„Když u nás někdo řekne dobrý politický vtip, tak si polovina Německa dřepne naštvaně na gauč a má mu to za zlé.“ Tak se vyjádřil Kurt Tucholsky pod pseudonymem Ignaz Wrobel v roce 1919 v listu Berliner Tageblatt. U mnoha lidí satira narážela a stále ještě naráží na odpor. S tím se patrně často setkával i Tucholsky. A to nikoli až v době, kdy nacisté začali pálit jeho knihy.

Žalob a osočování si užil až až. Jednou ho žalovali kvůli rouhání, jindy zas kvůli nactiutrhání nebo urážce. Tucholskému přitom vůbec nešlo o urážení osob nebo nějaké skupiny. Svými satirickými texty chtěl spíše upozorňovat na nepravosti a přimět lidi ke změně v myšlení, protože satiru považoval za „veskrze pozitivní věc. Nikde jinde se bezcharakterní člověk neprozradí rychleji než zde, nikde se tak komplexně neprojeví bezohledný blbec, který dneska napadne toho a zítra tamtoho.“

Kde jsou hranice satiry?

I když se dnes diskutuje o hranicích satiry, je Tucholského citát „Co smí satira? Všechno.” nejen velice populární, ale objevuje se také na všech sociálních sítích. Satira má být samozřejmě víc než jen vtipná. Musí provokovat, aby dosáhla účinku, přičemž její hranice jsou pojímány opravdu zeširoka. Ze zákona je satira chráněna svobodou projevu, která je zaručena ústavou, a chrání ji i svoboda umění. Zatímco v 19. století musel leckterý satirik počítat s těžkými tresty odnětí svobody, v dnešní době mívá satira soudní dohru už jen zřídka (přinejmenším v Německu), a jde pouze o zdržovací žaloby nebo v nejhorším případě o požadavek úhrady bolestného. Karikaturisté a satirikové se přinejmenším nemusejí obávat těžších postihů ze strany státu.

A přesto se od začátku letošního roku znovu diskutuje o tom, v jakém případě překračuje satira přijatelné hranice, a karikaturisté kreslí pod vlivem strachu. 7. ledna 2015, tedy dva dny před 125. výročím narození Kurta Tucholského, bylo při teroristickém útoku na redakci známého francouzského satirického časopisu Charlie Hebdo zabito dvanáct lidí, mezi nimi pět prominentních karikaturistů a vydavatel časopisu. Už v roce 2011 se stal časopis Charlie Hebdo terčem žhářského útoku, při kterém byla způsobena značná věcná škoda, ale nikdo nebyl zraněn.

Oba útoky byly reakcí na karikatury islámského proroka Mohameda, uveřejněné v časopise Charlie Hebdo. Bezprostředně po činu sice došlo k mnoha projevům solidarity ve Francii i jiných evropských zemích a ještě dny a týdny po útoku bylo možné všude číst „Je suis Charlie“ (Jsem Charlie). Ale znovu vyvstala otázka, jak daleko smí satira vlastně zajít.

Nezaměňovat zobrazované se zobrazujícím

Hranice pro satiru jistě existují. Ale čtenář by podle Tucholského neměl dělat tu chybu, že bude zaměňovat zobrazované se zobrazujícím. „Když chci ukázat opilství a bojovat proti této neřesti, nemohu to dělat pomocí zbožných citátů z bible, ale nejúčinněji to udělám pomocí strhujícího zobrazení muže, který je beznadějně opilý. Zvednu oponu, která šetrně zakrývala rozpadání člověka, a řeknu: ‚Hleďte!‘ – V Německu se něčemu takovému říká ‚hrubost‘. Ale opilství je zlá věc, která škodí lidu, a pomoct může jenom nešetrná pravda.“

Také pro Tucholského byly terčem jeho satiry náboženské instituce. Kritizoval především křesťanské církve za jejich chování během první světové války. Přesto však nezesměšňoval náboženství jako takové. Jasně rozlišoval mezi duchovním obsahem určitého náboženství a společenskými nároky náboženské obce. Kritizoval například německé nacionální přesvědčení mnoha židů své doby, ale nikdy se neposmíval židovskému bohu. Na výtky katolické politické strany Centrum (Deutsche Zentrumspartei) odpověděl v soukromé korespondenci v roce 1929: „Copak se všude čistě nerozlišuje mezi církví jako útočištěm víry, ze které jsem si nikdy nedělal legraci, a církví jako politickou institucí ve státě?“

Jak je to tedy se satirami, které se strefují do náboženství, jako tomu bylo u karikatur Mohameda? Takové karikatury jsou samozřejmě vnímány jako urážlivé a jako hanobení celé náboženské komunity. To se ví – a vědí to i tvůrci oněch obrázků. Diskuse o tom, zda je chování časopisů jako Charlie Hebdo legitimní, nesmí však být vedena pomocí kulometů a ručních granátů. Lze však položit otázku, zda by místo karikování zakladatele náboženství nebylo patřičnější karikovat instrumentalizaci náboženství ze strany extrémistů pro jejich politické účely.

Jakkoli vysoko je ceněna svoboda projevu, nikdy by neměla být terčem posměchu lidská důstojnost a religiozita, která je pro mnoho lidí velice významná. Satira smí a má kritizovat a znevažovat mocné, nikoli jednotlivce a nikoli lidi slabé. A proto je rozdíl, když je satirickou formou zobrazován papež, který je nejen hlavním náboženským představitelem, ale v jistém slova smyslu i politickým aktérem, anebo když je náboženství samo o sobě nejen zpochybňováno, ale znevažováním jeho zakladatele navíc i zesměšňováno.