Christian Ernst Weißgerber byl neonacista – jako student z těchto kruhů vystoupil

„Můj pobyt v krajně pravicové scéně byl relativně krátký,“ říká Christian Ernst Weißgerber. „Můj vzestup a pád přišly naproti tomu rychle a intenzivně.“

První kontakty s nacistickým prostředím Weißgerber navázal, když mu bylo pouhých 14 let. Dnes má ve vzpomínce především pondělní demonstrace proti zákonům Hartz IV, kam doprovázel svého otce a jichž se účastnili i neonacisté. „Velice mě fascinovalo, s jakou vytrvalostí vystupovali, ačkoli vůči nim lidé silně nevražili.“ Určité „vědomí spravedlnosti“, které mu vtiskl zejména i jeho otec, ho přivedlo na cestu extrémní pravice, vypráví dnes bývalý neonacista. „Moje představy o spravedlnosti měly na jedné straně socialistický a anti-kapitalistický, na druhé ale také nacionální rozměr.“

Víc než jen životní styl

Mladík Weißgerber udělal na pravicově extremistické scéně opravdovou kariéru – nejdřív v kamarádském spolku v Eisenachu, potom u „Autonomních nacionalistů“. „Této skupině, Spolkovým úřadem na ochranu ústavy klasifikované jako velmi násilnicky orientované, nešlo jen o „pravicově extremistický lifestyle“ jako třeba některým skinheadským skupinám,“ vysvětluje Weißgerber. Její přívrženci jsou nanejvýš ideologičtí, čtou texty o společenských teoriích a detailně se zabývají historickým revizionizmem.

„Systematické ničení lidí“

I on dříve si nepřipouštěl historické pravdy, přiznává Weißgerber. I když se přátelé snažili promluvit s ním o holocaustu jako o historické skutečnosti, zůstal paličatý. „Když mi pouštěli filmy o holocaustu, byl jsem přesvědčený, že se jedná o fiktivní materiál.“

Až když se kriticky podíval na vlastní ideologii, zvládl svůj překroucený obraz dějin revidovat. „Popírání holocaustu vychází ze zcela špatného přístupu k historii. Důležité přece je, že to skutečně děsivé vůbec není kvantita hrůz holocaustu, ale samotné systematické vyvražďování lidí – je jedno kolika.“ V jednom momentě pochopil, že také v případě sloganů krajní pravice „Pryč s cizinci“ jde o systematické ničení lidí. „Když jsem si to uvědomil, připadalo mi to odporné.“

„Scéna je silně rozdrobená“

„Existuje spousta uskupení nejrůznějšího politického směřování. Scéna je silně rozdrobená.“ Veřejný obraz jednotné pravicově extremistické scény považuje Weißgerber za problematický – a koneckonců i za nebezpečný, protože spíše vytěsňuje podvratně působící organizace. „Existuje několik skupin, které poznaly, že když budou odkazovat na historický národní socialismus, ve většinové společnosti narazí. Z toho vyplývá pragmatické rozhodnutí vystupovat o něco mírněji.“

Ideologický „proces distancování“, jak Weißgerber nazývá svoje první pochybnosti, začal v období u „Autonomních nacionalistů“. „Nejdřív jsem se vzdálil určitým nacionalistickým pojmům a pak jsem začal pochybovat i o pojmu národa jako takovém.“ Dnes se mu protiví plakáty Národnědemokratické strany Německa (NPD) propagující homogenní společnost „bez cizinců“.

Zpátky do občanské společnosti

Vystoupit z neonacistické scény zvládl Weißgerber nakonec spolu s bývalým spolubydlícím, který byl v krajní pravici také aktivní. „Pro odchod ze scény je důležitá komunikace s dalšími bývalými členy,“ říká Weißgerber, „základem ale také je mít nějaké sítě v občanské společnosti.“ S tím mu pomohla organizace Exit Deutschland, která se zaměřuje na pomoc zájemcům o odchod z neonacistické scény a na podporu bývalých vysoce radikalizovaných příslušníků. „Máte sklon k tomu vybájit si novou roli oběti. To znám z časů svého pobytu v krajní pravici: tam stále existuje obraz Siegfrieda bojujícího s drakem. Po odchodu z neonacistické scény se tento obraz promění v opak – nyní chcete draka získat na svou stranu. Je to psychologický mechanismus: využijete averzi společnosti, abyste znovu vklouzli do role oběti – protože společnost je vůči odpadlíkům ze začátku skeptická.“

Po odchodu ze scény se snažil navázat kontakt s lidmi z levicového proudu – také s Antifou, která neuznává organizace podporující lidi odcházející z krajně pravicové scény, například Exit Deutschland. Skepse, která se hlavně na začátku jeho odchodu vůči němu vyrojila, je pro něj pochopitelná, komentuje Weißgerber. Jeho vlastní mentální rozkol s minulostí Antifě v Jeně, kde tenkrát studoval filozofii, však nestačil k tomu, dostal „rozhřešení“. A tak se nakonec rozhodl provést svůj odchod z neonacistické scény veřejně a konfrontovat se s lidmi, proti kterým doposud agitoval. „Je to důležité pro reflexi toho, co jsem tenkrát vlastně říkal a proč. Vyrovnání se s minulostí člověk rozhodně nemůže zvládnout sám. Vůbec si myslím, že není možné dokončit svůj odchod, aniž byste zároveň nezvládli vstoupit do nějaké jiné skupiny.“