existenci pravicově extremistického myšlenkového proudu v Německu. Odpůrci zákazu se obávají, že se v případě zákazu strany bývalí členové sdruží do nových uskupení. Dokud strana existuje, zní dále tento argument, je pro stát snazší pletichy ultrapravičáků kontrolovat.
Co se prvního argumentu týče, mají odpůrci procesu o zákazu NPD pravdu. Debakl se rozhodně nesmí opakovat. To ale vůbec nemusí nastat: navrhovatelé mají sami v rukou, zda se dostanou k důkazům, které potvrdí protiústavnost NPD, „čistým“ způsobem. Ještě důležitější ale je, aby se chyby z prvního řízení při druhém procesu napravily. Skutečné nebezpečí nespočívá v tom, že NPD přečká druhou žádost o vyslovení zákazu, ale ve faktu, že dokud se nejvyšší instance nevysloví jinak, je strana považována za konformní s ústavou.
Druhý argument je ve své podstatě správný: úspěšný zákaz NPD by samozřejmě neznamenal, že se v Německu již neobjeví žádný neonacista. To, že se preventivní a osvětová činnost proti extrémní pravici musí posléze zintenzivnit, se rozumí samo sebou. Z oprávněného poznatku, že se problém pravicového extremismu nevyřeší zákazem politické strany, docházejí odpůrci zákazu k chybnému závěru. Zákaz NPD je pouze jedním z řady opatření proti krajní pravici. Je to však stejně důležitý krok jako všechny ostatní. Skutečnost, že odpůrci zákazu chtějí nechat tuto šanci nevyužitou, je fatální. Ukazuje totiž, že vůči pravicovému extremismu do určité míry rezignovali. Akceptovali, že existuje – a nyní se chtějí spokojit s tím, že si o něm zachovají přehled.
V demokracii se zdravou politickou kulturou se však něco podobného nesmí stát. Jako každá formálně uznaná politická strana dostává i NPD podporu z peněz daňových poplatníků. Z těchto prostředků pak financuje svoje volební plakáty pohrdající lidmi. Strana smí organizovat sjezdy a demonstrace, na nichž štve proti migrantům, utečencům, židům a muslimům, bagatelizuje národní socializmus a vyslovuje válku demokracii. Pokaždé, když NPD pořádá demonstraci, je zapotřebí rozsáhlého a pro stát náležitě drahého policejního zásahu, který má zabránit eskalaci.
Chceme žít ve státě, v němž smí existovat politická strana, která je otevřeně xenofobní, antisemitská, která opovrhuje demokracií – a na propagaci tohoto pohledu na svět získává státní příspěvky? Tato otázka by měla v debatě o zákazu NPD zaznít.
