V čem je rozdíl?

Naše hlavní téma je „pravicový extremismus“, což je i jedno z témat Vašeho výzkumu. A přesto je tento pojem mezi odborníky vnímán poněkud rozporuplně...

Ano, protože extremismus pochází z latiny a vyjadřuje něco „nejzazšího“. Za používáním pojmu extremismus stojí představa, že spektrum politických názorů lze zachytit na pravolevé ose, přičemž vše, co je uprostřed, je považováno za bezproblémové demokratické smýšlení, a co je na obou koncích za extremismus. Přitom se ale vychází z chybného předpokladu. Z jedné aktuální studie totiž vyplývá, že každý pátý až čtvrtý, který by dal při volbách hlas jedné z velkých politických stran CDU nebo SPD, sympatizuje s lidskostí opovrhujícími, tedy rasistickými, xenofóbními nebo antisemitskými názory. To znamená, že i „v politickém středu“ existuje cosi jako „extremismus“.

Kritický jste především ve chvílích, kdy se německé bezpečnostní úřady snaží zformulovat definici „extremismu“...

… a to ze dvou důvodů. Za prvé se tu pravicový a levicový extremismus klade na jednu rovinu vedle sebe, ačkoli se od sebe obsahově velmi odlišují. Pravicový extremismus vychází z představy, že lidé a skupiny lidí si z principu a podle přírody nejsou rovni. A tedy, že „život je boj“ a na násilí se pohlíží jako něco, co k soužití lidí patří stejně neodmyslitelně jako ve světě zvířat. Levicový extremismus naopak propaguje starou demokratickou představu o tom, že všichni lidé jsou si rovni, násilí je vnímáno jako nejzazší prostředek k prosazení této rovnosti. Na druhou stranu pracuje s definicí bezpečnostních úřadů podléhajících silně centralizovanému státu. Pokud se žena na tržnici kvůli svému muslimskému šátku nebo něčemu podobnému stane terčem posměšných urážek, pak to na ústavní pořádek bezprostředně nemá vliv. Ze sociologického pohledu to však je projev xenofobie a je třeba prozkoumat, zda nenese rysy pravicového extremismu.

V běžné mluvě se pomy „extrémní“ a „extremistický“ často používají jako synonyma. Jaký je v nich podle Vás rozdíl?

Každý ismus zpravidla odkazuje k nějaké ideologii. Já sám termíny extremismus a extremistický nepoužívám, a to hlavně, když mluvím o mladých lidech. Mladí lidé jsou zřídkakdy jasně ideologicky ukotveni, spíš se nechávají vést určitými kulturními projevy, symboly a zážitky, které jim extrémní pravice nabízí. Ani termín extrémně pravicová mládež nepoužívám rád, spíše říkám mládež s extrémní pravicovou orientací. Mladí lidé jsou z principu v životní etapě, kdy teprve rozvíjejí svou osobnost. 13-letý mladík není pravicový extremista, ale v řadách extrémní pravice může nacházet určité vzory. Nálepka pravicového extremisty by mladého člověka zároveň stigmatizovala. A pak hrozí, že takový mladý člověk tuto identitu nakonec přijme za svou. Jeden mladík nám v průzkumu například řekl: „Radši nácek než nic.“

Někdy se také hovoří o „pravicovém radikalismu“ nebo radikálně pravicových „lidech a uskupeních“...

Ano, ale i tady existují různé definice. V běžné mluvě se pojmy radikální a extrémní / extremistický často používají jako synonyma. V úřední němčině je radikalismus chápán jako pozice, která se nachází mezi demokratickým středem a pravicovým, respektive levicovým extremismem. Takto pojmenované postoje a způsoby jednání se tak ještě pohybují v mezích svobodného a demokratického uspořádání, ale jsou již na hraně směrem k extremismu. Výzkum zabývající se radikalismem ho popisuje jako jednání se zvlášť silným sklonem k násilí, každopádně jako agresivní nebo konfliktní chování. Slovo radikální pochází z latinského radix a znamená kořen... Pravicové postoje ale zřídkakdy jdou ke kořenům, spíš právě naopak. V tomto případě bych od jeho používání tedy spíš zrazoval.

Podle čeho Vy jako sociolog poznáte pravicově extremistické názory nebo činy?

Používám rovnici „Rex =Uvo + GAK“,, což znamená tolik, co: „Pravicový extremismus je výsledkem součinnosti dvou faktorů – představy o nerovnosti lidí a akceptace násilí“. Pod představu o nerovnosti lidí přitom spadá antisemitismus, xenofobie, nacionalismus, rasismus, souhlas s autoritativním uspořádáním i diktatury a bagatelizování nacionálního socialismu. Odborné studie, které se snaží měřit rozšířenost těchto postojů ve společnosti, pracují s prohlášeními typu „Potřebujeme znovu silného vůdce.“ nebo „Hitler by dnes byl uznávaná osobnost, kdyby neprohrál válku.“ V té své rovnici kladu důraz právě i na to, že dalším důležitým faktorem je akceptace násilí, i když ta je samozřejmě zčásti obsažena již i v těchto postojích. Spadají sem nejen různé formy fyzického násilí, ale i inscenovaná hrozba násilím, verbální násilí nebo požadavek strukturálního násilí.