Smí satira opravdu všechno?

Sonja Thomassen, GNU Free Documentation License 1.2Foto: Jeanne Menj, CC BY-ND 2.0
Na demonstraci v Paříži 10. ledna 2015, den po útoku na redakci satirického časopisu „Charlie Hebdo“, Foto: Jeanne Menj, CC BY-ND 2.0

Před 125 lety se narodil německý spisovatel a novinář Kurt Tucholsky. Je považován za jednoho z největších satiriků své doby. Co by asi řekl k dnešní diskusi na téma, co si smí dovolit satira?

„Když u nás někdo řekne dobrý politický vtip, tak si polovina Německa dřepne naštvaně na gauč a má mu to za zlé.“ Tak se vyjádřil Kurt Tucholsky pod pseudonymem Ignaz Wrobel v roce 1919 v listu Berliner Tageblatt. U mnoha lidí satira narážela a stále ještě naráží na odpor. S tím se patrně často setkával i Tucholsky. A to nikoli až v době, kdy nacisté začali pálit jeho knihy.

Žalob a osočování si užil až až. Jednou ho žalovali kvůli rouhání, jindy zas kvůli nactiutrhání nebo urážce. Tucholskému přitom vůbec nešlo o urážení osob nebo nějaké skupiny. Svými satirickými texty chtěl spíše upozorňovat na nepravosti a přimět lidi ke změně v myšlení, protože satiru považoval za „veskrze pozitivní věc. Nikde jinde se bezcharakterní člověk neprozradí rychleji než zde, nikde se tak komplexně neprojeví bezohledný blbec, který dneska napadne toho a zítra tamtoho.“

„Nikde jinde se bezcharakterní člověk neprozradí rychleji než v oblasti satiry.“

Kde jsou hranice satiry?

I když se dnes diskutuje o hranicích satiry, je Tucholského citát „Co smí satira? Všechno.” nejen velice populární, ale objevuje se také na všech sociálních sítích. Satira má být samozřejmě víc než jen vtipná. Musí provokovat, aby dosáhla účinku, přičemž její hranice jsou pojímány opravdu zeširoka. Ze zákona je satira chráněna svobodou projevu, která je zaručena ústavou, a chrání ji i svoboda umění. Zatímco v 19. století musel leckterý satirik počítat s těžkými tresty odnětí svobody, v dnešní době mívá satira soudní dohru už jen zřídka (přinejmenším v Německu), a jde pouze o zdržovací žaloby nebo v nejhorším případě o požadavek úhrady bolestného. Karikaturisté a satirikové se přinejmenším nemusejí obávat těžších postihů ze strany státu.

A přesto se od začátku letošního roku znovu diskutuje o tom, v jakém případě překračuje satira přijatelné hranice, a karikaturisté kreslí pod vlivem strachu. 7. ledna 2015, tedy dva dny před 125. výročím narození Kurta Tucholského, bylo při teroristickém útoku na redakci známého francouzského satirického časopisu Charlie Hebdo zabito dvanáct lidí, mezi nimi pět prominentních karikaturistů a vydavatel časopisu. Už v roce 2011 se stal časopis Charlie Hebdo terčem žhářského útoku, při kterém byla způsobena značná věcná škoda, ale nikdo nebyl zraněn.

Oba útoky byly reakcí na karikatury islámského proroka Mohameda, uveřejněné v časopise Charlie Hebdo. Bezprostředně po činu sice došlo k mnoha projevům solidarity ve Francii i jiných evropských zemích a ještě dny a týdny po útoku bylo možné všude číst „Je suis Charlie“ (Jsem Charlie). Ale znovu vyvstala otázka, jak daleko smí satira vlastně zajít.

Sonja Thomassen, GNU Free Documentation License 1.2
Kurt Tucholsky v Paříži 1928 Foto: Sonja Thomassen. Licencované jako GFDL 1.2 über Wikimedia Commons

Nezaměňovat zobrazované se zobrazujícím

Ehre sei Gott in der ersten Etage!
Courage! Courage!
Macht eure Fabrik auch mal Plei-hei-te,
die Kirche, die steht euch zur Sei-hei-te
und gibt euch stets das Geleite:
sie beugt dem Proleten den Rücken krumm
und hält ihn sein ganzes Leben lang dumm,
und segnet den Staat und seine Soldaten,
die Unternehmer und Potentaten
und segnet überhaupt jede Schweinerei
und ist allemal dabei.
Jeder lebe in seinem Rahmen:
unten die Arbeitsamen
und oben die mit den Börseneinnahmen –
Amen.

Tak na zdraví Boha v první etáži
hned ke kuráži! kuráži!
teď fabriky jste plajte
i vy Církve zas hrajte
všichni v své eskortě:
bráníte proletářské hrby
držíte jejich hloupé drby
a žehnáte stát a vojáky
majitele a potentáty
a žehnáte sviňárnám
a tedy i nám.
Z úhlu to svého každý vidí
dole makaj
nahoře burziáni šidí
Ámen.

překlad: Patrik Linhart

(Kurt Tucholsky, Gesang der englischen Chorknaben | Zpěv chlapce z anglického chrámového sboru, 1928)

Hranice pro satiru jistě existují. Ale čtenář by podle Tucholského neměl dělat tu chybu, že bude zaměňovat zobrazované se zobrazujícím. „Když chci ukázat opilství a bojovat proti této neřesti, nemohu to dělat pomocí zbožných citátů z bible, ale nejúčinněji to udělám pomocí strhujícího zobrazení muže, který je beznadějně opilý. Zvednu oponu, která šetrně zakrývala rozpadání člověka, a řeknu: ‚Hleďte!‘ – V Německu se něčemu takovému říká ‚hrubost‘. Ale opilství je zlá věc, která škodí lidu, a pomoct může jenom nešetrná pravda.“

Také pro Tucholského byly terčem jeho satiry náboženské instituce. Kritizoval především křesťanské církve za jejich chování během první světové války. Přesto však nezesměšňoval náboženství jako takové. Jasně rozlišoval mezi duchovním obsahem určitého náboženství a společenskými nároky náboženské obce. Kritizoval například německé nacionální přesvědčení mnoha židů své doby, ale nikdy se neposmíval židovskému bohu. Na výtky katolické politické strany Centrum (Deutsche Zentrumspartei) odpověděl v soukromé korespondenci v roce 1929: „Copak se všude čistě nerozlišuje mezi církví jako útočištěm víry, ze které jsem si nikdy nedělal legraci, a církví jako politickou institucí ve státě?“

Jak je to tedy se satirami, které se strefují do náboženství, jako tomu bylo u karikatur Mohameda? Takové karikatury jsou samozřejmě vnímány jako urážlivé a jako hanobení celé náboženské komunity. To se ví – a vědí to i tvůrci oněch obrázků. Diskuse o tom, zda je chování časopisů jako Charlie Hebdo legitimní, nesmí však být vedena pomocí kulometů a ručních granátů. Lze však položit otázku, zda by místo karikování zakladatele náboženství nebylo patřičnější karikovat instrumentalizaci náboženství ze strany extrémistů pro jejich politické účely.

Jakkoli vysoko je ceněna svoboda projevu, nikdy by neměla být terčem posměchu lidská důstojnost a religiozita, která je pro mnoho lidí velice významná. Satira smí a má kritizovat a znevažovat mocné, nikoli jednotlivce a nikoli lidi slabé. A proto je rozdíl, když je satirickou formou zobrazován papež, který je nejen hlavním náboženským představitelem, ale v jistém slova smyslu i politickým aktérem, anebo když je náboženství samo o sobě nejen zpochybňováno, ale znevažováním jeho zakladatele navíc i zesměšňováno.

Sandro Abbate
překlad: Yvona Vašíčková

Copyright: jádu / Goethe-Institut Praha
říjen 2015

    Kurt Tucholsky

    Kurt Tucholsky, narozený v roce 1890 v Berlíně, patřil k nejvýznamnějším německým publicistům Výmarské republiky. Už ke konci studia práv byl Tucholsky velmi aktivní jako novinář, a proto se právnické kariéry nakonec vzdal. Publikoval pod mnoha pseudonymy – například Kaspar Hauser, Peter Panter, Theobald Tiger a Ignaz Wrobel.

    Ve svých publikacích opakovaně pranýřoval nepravosti v císařství i v tehdy ještě mladé republice, jako byl rostoucí nacionalismus, politické vraždy a rostoucí militarismus. Záhy rozpoznal rizika, jaká s sebou neslo posilování pozic národních socialistů, a proto v roce 1929 natrvalo přesídlil do Švédska. V roce 1933 zakázali nacisté časopis Weltbühne a spálili Tucholského knihy na hranici.

    Večer 21. prosince 1935 Kurt Tucholsky zemřel po předávkování barbituráty. Od té doby se vedou spory o to, zda úmyslně nespáchal sebevraždu.

    Další články k tématu

    Make journalism great again!
    Utopický politický magazín Kater Demos čelí kocovině konstruktivní žurnalistikou: na dobrovolnické bázi a na papíře. Jak něco takového funguje i přes krizi žurnalistiky?

    „Protože jinak to nikdo nedělá“
    Pavla Holcová a její tým byli v České republice první z těch, co se dozvěděli o „Panama Papers“. Jak k tomu došlo?  

    Polonahý šťabajzny, dementní humor
    Trochu úchylní jsme, přiznává Ivan Adamovič z časopisu Maxim. Jak tenhle intelektuál zabloudil do redakce údajně nejšovinističtějšího pánského magazínu na českém trhu?

    Smí satira opravdu všechno?
    Německý spisovatel a novinář Kurt Tucholsky je považován za jednoho z největších satiriků své doby. Co by asi řekl k dnešní diskusi na téma, co si smí dovolit satira?

    Ženy. O ženách. Pro všechny.
    Zahraniční korespondentka Pauline Tillmann (31) a jejích šest kolegyň chce, aby se práce žurnalistek více cenila. Proto se rozhodly založit webový portál „Tvoje korespondentka“.

    Rakousko s ostrým!
    Městský magazín biber je mladý počin Rakušanů s migračním pozadím, určený všem, kteří se chtějí seznámit s pestrou a multikulturní Vídní.  

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...