Migrant rovná se muslim?

Foto: re:publica | Gregor Fischer, CC BY 2.0Foto: re:publica | Gregor Fischer, CC BY 2.0
Betül Ulusoy a Riem Spielhaus (vpravo v pozadí) diskutují na konferenci re:publica v Berlíně (07.05.2015). Foto: re:publica | Gregor Fischer, CC BY 2.0

Islamoložce Riem Spielhaus (41) vadí, že se obecně má za to, že muslimy je třeba integrovat. Už nějakou dobu věda, média a politika islám nevnímají jen jako náboženství, ale téměř výhradně v souvislosti s otázkami bezpečnostní politiky a integrace. V čem je tento vývoj na pováženou, doktorka Riem Spielhaus dokládá ve svých vědeckých pracích.

Její dizertace Kdo je tady muslim? dostala v roce 2010 Augsburskou vědeckou cenu pro interkulturní studia. Její oblastí zájmu je současný islám v Evropě a zajímá se například i o témata jako ženská autorita nebo stand up. Jako vědkyně pracovala na Humboldtově univerzitě v Berlíně, Univerzitě v Kodani a od roku 2012 působí na Univerzitě v Erlangenu. Naše přispěvovatelka Maike Wetzel s doktorkou Riemovou udělala rozhovor.

Jako islamoložka se často musíte vyjadřovat k tématu integrace. Proč tomu tak podle vás je?

Muslimové jsou obecně vnímáni jako migranti. Zčásti je to pochopitelné, protože hodně z nich má ve své rodinné historii migrantské pozadí. Ale jak k tomuto zobecnění přijdou konvertité? Dnešní Němci muslimského vyznání jsou automaticky řazeni k migrantům. Že je někdo muslim, nemusí znamenat, že je nutně „cizinec“, ani bezpodmínečně migrant a už vůbec ne příslušník nějaké homogenní skupiny. Mezi muslimy totiž panují velké etnické, kulturní a náboženské rozdíly. Zkratkovité myšlení „migrant rovná se muslim“ navíc postrádá jakýkoli statistický základ: většina migrantů v Německu pochází z nemuslimských zemí. Kromě toho islám je náboženství a stejně jako buddhismus, hinduismus nebo i křesťanství není vázané na žádnou určitou národnost. Když někdo pochází z Íránu, neznamená to automaticky, že je muslimem. Více než polovina dotázaných pocházejících z Íránu v průzkumu provedeném v roce 2009 o sobě tvrdila, že nejsou muslimy.

Jak se stavíte k neustále omílané tezi, že „muslimové“ se nechtějí integrovat?

Dle mého názoru taková otázka velmi málo vypovídá o realitě „muslimů“, mnohem více zprostředkovává vidění světa toho, kdo tuto otázku klade. Už pouze uvažovat o tom, jestli se muslimové chtějí integrovat, podsouvá východisko, že potenciálně integrovatelní nejsou. Jejich náležitost k náboženství samotná – tedy ne jak dlouho zde žijí, kolik vydělávají nebo zdali studovali – je důvodem pro domněnku, že by se mělo prozkoumat, jestli jsou integrovaní. Tím se jejich příslušnost k této společnosti uvádí v pochybnost. V současné době již na základě několika studií vyjadřujících islamoskeptické stanovisko lze tvrdit, že velmi vysoký podíl obyvatelstva dokonce nechce vnímat, že muslimové se integrují.

Mají muslimští migranti častěji než ostatní sklony k násilí?

„Cílem teroristických útoků je rozdělit společnost, muslimy marginalizovat, aby byli snadnějším terčem extremistických ideologií.“

Pokud jde o radikalizaci, pak průzkumy bezpečnostních úřadů uvádí, že největší nebezpečí nepředstavují vůbec přistěhovalci islámského vyznání, ale mladiství s německým občanstvím – konvertité nebo každopádně původně nikoli islámsky vychovaní nebo dokonce nevěřící ve věku 15 až 25 let. Tito dospívající se radikalizují především politicky a konvertují k extremismu spíše než k islámu. Je zarážející, že „muslimové“ se mají distancovat od útoků tzv. Islámského státu nebo Al-Káidy. Ale přesně to je cílem těchto teroristických útoků – rozdělit společnost, muslimy marginalizovat, aby byli snadnější obětí extremistických ideologií.

V listopadu 2015 uvedl prezident Ústřední rady Židů v Německu, Josef Schuster, jako důvod omezení počtu uprchlíků toto: „Hodně uprchlíků utíká před terorem takzvaného Islámského státu a chtějí žít v míru a pokoji, zároveň ale pocházejí z kultury, jejíž nedílnou součástí je nenávist k Židům a intolerance“. Považujete to za správné?

Důležité mi připadá to, že důrazně upozornil na to, že tato intolerance nesouvisí s muslimskou vírou, nýbrž s politickým klimatem, například v Sýrii. I ten, kdo vyrůstal v bývalém východním Německu, ví, co to je indoktrinace, přestože se ho to nutně nemuselo týkat. Je nutné mít toto na zřeteli, pokud dojde k nějakým incidentům vůči Židům. Důležitější mi ale připadá spíše hledat řešení stávajících problémů než určité skupiny označovat za protivníka. Tak se totiž nic nezlepší. Problémy s viděním světa se nevyřeší ani omezením počtu uprchlíků.

Ve svém výzkumu označujete stoupající důraz na existenci muslimů jako „muslimizaci migrantů“. Jak média a výzkum posilují vytváření stereotypů o muslimech?

K ilustraci mediálních zpráv o „integraci“ již existují velmi poučná zjištění: ženy nosící šátek bývají v novinových článcích například paušálně znázorňovány jako migrantky nebo „ty potřebující integraci“. Zajímavé je také to, jakým způsobem se v novinách informovalo o tom, že Cem Özdemir byl roku 1994 „jako první rozený Turek“ zvolen do Říšského sněmu. Když se proti tomu roku 2010 Aygül Özkan stala ministryní sociálních věcí v Dolním Sasku, zdůraznila média její náboženství, islám: „Pomoc! Tahle muslimka přece není vůbec křesťanka!“ - tak zněl titulek týdeníku Die Welt.

„Pomyslná souvislost mezi „muslimem“ a „bezpečnostním rizikem“ ovlivňuje veřejné mínění a odráží se i ve vědě a výzkumu.“

Ale i při zkoumání muslimů se pohled zužuje: finanční podporu získávají čím dál více vědecké projekty, které se zabývají tématy jako bezpečí a integrace. Pomyslná souvislost mezi „muslimem“ a „bezpečnostním rizikem“ se tak lidem nadále vtlouká do hlavy. To ovlivňuje veřejné mínění a odráží se i ve vědě a výzkumu, když se vědcům nedaří osvobodit od předsudků.

Jak lze toto jednostranné vnímání měnit?

My všichni se musíme zabývat souvislostmi s těmito pojmy. Ať už ve vyučování, v televizi, v politice nebo ve vědě. Veřejné debaty, jako například ta o Německé islámské konferenci a konference Integratiosgipfel, jsou smysluplné. Pouze tak můžeme osvětlit, že pojmy „muslim“ a „migrant“ neznamenají to stejné a že je třeba souvislosti mezi nimi diferencovat. A pak se to ale také musí dodržovat. Povést se to může jedině tehdy, když si tyto mechanismy vnímání zvědomíme.

V jedné studii jste roku 2012 srovnala padesát různých kvantitativních studií o muslimech. K čemu jste dospěla a platí to i dnes? Jaké důsledky mají fenomény jako Pegida nebo teroristické útoky v Paříži?

Kategorie „muslim“ se ve vědě etablovala už roku 2000. Většina studií zdůrazňuje nyní tato témata: radikalizace, bezpečnost a integrace. Náboženská praxe se manifestuje pouze viditelnými znaky – šátek, půst, chození do mešity... Věda a témata, která zpracovává, tak zrcadlí veřejné vnímání muslimů v Evropě: krouží se téměř výhradně kolem jinakosti a toho, co vidíme. Data získaná těmito výzkumy pak média a politika vděčně prezentují a náhle to vypadá, že toho o této neznámé a děsivé skupině víme více. Touha po tom vědět více je totiž údajně bezmezná. Jedna studie má však spíše za výsledek další, konkrétní odpovědi, názory, problémy a starosti muslimských dotazovaných se zdají být podřadné.

„Těchto 6 % mezi muslimy, kteří schvalují násilí, odpovídá přesně totalitně smýšlejícímu podílu ve zbytku obyvatelstva.“

Muslimové musí neustále zaujímat nějaké stanovisko a stávají se čísly. To, že 94 % dotazovaných odmítá násilí ve jménu náboženství, náhle působí jako nedůležité. Těchto 6 % mezi muslimy, kteří schvalují násilí, mimochodem odpovídá přesně totalitně smýšlejícímu podílu ve zbytku obyvatelstva. Ale přesně toto číslo se pak zmíní v titulku článku. Pak se nelze divit, že leckdo má z muslimů strach.

Co káže islám ohledně lidí jiného vyznání? Vyzývá k intoleranci?

V Koránu a zápisech sdělení proroka Mohameda existuje spousta výpovědí, které vyzývají k uznání pluralismu. A z tohoto uznání se v islámských duchovních dějinách také odvozuje etika, která povoluje mít jiný názor a považuje to za bohatství. Ale mně připadá mnohem důležitější, co se muslimové učí navzájem, jak spolu komunikují a jak islámem žijí. Právě v muslimských komunitách v Německu se setkávám s tím, že si cení rozmanitosti, byť se často hádají ohledně výkladů při čtení Koránu. Ale šíité a sunnité k sobě například přistupují s respektem a leckdy společně zastupují své zájmy proti politice a veřejné správě. Prožitek vzájemné akceptace maří snahy extremistických hnutí, která jsou názoru, že pouze jejich chápání Koránu je to správné.

Rozhovor vedla Maike Wetzel.
překlad: Tereza Semotamová

Copyright: jádu | Goethe-Institut Praha
leden 2016

    Témata jádu

    Smíšená čtyřhra | V4

    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...