Smíšená čtyřhra | Visegrádská čtyřka

Vězeňské postele pro bezdomovce

Illustration: © Ulrike Zöllner

#18 | MAĎARSKO

Maďarská ústava zakazuje „zdržovat se na veřejném prostranství coby součást životního stylu“. Jednodušeji vyjádřeno: je zakázáno být bezdomovcem. Tady pomůže jen akcionismus. Vzhledem k systematické nelidskosti pomáhá pouze akcionismus, myslí si Márton Gergely.

Milá Moniko, milá Terezo, milý Michale,

minulý týden Tereza trefně popsala, jak je každý, kdo si přeje progresivní město a je také ochotný něco pro to udělat, pohrdavě označován za aktivistu. Pražané si před několika dny zvolili nové vedení města, občany Budapešti čeká tento „požitek“ teprve za rok. Avšak předvolební boj už nyní vrhá své stíny a odhaluje hnusný úšklebek. Kampaň začala tento týden a je příšerně cynická. V létě parlament změnil ústavu, jež od té doby zakazuje „zdržovat se na veřejném prostranství coby součást životního stylu“. Jednodušeji vyjádřeno: je zakázáno být bezdomovcem.

Od pondělí platí ustanovení k prosazování zákazu, nyní se postupuje tvrdě. Pokud tedy policie někoho během 90 dnů třikrát vyzve, aby opustil veřejné prostranství, bude mít problémy. Spáchá totiž přestupek, mohou mu být zabaveny a zničeny věci, je třeba zaplatit pokutu. Pokud na ni dotyčný nemá, může být odsouzen k veřejně prospěšným pracím nebo poputuje za mříže.

Tento chladný přístup už nikoho nepřekvapí.

Pravidla byla před nedávnem ještě zpřísněna. Policie tak smí nyní zničit i osobní věci, které nechce uchovávat. Sem za jistých okolností spadají i léky, rodinné fotografie nebo dokumenty. Pozdější odškodnění je vyloučeno.

Vláda tvrdí, že v maďarských azylových domech je k dispozici dostatek postelí. Před chladem se do nich noc co noc může uchýlit kolem 11.000. Kabinet schválil dodatečných milion eur, aby zlepšil stravování. Sociální pracovníci naproti tomu tvrdí, že počet maďarských bezdomovců je třikrát vyšší. To by bylo zhruba 30.000 lidí. Všichni z nich rozhodně postel nalézt nemohou a místo toho budou ze zákona kriminalizováni.

Maďarští strážci zákona však na spolehlivá čísla nečekají, protože mají jasné pokyny: vytlačit bezdomovce z centra Budapešti. Tvrdé zásahy mají být dárkem pro bezcitné voliče. Podchody jsou čištěny od těch nejchudších a nejubožejších, aby nablýskané fasády maďarského hlavního města zářily ještě jasněji. Cena, již bude za toto krásné zdání třeba zaplatit, mocipány nezajímá.

Tento chladný přístup už nikoho nepřekvapí. Už když Viktor Orbán poprvé získal ústavní většinu, začal společně se svými spolubojovníky terorizovat bezdomovce. To bylo v prosinci 2010. Lidé bez domova byli vyháněni z ulic, jeden budapešťský obvod začal pokutovat prohledávání odpadků ve snaze nalézt něco cenného. Rovněž před komunálními volbami v roce 2014 režim v šikanování pokračoval – došlo k dalším velkým raziím proti bezdomovcům.

Sociální pracovníci dosud vzpomínají na několik měsíců trvající represe, jež museli lidé bez domova snášet. Pak byly volby vyhrány – a platných zákonů si opět nikdo nevšímal. Dnes, o čtyři roky později, by ještě stále stačilo dodržovat beztak restriktivní a vůči lidem nepřátelské předpisy. Jenže to Orbánovi nestačilo. Raději chtěl zase jednou vypadat jako aktivní strůjce: nechal tedy změnit ústavu.

Neexistují žádné programy na ochranu těch nejslabších členů společnosti.

Možná se teď pár čtenářů z Německa zeptá, jakými sociálními programy je tvrdý postup státu kompenzován? Smutná odpověď zní: žádnými! Není tomu tak, že by sice bylo zakázané být bezdomovcem, že by však občané na oplátku získali právo na střechu nad hlavou; nebo že by město Budapešť stavělo sociální byty a nějakým způsobem regulovalo nájmy. V několika budapešťských obvodech ceny za posledních 5 let vystoupaly o 250 procent. Přesto neexistují žádné programy na ochranu těch nejslabších členů společnosti. Vykonavatelé tohoto nelidského systému vystěhovávají dennodenně na ulice rodiny, které jsou tak těžce zadlužené, že samy nedokážou najít cestu ven. Stát tomu přihlíží – a vytváří zákonné rámcové podmínky.

A co dělá v těchto dnech maďarský Účetní dvůr? Nedokážu tomu uvěřit, ale prověřuje nadace, které se starají o bezdomovce – pochopitelně bez předchozího ohlášení.

Náhoda tomu chtěla, že i já v těchto dnech spolupracuji s jednou z nejvýznamnějších maďarských nadací. Menhely Alapítvány totiž vydává bezdomovecký časopis Fedél Nélkül a od října 2016 nás spojuje projekt, na který bych nemohl být hrdější. Vydávání mých novin Népszabadság bylo tehdy zastaveno v důsledku nepřátelského převzetí vydavatelství jedním oligarchou. Celá redakce se náhle ocitla na ulici. Řada šéfredaktorů nám v těchto těžkých časech nabídla, že můžeme publikovat v jejich novinách, abychom měli možnost se rozloučit. S díky jsme odmítli.

Bývalá redakce Népszabadságu se rozhodla pro můj návrh: připravit přílohu pro budapešťský bezdomovecký časopis. Nechtěli jsme potlačit obvyklý obsah, chtěli jsme s lidmi vydávajícími Fedél Nélkül spolupracovat na stejné úrovni. S časopisem spolupracují sociální pracovníci, sami reportéři častou žijí na ulici. Kolegové vyhození z Népszabadságu věnovali peníze, abychom mohli pokrýt dodatečné náklady. Na konci muselo být příslušné číslo dotiskováno. Místo obvyklých 8.000 výtisků se jich prodalo 37.000.

Od té doby opakujeme tuto spolupráci vždy před státním svátkem 23. října, který se slaví na počest revoluce v roce 956. Tentokrát píšeme o svých soukromých hrdinech a vy, milé čtenářky a čtenáři, milá Moniko, milá Terezo, milý Michale, se můžete jako první podívat na titulní stranu příštího čísla:

Dosud nevydané číslo časopisu budapešťských bezdomovců „Fedél Nélkül“ k maďarskému státnímu svátku. Nápis pod karikaturou znamená „Naši hrdinové“. Písmena „NÉP“ znamenají „lid“ a zároveň odkazují na list „Népszabadság“, který byl 9. října 2016 po nepřátelském převzetí zastaven a momentálně se nachází ve vlastnictví Orbánova blízkého přítele a maďarského superoligarchy Lörincze Mészárose.

Budete-li mít možnost, kupte si během příštích dvou týdnů v Budapešti tyto noviny.

Tváří v tvář nelidskosti někdy pomůže jen jednat. V Praze to může být kompostování či jízda na kole, v Budapešti podpora bezdomovců. Nemá smysl čekat na ty, kdo se vlastně mají o naše zájmy starat. To my jsme zástupci lidu.

Márton Gergely
překlad: Michaela Škultéty

17. října 2018
Copyright: ostpol.de | n-ost e.V.


Smíšená čtyřhra #17 | Česko
Kompost na radnici!
Smíšená čtyřhra #19 | Polsko
Zivilgesellschaft noch nicht am Ende


Ve smíšené čtyřhře zaznamenávají veřejnou debatu ve svých zemích Michal Hvorecký (Slovensko), Tereza Semotamová (Česko), Márton Gergely (Maďarsko) a Monika Sieradzká (Polsko), kteří se po týdnu střídají. Zkoumají témata jako je dnešní význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice.

Goethe-Instituty v Polsku, Česku a online magazín jádu zveřejňují příspěvky série sloupků s přátelským svolením a v kooperaci s ostpol – platformou pro informování o východní Evropě.

    Márton Gergely

    Márton Gergely (*1976) je maďarský novinář. Studoval historii a mediální studia v Budapešti a Hamburku, byl praktikantem v novinách taz v Berlíně a přispíval do týdeníku Magyar Narancs. 12 let pracoval pro Népszabadság, nejčtenější noviny Maďarska, ve kterých působil jako šéf online vydání a nakonec jako zástupce šéfredaktora. V této pozici také v říjnu 2016 zažil konec novin po nepřátelském převzetí. Od roku 2017 pracuje pro HVG, kde se zabývá politickými tématy.

    Témata jádu

    #Klartexte – Na rovinu
    Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

    Na venkově
    Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

    Smíšená čtyřhra | V4
    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...