Spisovatel Timur Vermes o svém románu „Er ist wieder da“ (česky: „Už je tady zas“).

Váš román „Už je tady zas“ je nejen bestseller, ale také rozvířil veřejnou debatu o tom, zda je vůbec přípustné takovou knihu napsat. Měl jste i Vy sám pocit, že prolamujete určité tabu?

Ne, to jsem neměl. Ale věděl jsem, že se relativně drakonicky dotýkám věcí, které by každý neudělal. Tak jsem si položil otázku: proč vlastně? Co můžu udělat špatně? Mohlo se stát, že bych Hitlera bagatelizoval nebo naopak zveličil. Těchto chyb jsem se tedy snažil vyvarovat. Navíc bylo jasné, že s takovou knihou šlápnu leckomu na kuří oko. Když člověk napíše takovou knihu, ví dobře, že následně bude muset svůj krok obhajovat.

Kromě prolomení tabu se musíte vyrovnat i s výtkami ve smyslu, že jste napsal knihu podle hesla „Hitler sells“.

Protože sám pocházím z novinářského prostředí, tak jsem si dobře dovedl spočítat, jaké druhy kritiky se na mě můžou snést. Je to zaprvé prolomení tabu, za druhé bagatelizace nacismu a za třetí výtka, že chci prostřednictvím Hitlera jen vydělat peníze. To jsou standartní výtky, takže se na to člověk může patřičně připravit.

Co tedy odpovídáte na dotaz, že si Hitlerem vyděláváte peníze?

Říkám – a proč ne? Za prvé žijeme ve svobodné zemi. Za druhé kniha má i další rozměr než pouhou zábavu. Ukazují to i reakce čtenářů, kteří si užívají humor celé knihy, ale zároveň vnímají i její hrůzu. V knize si člověk na vlastní kůži najednou uvědomí ten potenciál, jakým se lze nechat svést. Čtenáři přistihnout sami sebe, jak se jim cosi odehrává v hlavě. Ono je příjemné, když je čemu se smát. Ale najednou ani nevíte jak, a zjistíte, že jste s humorem nechali Hitlerem unést dál, než jste vlastně chtěli. Čtenář tím získává nový poznatek. V případě další knihy by tento argument samozřejmě už neplatil. Tam by šlo už jen o vtip a procházení x kapitol po Hitlerově boku. To vyděšení ze sebe samého by se u čtenářů už nedostavilo – a proto další knihu ani napsat nechci. Přesto jsem si jist, že mi za sedm let žádný kritik nepřipíše k dobru, že jsem další takovou knihu nenapsal.

Jedna Vaše kritička napsala, že touto knihou jen jdete na ruku německé mánii kolem Hitlera. Existuje v Německu posedlost Hitlerem?

To je podle mě úplně pošetilá kritika. Tato domnělá posedlost pramení z toho, jakým způsobem se tady historie a její příběhy vykládají. Jednou možností je samozřejmě oddrmolit fakta. Ale daleko lépe se historie vypráví pomocí příběhů konkrétních osob. A historii „Třetí říše“ se přímo nabízí vyprávět prostřednictvím Hitlera, který je při komplexnosti tohoto tématu zkrátka nejprominentnější osobou této epochy. To je prostě vypravěčské řemeslo. Označovat to za posedlost mi přijde zvláštní.

Neměl jste při psaní strach, že Hitlera budete bagatelizovat?

Ne, ale samozřejmě jsem se zamýšlel nad tím, v čem by taková bagatelizace spočívala, a jak se jí vyvarovat. V knize zmiňuji vše, co má souvislost s ideologií „Třetí říše“ a holocaustem. Hitler se na těchto místech vyjadřuje vždy naprosto jasně, s až krutou úsporností. V zacházení s těmito tématy však existuje určitá zažitá představa, kterou já ale nenaplňuji: lidé se tak stále znovu podivují nad tím, že můj Hitler k tomu nic moc neříká a že ani já zvlášť nezdůrazňuji, že je to hrozné. Z mého pohledu jsou taková očekávání ale naučená. Jsme tak strašně zvyklí na to, že nám historii někdo jasně naservíruje včetně jasně označených negativních hodnocení, že mnozí pak postrádají, když v textu není jasné vysvětlení, že je něco hrozné. To mě vytáčí. Doufám totiž, že na to lidi dokážou přijít sami. Vyrovnání se s naší historií je ovlivněno i zděšením z toho, co všechno je člověk schopen udělat a dopustit. Z toho vzniká obava, že lidé neumějí rozpoznat krutost, dokud na ni nejsou upozorněni.

Existuje nějaká hranice pro humor spojený s Hitlerem, kterou nelze bezbolestně překročit?

První hranicí je jednoduše otázka, zda je to vtipné? Když zjistím, že se tomu nikdo nesměje, tak to vtipné není. Zároveň hranice nejsou navěky neměnné, ale s časovým odstupem se posouvají. Tuto knihu bych před 40 lety zřejmě napsat nemohl, alespoň ne v Německu. V USA v šedesátých letech vznikla komedie Jaro pro Hitlera (v angl. originále The Producers ), která v Německu na rozdíl od USA příliš neuspěla. Kromě časového existuje totiž i prostorový odstup, a ten v Německu, v zemi nacistických pachatelů, nemáme.

Děsivé na Vaší knize „Už je tady zas“ je, že se člověk přistihne při tom, že dovede logiku „Vašeho“ Hitlera pochopit. Uvědomoval jste si při rešeršních pracích pro tuto knihu, třeba když jste četl „Mein Kampf“, něco podobného?

Určitě. To je na Mein Kampfu právě tak zneklidňující – není to totiž od začátku do konce jen nějaký blábol. On Hitler podléhá obrovskému množství mylných závěrů, ale je naprosto důsledný v jejich realizaci. A sice nemilosrdně, naprosto bez skrupulí, ale zároveň i s určitou logikou. To je na celé té věci svým způsobem fascinující. Člověk si při čtení uvědomí, že si představoval úplně jiného Hitlera – zlobou zaslepeného a omezeného zuřivce. Člověk náhle odhalí, že Hitler byl fanatik, ale nebyl hloupý. To mě překvapilo, a vyvozuji z toho, že v obecném povědomí existuje jen určitá velmi zjednodušená a odsouzeníhodná verze Hitlera, taková verze á la znalost ze základní školy, která má ale se skutečnou nebezpečností a schopnostmi opravdového Hitlera jen málo společného.