Mohla bys shrnout, čím se ve své diplomové práci zabýváš?

Dosud panoval dojem, že migranti ze západoafrických zemí nelegálně přicházejí do „pevnosti Evropa“ a poté se na stálo usazují na určitém místě. Tato představa usídlení sice může zapadat do našich životních představ, ovšem migrace je všechno jiné než lineární proces s jasně vymezenou cílovou destinací. Migrace nebývá nikterak orientovaná na cíl, jak si myslíme. Jde spíš o cestu pokus-omyl se spoustou přestávek spojenou s dluhy a riziky.

Během svého čtyřměsíčního výzkumu v terénu v severní Itálii a jižním Německu jsem zjistila, že existují migrantské ekonomie a sítě známostí, které ovlivňují migrační procesy v rámci EU. Hodně migrantů by prostě rádo poznalo více z Evropy, touží po dobrodružství, jde o určitou kulturu života na cestě, která ale z politických důvodů není možná. Migrant, který chce z Itálie prostě cestovat do Německa, na německé půdě okamžitě spadá do azylového systému. Přitom pro nás, občany EU, je mobilita téměř už něčím jako ideologií, pro občany mimo EU ji ovšem démonizujeme.

Došlo během tvého výzkumu i na téma integrace?

Samozřejmě jsme se hodně bavili o všedních a mezních zážitcích – v tom pravém smyslu toho výrazu. Člověk musí být velmi citlivý. Když hovoříte s někým individuálně, mají rozhovory méně politickou atmosféru a nejde tolik o práva a povinnosti. Jde spíše o vyprávění toho, co se člověku v hlavě pořád vrací, bývá to více ze života.

Jak si lidé, s nimiž jsi hovořila, představují svoje integrování? Zabývají se tímto tématem vůbec?

Pro hodně těch, s nimiž jsem hovořila, integrace znamená: navázat kontakt s lidmi v novém prostředí, ve kterém žijí, ale také například poznat město nebo hrát kopanou v místním fotbalovém klubu. Rozhodujícím integračním krokem pro spoustu z nich bývá také osvojení si jazyka. Často jsem žasla, jak rychle se uprchlíci a migranti učí jazyk.

Zároveň je spousta migrantů frustrovaná z toho, že nesmí pracovat. Právě to je pro ně šance pro integraci, možnost se aktivně zapojit. Kromě toho by práce pro ně znamenala, a to je myslím ten rozhodující aspekt, najít nějaký smysl všedních, zbyrokratizovaných, smyslu zbavených dní. V Itálii bývá hledání práce mnohdy snadnější než v Německu, protože tam existuje více afrických obchodů a restaurací, kde se dá přiložit ruku k dílu i krátkodobě. Tam se pak integrace vnímá lépe.

A jak to vypadá s žáky v integračních kurzech?

Mí žáci pocházejí téměř všichni ze Sýrie, tam je situace poněkud jiná. Integrace Syřanů v Německu je politicky žádanější. Jinak by nemohli navštěvovat odpovídající „integrační kurzy“. To, že budou moct zůstat v Halle, je z tohoto důvodu mnohem reálnější, takže je o tyto „integrační možnosti“ velký zájem. V podstatě bývám zahlcena otázkami, co se kde a jak dá dělat. Mají velký zájem o němčinu, vstupují do různých spolků nebo církví. Hodně z nich si zařídilo možnost účastnit se vysokoškolského vyučování – mezi mé žáky patří například stavební inženýři, lékaři a zubní technici.

Co to vlastně je integrační kurz – jde jenom o jazyk, nebo zprostředkováváš i něco jiného?

Výuka jazyka každopádně stojí v popředí. Jako externí vyučující mám relativní svobodu v tom, jak vyučování koncipovat. Takže se snažím, abych jazyk zprostředkovávala na praktických příkladech, aby žáci již brzy uměli sami vést dialogy a pokaždé do výuky zakomponuju také informace o životě v Halle. Například jsem udělala seznam užitečných webových adres nebo informace o „setkání uprchlíků“ a možnostech dalšího setkávání, ale také adresy shishabarů a hezkých kaváren.

Nedávno jsem pro žáky psala text o tom, jak v Německu prožíváme advent. Tam mi šlo také o vzájemné setkávání a kulturní porozumění, protože jsme hovořili například i o Vánocích v Eritrey a Sýrii. Snažím se zprostředkovávat také trochu „normálního“ setkávání, protože hodně z nich má spoustu obav o své rodiny v Sýrii, jejichž fotografie mi často ukazují.

Co bývá při integraci problém?

Připadá mi, že většina má o integraci skutečně velký zájem, takže nejdříve žádné problémy nebývají. Velkou potíž ale vidím v německé byrokracii a v překážkách všedního života. Velmi často žáci v kurzech chybějí, protože hledají bydlení, musí jít na úřad vyřizovat sociální dávky nebo azylový pobyt.

Jaký názor máš na téma „integrace“ v tom smyslu, v jakém bývá pojem běžně používán?

Z integrace se stalo klišé, musí k ní docházet v praxi. A v tom myslím panuje relativní shoda: jde o vzájemný zájem a setkávání. Bohužel většinou se často volá po integraci jich do naší společnosti. To je ale spíše něco jako asimilace. A to mi nepřipadá jako dobrý nápad, zní to spíše jako ničení kulturních rozdílů. Připadá mi absurdní uvažovat tak, že naše kultura má vyšší postavení.

A myslím si, že ten, kdo místo integrace požaduje asimilaci, by se měl prostě otevřeně pobavit s migranty a uprchlíky a zjistí, co se od nich a světa může dovědět a naučit. Hledání rozdílů se pak často obrátí v hledání toho, co máme společné. Mám radost, že hodně lidí v Halle je otevřených a přichází na společná setkání. Ale nechci popřít, že celá situace je velmi problematická. Syřané mají například větší privilegia než uprchlíci z Afghánistánu, protože těm stát nedotuje integrační kurzy a z tohoto důvodu se v běžném životě jistě potýkají s většími potíži. Zprostředkované struktury všedního dne jako každodenní kurzy němčiny nebo každotýdenní setkávání jsou podle mě velmi užitečné, aby k integraci skutečno docházelo.