Vítejte v modlomatu

Na této tržnici uprostřed berlínské čtvrti Moabit stojí jeden ze tří modlomatů, které v roce 2008 sestavil umělec Oliver Sturm. Další automat k modlení se od nedávna nachází v anglickém Manchesteru. Obdobně jako německý originál se anglická kopie jmenuje Pray-O-Mat.

Modlení skrze dotykovou obrazovku

zvětšit

„Myslí to vážně, nebo ne?“ Tato otázka se nutně vybaví každému, kdo se vměstná do stísněného prostoru, aby si prostřednictvím dotykové obrazovky vybral mezi modlitbami pěti světových náboženství. V nabídce jsou i další náboženské směry, mezi nimi například kubánské voodoo-náboženství caidije-lokosia a scientologie. K dispozici je zde 320 modliteb v 65 jazycích, přičemž nejobsáhlejší nabídku modliteb obsahuje křesťanská část i se svými častými ortodoxními odnožemi a protestantskými svobodnými církvemi.

Má být tato úzká červená krabice soudobým místem úniku pro lidi, kteří potřebují duchovno? Nebo chce samotný vynálezce tímto svým výtvorem kritizovat technickou posedlost „digitálních nadšenců“, nabídku převyšující poptávku v období globalizace či dokonce náboženskou libovolnost?

Oliver Sturm slýchává takové otázky často. Jeho odpovědi novinářům si protiřečí. „Pravda je asi taková: sám to nevím,“ říká a řečnicky se ptá: „Je modlomat kritickým komentářem perverznosti automatizace, je příspěvkem k vysvětlení mnohotvárnosti modlení, je vykřičníkem pro spěchající lidi, aby se nezapomněli na chvíli někde uvnitř sama sebe pozastavit? Je to křečovitý pokus stát se slavným, nebo chce jeho vynálezce prostě jen vydělat peníze? Možná je to vše dohromady.“

Inspirace Andy Warholem

„Umělecká myšlenka, která se skrývá za modlomatem, byla zpočátku bezúčelná,“ vysvětluje Sturm. Poprvé ho to napadlo v roce 1999 v New Yorku, kde jako rozhlasový a divadelní režisér pracoval na jednom literárním projektu. Při cestě do Williamsburgu, části Brooklynu silně ovlivněné ortodoxními Židy, zažil Sturm setkání, které vypadalo téměř mysticky: v jednom zvláště „tmavém a špinavém koutě“ stanice podzemky, kde musel přestupovat, visel prý „automat staršího data“. „Z něho se ozval ženský hlas. Nerozuměl jsem tomu, co říkal, a nerozuměl jsem ani tomu, k čemu slouží. Působilo to ale na mne jako určitý druh věštby, a pomyslel jsme si: vlastně by v tomto ztraceném koutě měly být modlitby na zavolání – pro typickou newyorskou směsici lidí, kteří touto stanicí procházejí.“

Na začátku měl tento nápad určitý ironický charakter, vysvětluje umělec. „Dodatečně jsem zjistil, že je v duchu Andyho Warhola. To ale nebyl úmysl ani záměr. Opravdu jsem si neříkal, teď udělám něco proti kapitalizaci náboženství.“

Súry pro polední přestávku

V praxi Sturm pozoruje, že se funkce modlomatu mění podle kontextu. „Jednou je to víc umělecký objekt, někdy zase spíš předmět denní potřeby,“ interpretuje své vlastní dílo a vypráví o indonéské imigrantce, která mu oznámila, že do modlomatu chodila o své polední přestávce poslouchat súry. „Došel jsem k poznatku, že část uživatelů chce asi znovu nalézt své vlastní vyznání. To se týká především přistěhovalců. Německá veřejnost je podle mého názoru spíše zvědavá, jak a k čemu se modlí v jiných náboženstvích.“

Právě tato informační hodnota přivedla jeho samotného ke změně jeho původně ironického přístupu. „Při práci na vylepšení modlomatu bylo skutečně úžasné pozorovat, kolik lidí má skrze svou víru pocit bezpečí v jedné z komunit, a to i bez ohledu na to, jak je kdo osamělý. A potom pro mě začal být stále důležitější aspekt vysvětlování – dozvědět se, jak a kde se lidé modlí. Má to v sobě něco z odbourávání radikálnosti, a navíc mnohým automat nabízí také duchovní zkušenost,“ zní Sturmova dosavadní bilance.

Množství informací má dále přibývat. Sturm chce archiv za dotykovou obrazovkou rozšířit – „především židovství a islám jsou ještě příliš málo zastoupeny“. Jedna věc je pro umělce přitom obzvláště důležitá: „Modlitby jsou všechny bez výjimky odříkávané věřícími lidmi.“ To je důvod, proč se má koncept modlomatu brát zcela vážně.