Smíšená čtyřhra | Visegrádská čtyřka

Zpráva od statisty z Orbánova snu

Illustration: © Ulrike Zöllner

#7 | MAĎARSKO

Třetí volební vítězství Viktora Orbána v řadě uvrhlo zemi do zcela ojedinělé apatie. I autor našich sloupků se marně snaží ubránit své vlastní orbánizaci.

Milá Moniko, milý Michale, milá Terezo,

státy Visegrádské čtyřky jsou konečně zase někdo – coby průkopníci populismu. A nepopiratelný král sedí v Budapešti.

Musím ovšem přiznat, Terezo, že nová česká konkurence je skutečně impozantní. Druhý nejbohatší muž země se zaplete s komunisty, aby podněcoval nenávist vůči cizincům. To není špatné. Orbánovi se ale letos podařilo něco, co mu závidí mnoho mocných tohoto světa: Učinil politiku přebytečnou. V zemi už platí pouze vůle jednoho jediného muže.

Zatímco v Česku trvalo vytvoření vlády téměř rok, Orbán po dubnových volbách jednoduše prohlásil: „Jednání probíhají velmi slibně, postupuji rychle.“ Ano, ono opravdu hodně pomůže, když musíte všechno projednávat jenom sám se sebou.

Na konci byli všichni ti lháři, korupčníci, nafoukanci a cynici přece jenom silnější.

Orbánovo třetí volební vítězství s ústavní většinou uvrhlo zemi do zcela ojedinělé apatie. Lidé mají pocit, že už nic nemá cenu. Rozčilovat se? Proč? Demonstrovat? Ále, nechme to být! S kolegy jsme dlouhá léta varovali, odkrývali, odhalovali a v bezpočtu komentářů kousavě a naštvaně popisovali skandály. Jenomže na konci byli všichni ti lháři, korupčníci, nafoukanci a cynici přece jenom silnější.

Tenhle pocit ale nemáme pouze my novináři. Spousta slušných lidí vyšla v roce 2017 do bapešťských ulic, když Orbán začal ze země vyhánět nejlepší univerzity v Maďarsku. Když se v těchto týdnech zpečetil osud Středoevropské univerzity (Central European University), nikdo už se neozval.

Minulý týden byly parlamentem prohnány první balíky zákonů nového legislativního období. Pomocí různých jednacích triků jsou jednotlivé paragrafy předkládány tak, že nemůže dojít ke skutečné debatě. Opozice se často teprve pár minut před hlasováním dozvídá, že došlo k důležitým změnám – ale její hlasy beztak k ničemu nejsou.

Ve stejném stylu Orbán rovněž nechal zakázat „zdržování se na ulici coby formu životního stylu”, rozuměj: bezdomovectví. Maďaři nejsou, nemohou být bezdomovci! A kdyby přece, stačí je někam zavřít. Kolik proti tomu bylo svoláno významných demonstrací? Ani jedna.

Parlament zároveň rozhodl, že politici nesmějí být po práci rušeni. Kdo demonstruje před ministrovým domem, může být odsouzen až ke dvěma letům vězení. Protestoval proti tomu někdo? Ne.

Nils, redaktor, který má náš seriál na starosti, bude možná zklamaný, že opakuji něco, co si lze o Maďarsku přečíst i v německých médiích. Vím, že pro naše čtenářky a čtenáře bychom mohli zajít do daleko větších podrobností. Zjišťuji ale, že se už ani já pomalu nedokážu rozčílit. Že i já jsem v Maďarsku zlhostejněl. Po nějakém čase jsem rezignoval a přestal jsem vysvětlovat, proč je porušením našich práv, když jsou ti nejslabší kriminalizováni, zatímco se těm nejmocnějším dostává ještě větší ochrany.

„Mártone, copak ty bys radši nechodil podchodem, kde nespí žádní bezdomovci?“ vyptávají se mě ignoranti a já už jsem zase v pasti. Stejně jako v případě uprchlické otázky, když mi vyčítali, že jsou mi jejich obavy lhostejné. Kolik výmluv si ti nahoře ještě pro svůj rasismus a nenávist najdou? Jak dlouho budou ještě moci tvrdit, že jejich nelidské jednání národ posvětil ve volbách? A že já coby novinář neurážím svojí kritikou vládu, nýbrž voliče?

Pak si možná budeme vyčítat, že jsme vůbec neprotestovali, když nás okrádali o naše poslední práva.

Tenhle sloupek mě nutí představit Maďarsko z jiné perspektivy. Když opakuji to, což už i mně samotnému připadá normální, znovu a znovu si uvědomuji, jak daleko jsme postoupili na cestě k barbarství. A že v současné době už nevěříme, že by se to ještě mohlo změnit. Utíkáme od veřejných diskusí do soukromé sféry. Namlouváme si, že Maďarsko je navzdory všemu stále ještě cool a obvykle přívětivá země. Někteří z nás si možná dokonce ve skrytu duše myslí, že bude příjemnější, když bezdomovce někam zavřeme společně s uprchlíky.

Děláme tak přesně to, co po nás Orbán chce. Politika má být jen a pouze jeho věcí, nikdo ho nemá rušit. A uvažuje v dlouhodobém horizontu. Řada zákonů, které se teď přijímají, slouží jako bezpečnostní opatření. Zatím se nepoužívají, zatím se zdají být neškodné. Ale kdyby někdy v důsledku hospodářských krizí nebo korupčních skandálů nastala opravdu ožehavá situace, bude možné je použít jako zbraně proti kritikům. Pak si možná budeme vyčítat, že jsme vůbec neprotestovali, když nás okrádali o naše poslední práva.

„Dřív jsme si mysleli, že Evropa je naše budoucnost. Dnes cítíme, že my jsme budoucností Evropy.“

Viktor Orbán

Terezo, ty jsi doufala, že ti budu umět Orbánova slova vysvětlit. Já to ale neumím. V poslední době míří svými výroky častěji do ciziny a do učebnic dějepisu než k maďarským občanům. Chce vybudovat neliberální zemi, která bude všem vzorem, které budou ve světě závidět, místo aby ji trestali. Chce být roven velkým vůdcům, i kdyby měli být tak ubozí a malí jako Trump a Putin. A už nechce poslouchat žádnou další kritiku, ani od maďarských občánků, ani od samotného papeže. Nikdy nebyl svému cíli blíže než dnes.

Myslím, že kolegové na Západě nemají pravdu, když mluví o „orbanizaci Evropy“. Já totiž vím, jaké to je. Až k ní dojde, připraví o naděje všechny demokraty. Moniko, ty už o tom máš nejspíš také docela přesnou představu. Došlo to v Polsku stejně daleko jako u nás?

Márton Gergely
překlad: Michaela Škultéty

25. července 2018
Copyright: ostpol.de | n-ost e.V.


Smíšená čtyřhra #6 | Česko
Evropou obchází neo-zeitgeist
Smíšená čtyřhra #8 | Polsko
V neposlušnosti je naděje


Ve smíšené čtyřhře zaznamenávají veřejnou debatu ve svých zemích Michal Hvorecký (Slovensko), Tereza Semotamová (Česko), Márton Gergely (Maďarsko) a Monika Sieradzká (Polsko), kteří se po týdnu střídají. Zkoumají témata jako je dnešní význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice.

Goethe-Instituty v Polsku, Česku a online magazín jádu zveřejňují příspěvky série sloupků s přátelským svolením a v kooperaci s ostpol – platformou pro informování o východní Evropě.

    Márton Gergely

    Márton Gergely (*1976) je maďarský novinář. Studoval historii a mediální studia v Budapešti a Hamburku, byl praktikantem v novinách taz v Berlíně a přispíval do týdeníku Magyar Narancs. 12 let pracoval pro Népszabadság, nejčtenější noviny Maďarska, ve kterých působil jako šéf online vydání a nakonec jako zástupce šéfredaktora. V této pozici také v říjnu 2016 zažil konec novin po nepřátelském převzetí. Od roku 2017 pracuje pro HVG, kde se zabývá politickými tématy.

    Témata jádu

    Smíšená čtyřhra | V4

    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...