Paul* byl ve vězení už dvakrát. Když o svém propuštění hovoří, zní to nejdříve téměř tak, jako by byl dlouho v nemocnici: nejdříve si dát něco dobrého k jídlu, vyřídit pochůzky, bloumat městem. To, že právě opustil z vězení, na něm samozřejmě není poznat: „Přesto se člověk cítí, jako by právě spadl z jiné planety a má pocit, že se musí pohybovat velmi nenápadně.“

„Podrážděnost na druhou“

Paula z vězení propustili na jaře, mezi jeho nejdůležitější povinnosti – stejně jako u ostatních propuštěných – patřilo najít si bydlení, pochůzky po úřadech a také touha po zaměstnání. V jobcenteru mu poradili se nejdříve zabydlet a ozvat se až tak po půl roce. Podráždění prvních dnů je totiž enormní, člověk nadále žije vězením: „Probudil jsem se a kouknul ke dveřím: super, žádné cinkání klíčů! Můžu spát dál, úžasný! Člověku totiž chvíli trvá, než si zvykne na nové prostředí a dostane z hlavy ten vězeňský harmonogram. Je to hrozně zvláštní – propustili tě? A 24 hodin poté si říkáš: včera touhle dobou... To je hodně divný.“ Protože najednou už nikdo nerozhoduje o tom, kdy Paul bude vstávat, co bude jíst, kdy může mít návštěvu – z minuty na minutu si musí svůj volný čas plnit a strukturovat sám.

Odborníci hovoří o „propouštěcím šoku“, je to něco jako kulturní šok – kdysi samozřejmý všední život na svobodě je najednou něco šokujícího. Paul vyslechl rady v jobcenteru. Přestěhoval se do jiné spolkové země a na šest měsíců nedělal vůbec nic: „Vyjel jsem do přírody, prostě jsem si užíval života. Měl jsem čas na to získat odstup, dát se dohromady. V přírodě se dá všechno hodit za hlavu.“

Dle délky pobytu ve vězení začíná resocializace zpravidla už půl roku před propuštěním z vězení. Na žádost lze dokonce dosáhnout toho, že člověk vykonává trest mimo věznici – přes den lze věznici opustit a vyřizovat si pochůzky jako například zařídit si bydlení nebo práci. Ale často tyto žádosti bývají zamítnuty. Pak vězňům nezbývá než vše vyřizovat poštou. Internet, emaily a mobilní telefony mít vězni ve věznici nesmí a telefonovat lze do věznice pouze zvenčí.

Trestné činy se nepáchají samy od sebe. Přesto se od vězňů očekává hodně toho, co už dříve v běžném životě bylo problematické. Pokud propuštěnému nepomůže zázemí tvořené rodinou, přáteli a kolegy, cítí se sociálními pracovníky a úřady ponechaný na holičkách. Tlak, co nejrychleji se integrovat zpátky do občanské společnosti, který je na propuštěného kladen, je už po několika dnech nesnesitelný – jedna třetina všech propuštěných se dle expertů stává recidivisty. „Existuje spousta lidí, pro které dveře vězení jsou vlastně otočné, nikoli nedobytné, což je šílené,“ říká Paul. Zdařilé začlenění je tedy pro něj zároveň prevencí dalších trestných činů: „Resocializace začíná v hlavě,“ říká.

Profesionální pomoc propuštěným mezi letištěm a věznicí

Pravda je taková, že ne všichni propuštění se na svobodě dokážou o sebe postarat či mají sílu začít nový život. Michael Pehlgrimm, předseda správní rady spolku „Můj sociální Berlín“ (Mein soziales Berlin) v Berlíně-Reinickendorfu spolu se svým malým týmem od června 2015 zajišťuje péči o vězněné, propuštěné a také žadatele o azyl. Spolek sídlící mezi prázdninovými letadly a věznicí Tegel je jedním z 18 zařízení v hlavním městě Německa. V celém Německu je pak kolem 400 zařízení, kde vězňům, propuštěným a jejich příbuzným poskytují pomoc a poradenství.

Založení spolku „Můj sociální Berlín“ bylo neplánované – jednalo se spíše o reakci na velkou návštěvnost klientů, kteří měli zkušenost s vězením a mířili do jobcentra v Reinickendorfu do firmy, pro niž Pehlgrimm a jeho kolegové nadále pracují: „Ti lidé potřebují nutně pomoci a my jsme nevěděli, kam s nimi. Nedokázali jsme ale prostě jen říct: To není náš problém.“ Michael sám měsíčně poskytne poradenství asi 120 až 150 klientům. Kromě toho asi 20 až 40 telefonicky, k tomu kolem desítky návštěv ve vězení, dále se věnuje udržování kontaktu s věznicemi, zpracovávání žádostí a také vyřizování korespondence, a to o víkendech. Penzum práce se nemenší, neboť na jednoho sociálního pracovníka věznice Tegel připadá kolem 70 až 80 vězňů.

Pro migranty a ženy bývá propuštění obzvlášť svízelné

Paul už napočítal při vysokém počtu nemocných až 200 vězňů na jednoho sociálního pracovníka. Individuální přístup je pak téměř nemožný, obzvlášť na to doplácí vězni s migračním pozadím, přestože spolky jako „Můj sociální Berlín“ nabízejí i vícejazyčný servis. Michael Pehlgrim konstatuje, že tito klienti „žádnou pomoc nechtějí a myslí si, že resocializaci zvládnou sami. Často to má za následek bohužel to, že dochází k nezdarům a také eventuálně znovu k trestným činům.“

Neviditelnější je v pomoci propuštěným už jen 5 % ženských vězňů, kteří po propuštění mizí ze zřetele: „Ženy se vždycky všechno snaží zvládnout nějak samy. Ať už z jakýchkoli důvodů. Jsou mnohem odtažitější a nechtějí být nikomu na obtíž,“ tvrdí Pehlgrimm. Ovšem dle brožury Nové cesty pro mladé trestance a propuštěné z vězení bylo koncem roku 2014 zjištěno, že německé vězeňství se zabývá jednostranně problémy a potřebami vězňů mužského pohlaví a inovativní koncepty pro vězeňkyně dosud tvoří spíše výjimku.

Možná by mělo smysl, aby existovala „pomoc zdola“ spočívající v tom, že čerstvě propuštěným předávají své know-how již dříve propuštění. Michael Pehlgrimm a jeho tým s tímto nápadem v zásadě souhlasí, ale vidí v tom i háček – například v nedostatku osobního nebo profesionálního odstupu k vlastnímu pobytu ve vězení, že propuštění věznici smí navštívit pouze jako návštěvníci nebo že výpis z trestního rejstříku jim nejprve zakazuje pracovat v oboru sociální práce s vězni. Paul v tomto způsobu vzájemné pomoci na základě zkušeností oproti němu vidí tu výhodu, že si pomáhající s propuštěným jsou rovní: „Zkušenost, kterou člověk prodělal na vlastní kůži, je mnohem důležitější než jakékoli studium. Znáš nedostatky, různé triky, protože to, co se děje v člověku samotném, to sociální pracovníci vůbec nevnímají.“

Zdá se, že Paulovi se v současné době daří dobře. Má stálou práci a zázemí našel ve svém okolí. Rozčiluje ho jen platit předražené bydlení. S někdejšími vězni téměř nemá kontakt: „Když vězeň vyjde na svobodu, tak se chová jinak. To bývá člověk hodně překvapený.“ Ve vězení se lidé přizpůsobí, koneckonců to má i přímé výhody – „účelové chování“ říká tomu Paul stroze. Jak prožívá tvrdou realitu venku, v níž koncerny podvádějí a skoro každý se snaží najít fintu při odvádění daní? „Ále, celý život je účelové chování.“

*jméno bylo změněno