Vtipný profesor

Foto: © Michael SudaFoto: © Michael Suda
Prof. Dr. Michael Suda během svých přednášek využívá humor. Foto: © Michael Suda

Prof. Dr. Michael Suda vede Katedru politiky lesního hospodářství a životního prostředí na Technické univerzitě v Mnichově. Ve svých přednáškách se pravidelně pokouší studenty rozesmát – přimět je k smíchu nebo alespoň k úsměvu. Jak velká porce humoru je ale na vysoké škole vlastně vhodná?

Kariéra profesora Sudy v oblasti humoru začala jednoho masopustního úterý. Profesor chtěl vlastně jen pro jednou zpestřit přednášku vtipem, aby se zavděčil studentům, kteří dokonce i v době karnevalu přišli do školy. Přednáška a její pozitivní ohlas uvedly všechno do pohybu. „Jeden student za mnou pak přišel a řekl mi, že ten den toho prý pochopil víc než na všech ostatních přednáškách. To mě přimělo k zamyšlení,“ vypráví profesor Suda.

Začal se tedy intenzivně zabývat tématem humoru ve výuce a pravidelně vkládal do svých přednášek obveselující prvky: „Když se snažíte vštípit člověku nějaké učivo déle než 17 minut, je to marná snaha, protože pozornost člověka po těchto 17 minutách rapidně klesá. Při 45minutové výuce je tedy nutné učivo trochu zpestřit. K tomuto účelu používám humorné prvky, které si zčásti předem promýšlím nebo které mě i spontánně napadají,“ vypráví.

Je humor ve výuce vtipný, podivný nebo úplně trapný?

Může se například stát, že profesor Suda na začátku přednášky nabodne na špičku ukazovátka klaunský nos a začne studentům klást otázky z oblasti politiky životního prostředí. Někdy v posluchárně přijme fiktivní telefonát od studenta, který údajně uvízl v metru, a začne mu po telefonu vysvětlovat učivo právě probíhající hodiny. Nebo si během přednášky nasazuje na hlavu různé klobouky a mění v místnosti stanoviště, aby znázornil perspektivy různých zájmových skupin v politice lesního hospodářství a životního prostředí.

U studentů to samozřejmě ne vždycky rezonuje. „Musím poctivě přiznat, že mi to ze začátku připadalo divné. A také mnoho ostatních studentů to vnímalo skepticky a některým to připadalo dokonce trapné,“ vypráví profesorova pomocná vědecká síla Alina Kasten. A také Martina Batz, rovněž pomocná vědecká síla, má podobný názor: „Patřím k lidem, kteří k takovým novým věcem přistupují spíš opatrně, a nejdřív mi to připadalo trochu zvláštní. Profesor Suda pojal výuku opravdu jinak a vyžadoval i spoluúčast studentů, čímž studenty v podstatě přetěžoval.“

Když člověk přistoupí na humor, může se víc naučit

Našli se samozřejmě i studenti, kteří na přednášky profesora Sudy raději přestali chodit, ale Alina a Martina si profesorův humorný styl výuky postupně oblíbily: „Některé studenty to nebavilo nebo se odvraceli, když byli osloveni. Někteří pak už raději nepřišli. Ale těch bylo, myslím, velmi málo. Podle mě je to vlastně dobře, když je výuka postavena na pozitivní náladě,“ říká Alina. A Martina zdůrazňuje: „Když na tento způsob výuky člověk přistoupí a spolupracuje, může z humorných přednášek profesora Sudy skutečně hodně získat a vstřebat mnohem víc učiva.“

„Profesorův humorný přístup k výuce nutně neznamená, že se studenti popadají smíchy za břicho, ale přinejmenším dochází k uvolnění celkové atmosféry,“ tvrdí Asuka Ashida, která pochází z Japonska a u pana Sudy promovala. „Některý humor je mezinárodní, některý je naopak spojený spíš s příslušnou kulturou. Já se například nesměju nad Loriotovými karikaturami a ani všechny vtipy profesora Sudy mi nepřipadají vtipné. Ale podle mě je skvělé, že profesor klade důraz nejen na vědu, ale že do výuky vnáší i hodně nadšení,“ říká Asuka.

Neztrácí na věrohodnosti

Asuka Ashida si vzpomíná zejména na jeden seminář profesora Sudy, kterého se zúčastnila společně s ostatními doktorandy. „Vyzkoušeli jsme mnoho metod, prostřednictvím kterých jsme se měli vymanit ze své ‚komfortní zóny‘. Museli jsme například dvě minuty hovořit o tématu své doktorské práce a používat přitom banální slova, navržená publikem, jako například ‚chleba‘ nebo ‚snídaně‘. To bylo pro všechny velice zvláštní, ale užitečné cvičení, u kterého jsme se hodně pobavili,“ vypráví Asuka.

Jak však bývalá doktorandka zdůrazňuje, nelze přednášky profesora Sudy vnímat jen jakousi kabaretní show: „Kdyby profesor jen hrál divadlo, mohlo by se samozřejmě stát, že ho lidi nebudou hrát vážně. On ale využívá humor pouze jako doplněk ke svému výkladu, podobně jako by jiní vyučující použili například novinový článek nebo video. Rozhodně tím jako profesor neztrácí na věrohodnosti.“

Humor ve vědě vyžaduje odvahu

Profesor Suda si je vědom toho, že jeho metody nevzbuzují u všech kolegů nadšení: „Pracovat ve vědě a v politickém prostředí s humornými prvky, to vyžaduje odvahu. Mnoho kolegů brzdí mé nadšení a říká, že vážná témata bychom neměli humorem relativizovat. Ale na to musím říct, že jsem měl už například přednášky o postavení lesníka ve společnosti, při kterých se i vysoce postavení politikové a úředníci smíchy plácali do stehen a smáli se sami sobě.“

I on sám si myslí, že by se význam humoru neměl přeceňovat: „Je to jen ingredience na povzbuzení chuti. Existují samozřejmě také přednášky, které nejsou ani trochu humorné, a přesto jsou velice zajímavé. Ten, kdo by chtěl humor na univerzitě jako ‚hlavní chod‘, by měl raději navštívit nějaké kabaretní představení.“ Vysokoškolský učitel by se měl zajímat o svůj obor a učivo, které přednáší, stejně jako o mladé lidi, kteří před ním sedí, ale také celý výukový proces: „Pouze v takovém případě lze prostřednictvím humoru přispět k pozitivní atmosféře při výuce a učení a podněcovat ke smíchu, který má pozitivní účinek také na soustředěnost. Všechno ostatní by bylo prostě jen bezúčelně směšné.“

Janna Degener
překlad: Yvona Vašíčková

Copyright: jádu / Goethe-Institut Praha
říjen 2015

    Další články k tématu

    „Spodina – to jsme podle definice my“
    Publicistka Undine Zimmer vyrůstala pouze s šetřivou, sečtělou matkou bez práce. Život pro ni byla dřina, ale proč přesně – to dlouho nedokázala říct.

    Když rovný přístup diskriminuje
    Děti dělníků to v Německu nadále mají těžší než děti z rodin vysokoškoláků. Souvisí to, mimo jiné, i s nedostatkem peněz.

    Vycestovat kvůli promoci
    Vlastní kancelář, žádné starosti s penězi a konečně čas na bádání a psaní dizertační práce. Přání, které se splnilo jedné mladé české akademičce.

    Věda pod disko koulí
    Disko koule se točí rychle. Přitom se tento večer v tomto berlínském klubu vůbec netančí. 400 lidí poslouchá vědeckou přednášku. Na programu je „science slam“.

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Smát se všemu navzdory...
    ... to by mohla být jedna z definic humoru. Ale čemu se jeden směje, to je pro jiného trapné nebo třeba i nudné. Důležitou roli hrají v tomto ohledu i kulturní rozdíly. více...

    Má dáti | dal
    Peníze se pro mnoho lidí stávají hodnotou samy o sobě. Jsou peníze dobré či špatné? A kdo o tom rozhoduje? více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...