Zdravotní klaun nikdy neuhýbá

Foto: © Zdravotní klaun o.p.s.Foto: © Zdravotní klaun o.p.s.
Lukáš Houdek a jeho klaunské alter ego MuDr. Motyka, Foto: © Zdravotní klaun o.p.s.

Jak to vypadá, když se nemoc a poměrně skličující prostředí nemocnic, hospiců či domů pro důchodce stane tématem klaunů? Rozhovor s Lukášem Houdkem z neziskové organizace Zdravotní klaun, ve které neuhýbají – před ničím a před nikým.

Proč jsou klauni vtipní?

To nikdo neví, ale máme určitou představu. Klaun je za každou cenu autentický a pravdivý, to znamená i za cenu ztráty vlastní důstojnosti. Je to bytost, která nemá na výběr. Klaun je vtipný ne proto, že by chtěl, ale navzdory své touze. Touhou klaunské postavy je být dokonalý. Je to postava, která touží po uznání a nejen to, on chce úplně všechno zvládnout. Když se ho zeptáte, jestli umí japonsky, tak on prostě umí! Byť samozřejmě neumí. A tato neschopnost, kterou poté vyplní několika znaky toho, co v této oblasti zná, to z klauna dělá vtipnou postavu. Až je to smutné. Je to doslova expert na neúspěch. To ho dělá jedinečným v kontextu společnosti, která chce být ve všem úspěšná a nikdo nedává najevo sebemenší pochybnost o tom, jestli je dobrý, hezký nebo plně kvalifikovaný pro svoji profesi.

Organizace Zdravotní klaun si vzala za téma nemocnici, ze které nedělá tabu.

Hlavní smysl zdravotních klaunů je to, že neuhýbají. Ani sami před sebou, ani před jinými a před jejich situací. My se nesnažíme odvést pozornost diváků od prostředí, ve kterém se nachází, ale naopak se to prostředí snažíme zproblematizovat a vytěžit z něj vnitřní humor. Když z jakéhokoli okamžiku můžete vykřesat jiskru radostného lidského bytí, které nelze omezit ničím, třeba ani kapačkami, tak je účinek mnohonásobně větší, než když vás něco jen na chvíli z toho místa vytrhne. Je to smělé, protože ty nemoci bývají často vážné, ale my se snažíme jít i proti tomu. Snažíme se v pacientech probouzet jejich vlastní radost. Klaun jim nemůže radost předat, ale aktivovat ta správná místa v jejich vlastním myšlení a vlastním úhlu pohledu.

Klaun učí člověka, jak reagovat, aniž by uhýbal. A člověk nejen, že neuhne, ale navíc si z toho odnese potěšení. Prostředí, ve kterém se nachází, mu nemusí připadat tak tragické, protože nahlídne skutečnost, že to prostředí je vtipnější než leckterá komedie, když je schopný se na ně podívat bez filtru. Každá instituce je totiž zdrojem neuvěřitelného množství komiky, akorát si to sama nepřiznává. Toto poznání navíc vyzbrojuje člověka do dalšího života, kde už žádného klauna nepotřebuje, protože ví, že je dostatečně silný sám o sobě.


V čem tkví vnitřní komika nemocnic?

Vtipný je například kontrast, když poznáte, jakým se snaží lidé působit dojmem, ale jakou atmosféru kolem sebe ve skutečnosti vytváří. Každá věc, kterou si vybavíte v souvislosti s návštěvou doktora nebo nemocnice a která vás nejvíc iritovala, je hrozně vtipná. Je to zase důkaz toho, jak se něco snaží být dokonalé, ale nedaří se to, stejně jako tomu klaunovi. Akorát se to nepřizná. Třeba doktor, který mluví se sestrou spatra v rámci hierarchie jako za starého mocnářství, na kterou se v nemocnicích hodně hraje.

Ač si z lékařů, sestřiček a vůbec personálu tedy děláme v jistém smyslu legraci, je za tím obrovský respekt k jejich práci – půjčujeme si od nich to, co se nám hodí, a přetavujeme to v lidský smích, zatímco ten celek jejich práce samozřejmě považujeme za nesmírně záslužný. Jinak bychom nestáli o to trávit tolik času v jejich domácím prostředí a vlastně po jejich boku v boji proti chorobám a dalším lidským strastem.

Jako klaun se jmenujete Doktor Motyka. Kdo to je?

Jsem to já mimo rámec normálního civilního života. Když hledáme nové klauny, tak naše dílny koncipujeme tak, že má každý nalézt svého vnitřního klauna. Má najít rozměr své osobnosti, která je do určité míry potlačená. Je to třináctá komnata, která obsahuje veškerou jeho vnitřní nejistotu, špatné vlastnosti a obavu, kterou si střádá bokem, ale která je velice dobrou živnou půdou pro klauna, jeho nástrojem. Člověk vychází sám ze sebe, nesmí hrát, že je někým, kým není. Nesmí se stát pouze hercem, jeho zkušenost musí být hluboko zakotvená v jeho životě.

Doktor Motyka překračuje hranice sociálních interakcí, to znamená, že na rozdíl ode mě nemá problém někam vejít, zakopnout o odpadkový koš, spadnout do postele, a pak vám dát podržet svoji tašku. Je to do určité míry hulvát, avšak ne hulvát v tom sprostém slova smyslu, je sociálně necitlivé individuum. Je tam určitá sebestřednost, nadutost, pocit nadřazenosti: já jsem ten doktor, tohle je moje oddělení, vy mě nemusíte říkat ani proč tady jste, protože já všechno vím – přestože nevím samozřejmě nic –. Hlavně mi neříkejte, co mám dělat, protože já vím, co mám dělat, já přicházím udržovat ten pořádek.

Foto: © Zdravotní klaun o.p.s.
Zdravotní klauni dávají radost třeba i těsně před operací. Foto: © Zdravotní klaun o.p.s.

Jak takový samolibý Motyka navazuje kontakt se svými diváky?

Já jako Lukáš Houdek odhadnu situaci podle počtu lidí, podle viditelného omezení pacientů či podle informací od sestřiček. Pohledem se srozumím se svojí kolegyní či kolegou, který si vytváří vlastní obrázek o situaci, co by tu mohlo fungovat, a jeden z nás nabídne akci a druhý ji přijme.

Ale Doktor Motyka tam od začátku vstupuje jako někdo, komu je to jedno. Komu je jedno, kdo tam je, co dělá, kdo přišel z výšin své funkce to tam zkontrolovat. Nebo na vizitu, což je nejjednodušší důvod, proč tam vstoupit, to nikomu nepřijde podivné. Je to ale pouze důvod, takže my hledáme téma, které by bylo co nejvíce autentické od nás, ale také co nejblíže tomu pacientovi. Například vstoupím jako doktor, důstojnost sama, ale nejsem schopný pozdravit. Můj kolega se mi pak snaží, seč může pomoct, abych pěkně a správně pozdravil, ale nedaří se mu to. A když je někdy na pokoji i sestřička, doktor nebo stačí i uklízečka a nám se podaří zapojit je do té situace, tak najednou děti nebo i rodiče vidí jinak velice vážného doktora – musí být vážný, protože tak se to přeci má dělat –, jak se směje, jak si sám není jistý. A najednou za ním zahlédnou i toho člověka. Jejich vztah k němu je náhle jiný, není to už pouze autorita, která promlouvá k pacientovi.

V čem se liší přístup ke starým lidem?

Co spojuje klaunování pro děti a pro staré lidi, je postava klauna a jeho pravdivost. Jiné je to, že staří lidé mají často větší rozmanitost různých handicapů, které je přivádí do hospiců, domovů pokojného stáří a dalších institucí. To určuje výrazněji, co můžeme a nemůžeme dělat. Liší se i naše kostýmy, které v sobě nesou většinou dobový kód. Je to třeba oblečení ve stylu třicátých let, večerní róba a podobně, což se starému člověku spojí s konkrétní činností nebo obdobím života a vyvolá to v něm milé vzpomínky. Dále jsme pomalejší, abychom byli dobře srozumitelní. Zatímco děti vydrží delší dobu sledovat situaci, které zpočátku moc nerozumí, staré lidi to irituje.

Staří lidé dobře reagují na vztahy. Tématem může být například situace, ve které se klaun a klaunka chtějí brát a potřebují poradit s výběrem šatů a čímkoli jiným. Oni jsou náruživí, aby jim předali své zkušenosti a pomohli jim. Ale není to tak, že by je klauni balamutili, staří lidé vědí, že je to hra, ale také to, že tu srandu přišli dělat klauni pro ně, že je respektují a neshazují.

Foto: © Zdravotní klaun o.p.s.
„Staří lidé vědí, že je to hra, ale také to, že tu srandu přišli dělat klauni pro ně, že je respektují a neshazují.“ Foto: © Zdravotní klaun o.p.s.

A co když se klaunovi nepodaří diváky rozesmát?

Klaun nepřichází diváky rozesmát. My, jako herci, toužíme, aby se smáli, ale té postavě je to naprosto jedno. To je naopak to poslední, o co stojí. Tím se dá nejlépe bránit proti pocitu trapnosti, když se nám to jako lidem někdy nedaří, my musíme udržet tu postavu. Můžeme využít dalších možností, co se s tím prostorem dá dělat, ale jakmile svoji postavu pustíme, je to špatně, to se nesmí stát. A to tkví v profesionální přípravě.

V jakých chvílích zažíváte pocit naplnění? A kdy na vás naopak padá beznaděj, pokud vůbec?

Většina klaunů je pozitivně naladěná. Ale když je člověk konfrontovaný se smrtí, tak je to určitý druh beznaděje. Za patnáct let, kdy jsem doopravdy obrečel naši návštěvu, bylo, když nás požádali na onkologii v Motole, abychom navštívili asi jedenáctiletého kluka, Honzíka, který byl na JIPce už v posledních fázích nemoci, ale stále byl při vědomí. A byla to výborná návštěva, on se smál a ti rodiče se smáli a i personál se smál a v tu chvíli mi to bylo úplně jedno, tu situaci jsem vnímal přes filtr své postavy. My jsme tam byli spolu, a to bylo důležitý, vykřesávání radosti té chvíle, nukleární reakce toho okamžiku, ale pak – když jsem přišel domů a pověděl to své ženě, tak mi najednou došlo, že se s tím vážně nehne. Jak jsem povídal, že klauni nemůžou uhnout, tak jsem byl přítomen něčemu, před čím se doopravdy nedá už vůbec uhnout. Nebyla to ale ryzí beznaděj, protože jsem věděl, že jsem prožil s tím člověkem krásné chvíle, byť jsme se znali deset minut. Dodnes na něj vzpomínám.

„Chtěl bych poprosit čtenáře, abychom se o naší práci více bavili. Aby ta práce byla podrobená hlubší diskuzi. My jsme si o ní zvykli mluvit, ale je to pro nás natolik zaběhnutá věc, že by nás teď zajímaly především názory veřejnosti.“

Lukáš Houdek
Rozhovor vedla Ester Dobiášová.

Copyright: jádu / Goethe-Institut Praha
říjen 2015

    Zdravotní klaun

    Klaunské řemeslo je specifická herecká technika, která má svá jasná a přísná pravidla. Zdravotní klaun, o. p. s. se prvotně snaží, aby byli jejich klauni profesionály, a zároveň, aby byli schopni své umění adaptovat a použít v nemocničním prostředí.  Důležitý tak není jen talent, ale i další schopnosti nezbytně nutné v nemocnici, jako je například empatie nebo vyvinuté sociální cítění, protože aktéři vstupují do skutečných situací a lidských interakcí v prostředí, které v sobě nese velkou dávku stresu. Nezbytnou součástí jejich kostýmu je bílý doktorský plášť a červený nos jako archetypální, charakteristický znak klauna, který se snaží plnit obsahem.

    Nezisková organizace Zdravotní klaun byla založena roku 2001. V současné době sdružuje 86 klaunů, kteří pravidelně navštěvují 64 nemocnic a 7 domovů pro seniory po celé republice. Jejich aktuální snahy směřují mimo jiné i k tomu, aby byl zdravotní klaun uznán jako samostatná profese.

    Zdravotní klaun, o.p.s. je součástí partnerské sítě RED NOSES Clowndoctors International, která sdružuje vybrané organizace zdravotních klaunů v evropských zemích a Palestině.

    Lukáš Houdek je profesionální zdravotní klaun a bývalý umělecký ředitel zdravotních klaunů ve Zdravotní klaun, o. p. s.

    Všude na světě lidé žijí pro lepší budoucnost. Sbíráme jejich příběhy a ukazujeme, co je možné už dnes. jadumagazin.eu/futureperfect

    Další články k tématu

    Léčivé pohádky
    Když se nemocné děti v klinikách setkají s loutkami, na okamžik zmizí jako zázrakem strach i bolest. Již dvanáct let působí v Čechách projekt Loutky v nemocnicích.

    Zdravotní klaun nikdy neuhýbá
    Jak to vypadá, když se nemoc a poměrně skličující prostředí nemocnic, hospiců či domů pro důchodce stane tématem klaunů? Rozhovor s Lukášem Houdkem z neziskové organizace Zdravotní klaun.

    Interiéry naplňující všechny potřeby
    Designéři jsou převážně mladí lidé, kteří moc nemyslí na starší generaci. Koncept Equal design se soustředí na co největší funkcionalitu pro co nejširší skupinu lidí, tedy i pro seniory.

    Za nemocnice vlídnější
    Jedno jestli pacient nebo návštěvník, v nemocnici není rád skoro nikdo. Útulné prostory dokáží pobyt přinejlepším zkrášlit. Projekt Design+Help se právě o to stará.

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...