Smíšená čtyřhra | Visegrádská čtyřka

Člověk věří tomu, čemu věřit chce

Illustration: © Ulrike Zöllner

#10 | ČESKO

Chceme být imunní vůči hoaxům, ale pak se to najednou stane: věříme zprávám, přestože nejsou založené na pražádných důkazech. O tom na základě vlastní nedávné zkušenosti píše Tereza Semotamová.

Milý Martóne, milá Moniko, milý Michale,

Michale, ptáš se mě, jak bezpečná moje země je. No, jediné, co je tu bezpečně jisté, je to, že nic není jisté. Nedovedu to popsat jinak než taková jakási „nesnesitelná nelehkost bytí“. Když člověk žije v mé báječné zemi a má ještě nějaké to svědomí, má to v současné době opravdu těžké.

Intelektuálové se toto léto hodně hádají: například ohledně toho, kdo a co je vlastně stát. Premiér Babiš, já sama nebo možná jen daně, které platím? Jsou granty na kulturní projekty ze státních peněz vlastně nakonec kolaborací se stávajícím režimem (vládou, která existuje jen díky hlasům poslanců za KSČM)? A jak je to se Státní cenou za literaturu? Může ji člověk ještě vůbec přijmout, aniž by nebyl prohlášen za Babišova fandu? Státní prachy – smrdí nebo nesmrdí?

Co mě vždy fascinovalo a zúzkostňovalo, je moc/nemoc individuálního vnímání. Je to něco, o čem neustále přemýšlím. Nemoc v politice v Česku zažíváme až příliš často. Abych z toho sama neonemocněla, nutím se hledat to dobré.

Dnes jsem šťastná, že existuje časopis Respekt a hlavně novinářka Ivana Svobodová, která v něm pracuje. Když se nedávno v jezeru Lhota nedaleko Prahy utopili dva vietnamští chlapci, Svobodová se tam vydala rešeršovat. O této události jsem četla jen zběžně během své letní dovolené – titulky v novinách zněly zhruba takhle: „Děsivá svědectví z jezera Lhota, utopili se dvě děti, nikdo jim nepomohl.“

„Kluk se vám topí? A je to Vietnamec? No, tak to ne, paninko, sorráč, žlutý já nezachraňuju!“

To je ale hrůza, pomyslela jsem si. Hned jsem si představila plavčíka, který se pokaždé znovu rozhoduje, koho zachrání – a koho ne: „Kluk se vám topí? A je to Vietnamec? No, tak to ne, paninko, sorráč, žlutý já nezachraňuju!“ Jenže Ivana Svobodová je svědomitá, jela k jezeru a hovořila s aktéry, zaměstnanci areálu jezera a různými svědky. Viděla jezero na vlastní oči. Vykonala důkladnou žurnalistickou práci, která je dnes už téměř kuriozitou.

Ostatní média raději v rychlosti vytvořila jednoduché černobílé sdělení: aha, rasistická zaměstnankyně areálu, která hysterické matce nechtěla pomoci, a plavčík, který si trajdal bůhvíkde! Proto jsou teď ti dva kluci mrtví. Všichni Češi jsou rasisti. Fuj!

Svobodová naproti tomu místo, kde pravděpodobně došlo k utonutí chlapců, kteří neuměli plavat, pořádně prozkoumala. Ukázalo se, že v části jezera, kde děti zmizely, je nebezpečná a nečekaně strmá prohlubenina. Ukázalo se také, že zaměstnankyně areálu – v rozporu s výpověďmi svědků – policii zavolala okamžitě poté, co byla požádána o pomoc. Žena sice byla hrubá a nezdvořilá (nepsané pravidlo, pokud se chcete v Česku integrovat), ale nelze tvrdit, že by vůbec nejednala. Jezero je navíc opatřeno cedulemi: plavání na vlastní nebezpečí.

V článku v časopise Respekt je popsáno ještě mnoho dalších skutečností, které na celou událost vrhají zcela nové světlo. Je fascinující, kolik údajných svědků tvrdilo věci, které se později ukázaly být lživé.

Televizní reportéři své zpravodajství postavili pouze na základě hysterických a zčásti mylných výpovědí svědků.

Tak jako každá životní situace i tato událost je souborem mnoha maličkostí. Aby si člověk mohl udělat obrázek o tom, co se vlastně stalo, musí shromáždit velké množství informací, prověřit a zohlednit je. Televizní reportéři své zpravodajství postavili pouze na základě hysterických a zčásti mylných výpovědí svědků.

Celá kauza a způsob informování o ní ukazuje, jací jsme, a především, že často věříme jenom tomu, čemu věřit chceme. Pohovořím ještě jednou z vlastní zkušenosti: byla to noc ze soboty na neděli, chtěla jsem už jít spát, když jsem na Facebooku uviděla post ruské novinářky a lidskoprávní aktivistky Victorie Ivlevy o tom, že ukrajinský filmový režisér Oleh Sencov prý byl osvobozen a sedí v letadle. (Sencov je od roku 2015 neprávem v ruském vězení, momentálně už tři měsíce drží na protest hladovku.) Té „zprávě“ jsem prostě věřila a samým štěstím nemohla usnout.

Věřila jsem tomu, protože jsem si to takhle přála. A důkazy mě nejdříve vůbec nezajímaly. Až později jsem si říkala: hm, je to fakt pravda? Proč Ivleva nezmínila žádné zdroje či důkazy? Odkud ví, že Oleh je na svobodě? Dalšího dne byla zpráva ruskými orgány dementována, Oleh prý nadále poslušně sedí v sibiřském lágru a právě započal 91. den své hladovky.

Cítila jsem se najednou jako čtenářka Sputniku, dezinformačního portálu, který má své pobočky po celé Evropě a svým čtenářům zprostředkovává přesně ty informace, které chtějí číst. Mám k tomu ještě něco dodávat? #freesentsov!

A tak se tě, Martóne, ptám, jak vnitřně pracuješ na tom, abys informace nadále vnímal v celé jejich hloubce a nevěřil jen tomu, čemu věřit chceš?

Tereza Semotamová
15. srpna 2018
Copyright: ostpol.de | n-ost e.V.


Smíšená čtyřhra #9 | Slovensko
Naše bezpečnost je pouhá iluze
Smíšená čtyřhra #11 | Maďarsko
„Je tohle už předpokoj fašismu?“


Ve smíšené čtyřhře zaznamenávají veřejnou debatu ve svých zemích Michal Hvorecký (Slovensko), Tereza Semotamová (Česko), Márton Gergely (Maďarsko) a Monika Sieradzká (Polsko), kteří se po týdnu střídají. Zkoumají témata jako je dnešní význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice.

Goethe-Instituty v Polsku, Česku a online magazín jádu zveřejňují příspěvky série sloupků s přátelským svolením a v kooperaci s ostpol – platformou pro informování o východní Evropě.

    Tereza Semotamová

    Tereza Semotamová vystudovala scenáristiku a germanistiku v Brně. Ve své dizertaci se zabývala německými rozhlasovými hrami 50. let. V současné době se věnuje psaní rozhlasových her a publicistice a překládá současnou německojazyčnou beletrii. Pracuje jako redaktorka online magazínu jádu.

    Témata jádu

    #Klartexte – Na rovinu
    Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

    Na venkově
    Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

    Smíšená čtyřhra | V4
    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...