Žáci 5. třídy sedí na svých místech, jejich učitelka fyziky Laura Brinkmann už rozdala učební materiály a ráda by začala vyučovat. V tu chvíli se otevřou dveře a třídou se schválně velmi pomalu šourá 11letý Marco. „Omlouvám se, zaspal jsem, potom jsem v posteli zapomněl hlavu a pak jsem nemohl jako na potvoru nastartovat svůj tryskáč.“ Někteří spolužáci se jeho vtipu zasmějí, jiní naštvaně koulí očima, zatímco učitelka jeho pozdní příchod zapisuje do třídní knihy. A Marco získal, co chtěl: pozornost.

Marco je typický třídní šašek. Ale o co přesně mu jde? Jsou třídní šašci skutečně vtipní, nebo jen ruší? Jsou to zamaskovaní rebelové? Nebo bývají někteří z nich dokonce talentovaní komedianti, kteří by si svými výstupy mohli vydělávat? Laura Brinkmann (33) k tomuto fenoménu má co říct: pracuje jako učitelka na škole na severu Dolního Saska a učila už celou řadu mladistvých klaunů.

Lauro, jak bys definovala typického třídního šaška?

To nejdůležitější hned na začátek: třídní šašci nejsou hned třídní šašci. Jejich chování může být různé. Jeden má neustále – zdánlivě – vtipné komentáře, jiný je spíš hyperaktivní, napodobuje spolužáky nebo učitele nebo mu schválně pořád dokola něco padá na zem. Všichni ale mají společné to, že jsou nápadní. A pokud vidí, že mají pozitivní odezvu, tak se do toho víc opřou.

Jaká je jejich motivace?

I to bývá různé. Někteří z takzvaných třídních šašků skutečně mají talent a umí se předvádět a bavit. Jiní chtějí od něčeho odvést pozornost, bývá to buď pocit nejistoty, nebo je toho na ně moc, jindy jen zkouší, kam až můžou zajít. Možná taky nějaké problémy nebo změny doma, důvodem pro také chování bývá třeba narození sourozence. Není ale pravda, že nějaký žák se pro roli třídního šaška vědomě rozhodl. Jedná se o fenomén chování v kolektivu, patří to k její dynamice. Je to jako v divadle nebo cirkuse: klaun bez publika nefunguje. A ne každý třídní šašek se chová schválně nápadně. Znám i ztřeštěné žáky, kteří pořád něco zapomínají nebo jim něco padá z ruky. Pokud to budí pozornost, pak to příště udělá možná schválně. A nezapomínejme na to, že někdy to bývají právě učitelé, kteří žáka takhle označí před celou třídou. Pokud jeho chování okomentují slovy „Ty seš dneska za třídního šaška?“, tak tím jeho chování ještě posílí.

Bývají třídní šašci skutečně vtipní?

Přesně vzato jde třídním šaškům jen zdánlivě o to, aby byli vtipní, ve skutečnosti jim jde o pozornost. Nakonec může být jedno, jestli se jim dostává pozornosti pozitivní nebo negativní. Třídní šašci můžou být v rámci třídního kolektivu jak hvězdy, tak outsideři, každopádně vždycky mívají zvláštní status. V každé třídě se najde žák, který často vypustí nějakou vtipnou hlášku, které se směje i učitel. Příjemní jsou i zapomnětliví ztřeštěnci. Problematické ale bývá, pokud se za zdánlivou vtipností skrývá agrese a pokud si žák dělá legraci na účet jiných. Žák potom logicky není oblíbený a vytváří špatnou atmosféru. Náročné také bývá, pokud to přežene: ze začátku je to ještě legrace, ale přeroste to v otravu a pak jsou všichni akorát naštvaní.

Jak s třídními šašky musí jednat učitel?

Jürgen Plass [vedoucí vychovatelské poradny ve Fuldě] jednou napsal: „Třídní šašci mohou svým smyslem pro humor být pro vyučování obohacením. Ale je důležité, aby děti věděli, kde je hranice.“ Myslím, že to je přesné. Když mám pocit, že nějaký žák něco přehání, nejdřív ho pozoruju a pak to proberu s kolegy. Taky bývá užitečné promluvit si s předsedou třídy, aby se zjistilo, jak chování daného žáka vnímají jeho spolužáci. Pokud někdo porušuje pravidla, třeba když jsou jeho údajně vtipné hlášky například urážlivé nebo vulgární, musí se okamžitě zakročit. Jinak je dobré promluvit si s žákem mezi čtyřma očima, případně pozvat do školy rodiče. Někteří rodiče ale své dítě v roli třídního šaška vůbec nepoznávají. A už jsme zase u dynamiky kolektivu: ti, kteří ve třídě jsou za šaška, bývají někdy doma úplně klidní a nenápadní.

Co z třídních šašků bývá po škole? Bývají vtipálky i v životě? Nebo jsou spíš rádi, že se téhle role zbavili? Stane se, že se třídní šašek dá na dráhu profesionálního baviče?

To je těžké zobecnit. Nevím, jestli na tohle téma existují nějaké akademické studie. Jak něco takového zkoumat, jaká kritéria volit? Mluvíme přece jenom o mladistvých, kteří teprve dospívají a ještě se vyvíjejí. Já osobně si myslím, že konec školní docházky je vždycky novým začátkem a žák se může ještě hodně osobnostně měnit. Vtipálci zvážní a tiší, nesmělí žáci najednou hýří humorem a více se projevují. A jak už jsem zmínila, roli šaška umožňuje jen určitá konstelace v kolektivu, v určitém sociálním složení. Pokud takový kolektiv zanikne, zaniká nejspíš i tato role. Ale kdo ví? Baviči jako Mario Barth jsou vtipní ve všech stádiích vývoje. Možná toho komedianta v sobě objevil až jako třídní šašek?