Divadelní režisér Vítězslav Větrovec objevil kouzlo pouličního, lidového a kočovného divadla. Zamiloval se do vesnice Velká Lhota, kde se prostřednictvím divadelních aktivit věnuje obnově lidových tradic. Skrze divadlo si tak hledá svoje místo na světě.

V čem je Vám blízké lidové divadlo a jak jste se k němu dostal?

Od prváku na JAMU, kde studuju divadelní režii, jsme se spolužáky pravidelně pořádali kabarety s názvem Triptych. Konalo se to na Skleněné louce v Brně, v tak zvaném „sudu“. V knajpě, kde jsme hráli třicet centimetrů od diváků, kteří reagovali velmi živě. Jednou na scéně přistál i půllitr. A právě ona bezprostřednost a otevřenost publika je jedním z aspektů lidového nebo pouličního divadla, který mě fascinoval a drží mě u něj dodnes. Dále je to určitá obhroublost, která k němu patří. Hluboké věci se podávají formou přístupnou téměř všem. Lidové divadlo dovede pracovat s velkou mírou nadsázky a grotesknosti – vysoké shazuje, nízké vyzdvihuje, ale dovede promlouvat o lecčems, snad i díky své metaforičnosti a znakovosti.

Baví mě také možné sociální přesahy divadla: může vyvolat či vyprovokovat setkání lidí, kteří by se za jiných okolností třeba ani nepoznali. Mám rád, když divadlo v lidech zanechá nějaký otisk, když se během něj stane „něco reálného“, něco se změní. Ale to vše člověku může dát i divadlo oficiální. Možná mě zkrátka jenom baví být venku na čerstvém vzduchu.

Když jste se loni vydali v rámci projektu KočéBRování do kurdských vesnic v Turecku nebo letos do Maroka, snažili jste se divákům dát nahlédnout skrze naše lidové tradice do našich zvyků a kultury?

To ne. Zajímala nás problematika univerzálního divadelního jazyka, tedy základní principy divadla. Cykly, inscenace uváděná při kočování v Turecku, vyprávěla o průběhu jednoho obyčejného lidského života. Lidové tradice jsou samy o sobě univerzální a divadlo inspirované lidovými tradicemi má schopnost spojit lidi různých kultur, protože se hraje něco, co nás všechny spojuje. Vždy se vážou k průběhu roku, který bývá obdobný na různých místech světa, nebo je vázaný k nějakým životním předělům, například svatba, křest, pohřeb, poprvé, kdy člověk vnímá, že existuje něco jako smrt. Díky příběhu vyprávěnému od narození po smrt pomocí lidových tradic jsme se snažili o vzájemné porozumění nás všech. A Tisíc a jedna noc, kterou jsme inscenovali v Maroku, byla sledem jednotlivých příběhů ze stejnojmenné sbírky lidových vyprávění a pohádek.

Co jsou základní principy divadla, které děláte?

Komunikace, vedení pozornosti diváka, expresivita – zejména ve smyslu výrazu či výrazovosti, nikoli výraznosti, dále rytmus a v neposlední řadě „uhájení si svého hracího prostoru“. Na našich zahraničních cestách si spolu s herci rovněž uvědomujeme naše vlastní naučené konvence, které v prostředích, v nichž v zahraničí hráváme, využít nemůžeme – diváci neví, kdy mají tleskat,že nemůžou vkročit do našeho hracího prostoru nebo že může existovat několik scén vedle sebe. O to bezprostředněji reagují a Vy je musíte zaujmout už jenom svojí – bytostnou – přítomností na scéně. Naše představení by běžného divadelního diváka nebavila, jde spíše o cesty ke kořenům, k základům divadelní komunikace mezi hercem a divákem, kteří se setkávají. Výraz „setkání“ naše divadlo vystihuje asi nejlépe.

V roce 2008 jste poprvé zavítal s kolegy z JAMU do Velké Lhoty a vracíte se tam dodnes. Čemu se zde věnujete?

Obecně se dá říct, že se zde snažíme promlouvat o sepětí lidí s krajem, ve kterém žijí. První rok jsme zrekonstruovali spolu s profesorem Kovalčukem a manžely Čudlými, místními, kteří ve Lhotě založili pěvecký sbor Festivia Chorus, tradiční svatební obřad tak, jak ho zachytil profesor, muzikolog a folklorista Robert Smetana ve třicátých letech 20. století. Sbíral ve Velké Lhotě písně, ve kterých zůstaly zakonzervované ještě raně renesanční nápěvy a jiné.

V další fázi jsme vycházeli z rozhovorů s místními a snažili se zobrazit a pojednat dosud živá témata. Na scénu jsme přivedli „z nebe“ Františka Macků, jakéhosi „místního blázna“, který byl znám po celém regionu, takřka s každým se znal a de facto spojoval celou vesnici. Vyprávěli jsme historii místní školy spolu s osudem učitele Františka Havlíka, který ve Velké Lhotě vyučoval v letech 1957-1987, na den přesně třicet let.

Ve Velké Lhotě žije spousta starousedlíků, jeden pán mi říkal, že vysledoval své kořeny snad až do poloviny čtrnáctého století. Ale vrací se tam i mladí. Přijde mi smysluplné vyzdvihovat jejich minulost a ukazovat jim, na jakém místě žijí a co jsou vlastně zač.

Jaký mají Vaše představení dopad na samotné obyvatele Velké Lhoty?

Divadlo je tam něčím, o čem se lidé ještě dlouho baví a spojuje je. Stalo se událostí, svátkem. Na představení se sejde většinou celá vesnice, poté si o něm do noci povídáme, popíjíme. Dnes se Lhoťáci i chlubí, že mají vlastní divadlo a záznamy z inscenace si předávají z ruky do ruky a ukazují je příbuzným. V posledních letech se projekt rozrostl ve festival a přijíždí i zahraniční studenti. Letos, kdy nás přijelo třicet, což je třetina celé vsi, se poprvé do představení zapojili i Lhoťáci, především místní hasiči. Představení vycházelo z Formanova filmu Hoří, má panenko. Ti, kteří se představení zúčastnili, jsou teď samozřejmě za místní hvězdy.

Jak se tato zkušenost dotkla Vás osobně?

Loni jsem tam měl svatbu, letos mi dohodili barák, o jehož koupi teď přemýšlím. Rád bych tam v budoucnu žil, to místo i lidi mám rád. Pocházím z Mostu, což je město, které bylo rozbourané kvůli uhlí a nové vyrostlo na „zelené louce“. Paneláková sídliště, bez pořádného centra, kraj jakoby bez paměti, zpřetrhané kořeny. S lhoteckým prostředím jsem ale prorostl, s tím krajem souzním. Jsem tam už skoro považovaný za místního. Objevuji si tak své vlastní kořeny, ohledávám je. Pro mě je to uvědomování si svého místa ve světě se vším, co k tomu patří. Úžasné je, že se mi tohle všechno otevřelo právě díky divadlu.

Máte i konkrétní představu, co byste ve vesnici dělal, čím se živil?

Pokračovat v již započatém – každoročně pořádat a dále rozvíjet divadelní festival, kterého se účastní i zahraniční či takoví hosté, kteří s sebou dovedou přinést i něco, co pro Lhoťáky nebude běžné. Ve své disertaci období, v němž do Lhoty jezdí zahraniční hosté z Turecka, Španělska či Finska a členové brněnského Divadla Járy Pokojského, nazývám „rozšiřování hranic vsi“. Rád bych, aby setkávání divadelníků z různých zemí v prťavé vesničce na Vysočině bylo vzájemně obohacující pro všechny strany, třeba i nehledě na divadlo. Chci se dále věnovat historii této vesnice, pro potřeby disertace mám elektronicky přepsané asi jedno století velkolhoteckých kronik, zbývá mi jich ještě požehnaně. Chci zdokumentovat rozhovory s místními pamětníky, uchovat jejich vzpomínky pro jejich vnoučata. Dále dohledat další popisy lidových zvyklostí v tomto regionu. Pohrávám si s myšlenkou jakéhosi divadelně-antropologického a etnografického centra. Ani ve třiceti mě naivita ještě neopouští, jak vidno. A jestli to je na uživení, o tom pochybuji.