Vnitřní smích

Foto: © privatFoto: © Soukromý archiv
Spousta tváří Martina Šinkovského, Foto: © Soukromý archiv

Už několik měsíců se vždy na konci pracovního týdne na jeho Facebooku objeví: “Je pááátek, jóóó, je pááááátek!!!” K tomu nějaký adekvátně uvolněný gif, pohyblivý obrázek, naposledy Jim Carrey jako šílená miss s korunkou na hlavě. Takhle textař Martin Šinkovský odměřuje čas. Malých nápadů i větších projektů, jejichž smyslem bylo pobavit, má za sebou řadu. Humor se mu promítá v životě pomalu do všeho. Ať už absolvent filmové vědy pracuje na Večerníčku, komiksu, digitální učebnici, videomappingu nebo píše články.

Čemu jsi se naposledy nahlas zasmál?

Nahlas se směju celkem často několikrát denně. Počítám, že dnes to byl nějaký výživný tweet.

Bez ohledu na to, kde zrovna jsi?

Jako místně? Jasně, humor vlastivědu moc neřeší.

Člověk se ale často směje i jen tak „pro sebe“. Řekl bych, že někdy to může být i větší legrace než smát se nahlas. Souhlasíš?

Myslíš „vnitřní smích“? Ten pociťuju téměř neustále. Stačí si všímat detailů kolem sebe.

A dá se skrze ně dojít k něčemu jako je vtip, který funguje v každém případě? Vyextrahovat ze světa základní humornou podstatu? Mám na mysli něco jako onen slavný „Killing Joke“ od komediální skupiny Monty Python.

Extrakt v podobě „vtipu zabijáku” asi není, respektive ne s tak fatálními následky. Pokud se ale podíváš na základy grotesky, tak ty gagy jsou asi nejuniverzálnějším, co existuje.

Při kandidatuře do komunálních voleb v Olomouci jsi měl v kolonce povolání uvedeno „textař“. Byla to recese?

Hrozně dlouho přemýšlím, čím se vlastě živím. Když v porodnici chtěli moje povolání do počítače, nepasoval jsem jim do žádné kolonky. Tak jsem vyfasoval vědeckého pracovníka. Kdo se podívá na můj profil na LinkedIn, tak tam uvádím, že píšu. V angličtině je to „I write“ po vzoru hlášky „I drive“ z filmu Drive. Lidem pojem textař evokuje skladatele písniček. Na to reaguju, že jsem v životě napsal asi dva punkové songy, takže asi dobrý. Když jsme řešili tu politiku, tak jsem furt nevěděl. Nejsem jen copywriter, jen scenárista, jen novinář, jen spisovatel – jsem, nebo se snažím být – dělník slova.

Být dělníkem někdy bolí. Co tohle?

Mě strašně.

Foto: © Soukromý archiv
Spousta tváří Martina Šinkovského, Foto: © Soukromý archiv

Aktuálně píšeš strip „Průklep“, což je čistě textová záležitost. Byla to velká výzva, když ti k pointě nepomůže obraz jako v případě jiných tvých komiksových seriálů „Kamioňák Karel“ nebo „Oxygenius“? Člověk tím příběhem už neprochází i očima...

Neumím kreslit, ale vůbec. Zároveň miluju komiks: číst, tvořit, psát o něm. Takže při výrobě spolupracuju s výtvarníky, v drtivé většině s Tichem 762. To má na jednu stranu obrovskou výhodu kritického nadhledu ze strany výtvarníka. Na druhou stranu to hrozně trvá, protože času máme oba málo a když se to potká, trvá strašně dlouho, než něco vypotíme.

Takže čistě praktické rozhodnutí?

Strašně dlouho jsem přemýšlel, jak vyřešit skutečnost, že jsem na kreslení tupej jak stará pastelka v kanále. Nakonec jsem si vzpomněl na psací kufříkový stroj, co mě provází od dětství. A bylo vymalováno. V současnosti vůbec řeším, jak moc je to komiks, jak to psát i jak to číst. Píšu opravdu na průklepový papír, takže mám rovnou originály, které skenuju.

Vypadá to, že forma stripu na tři okénka se ti osvědčila nejvíc. Jako když se hraje volejbal. Zpracovat, nahrát a smeč?

Zlaté pravidlo tří platí od nepaměti. Ať už jde o Bibli, hudební skladbu nebo komedie s Chaplinem.

Už jsi zmínil, že máš rád komiksy. Doporučil bys nějaký jako vysloveně zábavný, humorný?

Většinou jde o stripy. Teď rychle mě napadá třeba Garfield, Snoopy, Asterix, Lucky Luke, starý dobrý Red Meat, Liberty Meadows...

Tohle je rozhovor pro česko-německý magazín. Co tyhle dvě země a jejich humor?

Je vidět, jak mají Češi a Němci spojenou hodně dlouhou historii.

Takže zabírají podobné věci?

Podívej se na Káju Gotta. Základ je podle mě hodně podobný.

Martin Šinkovský je jeden z autorů Večerníčku „Krysáci“.

Seš jeden z autorů Večerníčku „Krysáci“. Ví se, co na děti zabírá?

No... my jsme to nevěděli, psali jsme to pro sebe.

Takže dospělí si dělali Večerníček k obrazu svému?

Psali jsme ho tak, abychom nedělali z dětí hlupáky, protože to je cesta do pekel. Dítě musíš brát jako rovnocenného partnera. Když se mu snažíš přizpůsobit, narazíš. Jsou samozřejmě detaily, které si nemůžeš dovolit, ale to jsou skutečně jen maličkosti. Nejhorší jsou dospělí, kteří říkají, že se snaží dětem přiblížit. Vždyť je to naopak, děti mají přece dospělé vzory, učí se od nich, kopírují je. Jde jen o to vybrat ty správné a předložit jim je v ten správný čas. Mám dvouletou dceru a koukal jsem, že ji Krysáci baví. Takže i ten čas si vlastně dítě nakonec vybere samo.

Připouštíš si tedy, že jsi mohl ovlivnit nějaký ročník, generaci dětí?

Radši ne. Nemám pocit, že by Krysáci byli něco jako Maxipes Fík, ale tohle fakt neumím posoudit. To je na jiných.

V současnosti populární věc, se kterou máš zkušenost jako organizátor, je žánr stand-up comedy. V Olomouci jsi pořádal večery, rovnou pojmenované O nejvtipnějšího člověka na světě. Co tě na tom bavilo? Necítil jsi z toho někdy urputnost? Je to buď - anebo.

Už je to hodně dávno, ale bavilo mě to moc. Myslím, že jsme byli dřív než Na stojáka, ale holt s menším rozpočtem, mediální podporou a tak. To buď anebo je na tom právě to nejlepší. Ne každý na to má talent a spousta hodně vtipných lidí na stand-up pohořela. Třeba budoucí šampion ve slam poetry Honza Jílek u nás příliš velkou díru do světa neudělal.

U téhle zábavy, a vlastně veřejného vystupování obecně, se často člověk setkává s pokleslým humorem. Tedy cílení na prostinké věci, sázka na první dobrou. Kde je podle tebe ta hranice s „inteligentním humorem“?

Hmm, hodně zajímavá otázka. Možná takhle: Etalonem „inteligentního humoru“ je třeba Woody Allen. A i on občas šoupne do svých věcí lascivní fórek. Třeba ve filmu Všechno, co jste chtěli vědět o sexu, ale báli jste se zeptat, kdy Allen coby šašek otevírá královně zámek cudnosti halapartnou a komentuje to zhruba takhle „Tomu říkám pořádně si zapíchat.“ A projde mu to.

Takže nějak v duchu „všeho moc škodí“?

Když vezmeme učebnicový příklad tupého humoru (kromě veškerých veřejnoprávních pokusů o humor - vyjma snad Čtvrté hvězdy) Zdeňka Trošku, kdo z nás nafoukaných intelektuálů a ignorantů jeho děl ví, jestli v jeho filmech není třeba pět opravdu skvělejch a rafinovanejch vtipů? Pak samozřejmě existují zvrácené typy intelektuálů, co si užívají Westernstory, filmy Zdeňka Zelenky a podobně. Pro mě je klasickým příkladem inteligentního humoru pro masy, v tom opravdu pozitivním duchu, tandem Svěrák - Smoljak a místy i Suchý – Šlitr.

Může se stát, aniž bychom se chtěli nějak vymezovat, že se jedna skupina směje občas upřímně vtipům té druhé?

Co se týče Trošky, do mrtě ho nakoukaného nemám, ale kousky jeho filmů jsem viděl. Je to zvrácený humor na druhou. I když primární nápad Kameňáku je vynikající. Jenže to by ho musel vzít do ruky nějaký mistr světa amoleta, někdo ražení Billyho Wildera.

Foto: © Soukromý archiv
Spousta tváří Martina Šinkovského, Foto: © Soukromý archiv

A co kreslený humor v domácím tisku?

Kreslený humor v masových denících je pod mé rozlišovací schopnosti, všechno to je strašně blbé, s čestnou výjimkou rubriky Zen žen v Respektu, který se občas povede. Jinak to všechno vychází ze Štěpána Mareše, který je zase hodně lacinou nápadobou Káji Saudka, takže z toho vycházejí kopie nepodařené kopie.

Podílel jsi se i na výukovém projektu o českých dějinách Českloslovensko 38-89, který má shodou okolností z velké části také podobu komiksu. Jakou roli tam hrál humor?

Tam humoru moc není. Co si vzpomínám, podařilo se mi tam propašovat jen jednu věc. V díle, který vyjde letos na podzim, konec války a třetí republika, máme scénu z Dukelského průsmyku. V kultovním seriálu Rodáci z konce 80. let padne na Dukle postava, kterou hraje Pavel Zedníček, a to tak, že dostane kulku přímo doprostřed čela. Když jsem to jako malý viděl, hrozně mi to utkvělo v paměti. Tak jsem v té hře nechal jednu postavu zabít přesně jako nechal Adamec zemřít Zedníčka v Rodácích. Ono to není vtipné, je to jen taková interní záležitost.

Ještě jedna věc by mě zajímala. Žiješ dost on-line, co si vybavuju, přenášel jsi snad na Facebook vlastní svatbu. Kam tě sociální sítě a internet vůbec v oblasti humoru, když to tak nazvu, posunuly?

Vlastní svatbu jsem fakt na Facebook nepřenášel. Jen jsem asi hodinu po obřadu tvítnul a postnul Ano. A jestli mě někam sociální sítě posunuly? Twitter mě naučil stručně psát. Někdy vtipně, někdy věcně. No, a Facebook mě obohatil o kouzlo absurdních dialogů o ničem.

Abychom to nějak zakončili... Co takhle nějaká anekdota?

Nejsem dobrý vypravěč vtipů. Ale mám rád tenhle, co mi kdysi říkal šestiletý syn mého kamaráda: Kutálejí se tři talíře. Kterej z nich je policajt?

Nevím.

Ten, kterej je nejvíc vylízanej.

Chacha!

Cheche.

Rozhovor vedl Ondřej Zuntych.

Copyright: jádu / Goethe-Institut Praha
říjen 2015

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...