František Kriegel zemřel v roce 1979 v Praze. Bylo to krátce poté, co se stal jedním z prvních signatářů Charty 77. Byl tehdy již jedenáct let vyloučen ze všech politických funkcí, tedy i z Komunistické strany Československa, a bylo mu znemožněno pracovat. Třebaže k tomu měl příležitost, Československo odmítl opustit. Jeho žena Riva to okomentovala takto: „Především zastával názor, že člověk, kterého okolnosti postavily do odpovědných státnických funkcí, nemůže jen tak odejít nebo zalézt. Má zůstat a sdílet osud svého národa.” Toto dobrovolné sdílení osudu „svého“ národa v období normalizace a na konci životních sil mělo poněkud hořkou příchuť: na každém kroku byl sledován tajnou policií, příležitostně nakopnut v tramvaji či bezdůvodně vyveden ze sálu při návštěvě koncertu.

Otrok vlastních představ

Nereflektoval výzvy přátel připravit ucelený spis o svém životě. Zůstaly po něm projevy z parlamentu a kromě toho několik soukromých poznámek a úvah.

Z Ivano-Frankivsku do Prahy

František Kriegel se narodil v roce 1908 ve Stanislavově, dnešním Ivano-Frankivsku, který leží v jihovýchodní části Haliče na území současné Ukrajiny. Otec zemřel, když bylo Františkovi jedenáct let. Matka se musela starat sama o tři děti a vedla drsný život v materiálním nedostatku, umocněným ještě rasovou diskriminací vůči Židům, jež byla v Haliči velmi silná. Nepřipadalo v úvahu, že by si zde mohl mladý Kriegel splnit sen a stát se lékařem. Studovat medicínu bylo na území Polska, pod které Stanislavov tehdy od roku 1921 (předtím součást Rakouska-Uherska) patřil, pro Židy prakticky nemožné.

Vydal se do Československa, kde byl na Německé univerzitě v Praze přijat ke studiu medicíny. Podle vzpomínek své ženy byl „dojat slušností a přístupem, kterým se s ním zde jednalo, a od těchto chvil se rodil jeho hluboký a trvalý vztah k této zemi a jejím lidem. Můj muž mi často opakoval, co tehdy cítil, totiž že Československo je ostrovem demokracie uprostřed Evropy.” Živil se mimo jiné prací na stavbách. Jeho žena vzpomíná: „Když jsme procházeli kolem některých budov v Praze, upozorňoval mne: Tohle je dobrá stavba, nosil jsem nahoru cihly, když se stavěla.”

Krátce po studiích uposlechl výzvy „U Madridu se bojuje o Prahu”. V roce 1936 odcestoval a začala tvrdá praxe vojenského lékaře. Po skončení občanské války ve Španělsku byl internován ve Francii, návrat do Prahy byl znemožněn hitlerovskou okupací. Reagoval na výzvu mezinárodního výboru pomoci čínskému lidu a v roce 1939 odjel do Číny. Po třech letech velmi nebezpečné práce v čínsko-japonské válce, byl poslán v roce 1942 do Barmy, kde pracoval až do konce války jako smluvní lékař americké armády.

Tolerance k sovětské okupaci?

Po válce a návratu do Prahy se podílel na politických změnách, v únoru 1948 působil ve funkci organizačního tajemníka komunistické strany. Z tohoto místa byl ovšem záhy vyloučen. Po dvouletém období práce na ministerstvu zdravotnictví byl po prohlášení Klementa Gottwalda o tom, že „španělští interbrigadisté jsou zrádci” vyhozen i odsud. Během padesátých let byl v kontextu komunistické paranoie pronásledován na každém kroku, na každém pracovním působišti se s ním brzy rozloučili. Jakýmsi komickým vrcholem této kariérní éry se stal rok 1953, kdy byl poslán pro absolutní nedostatek lékařů do Filmových ateliérů na Barrandově pomáhat při likvidování epidemie infekční žloutenky. Ředitel ateliérů se podivil, jak může nepřítel socialismu ošetřovat národní umělce a ihned po svém příjezdu byl odeslán zpět domů. Poté už se jeho osudy začaly obracet k lepšímu. V roce 1957 byl za svou činnost ve Španělsku a Číně rehabilitován, získal místo ve vinohradské nemocnici, v roce 1963 dokonce působil jako poradce ministra zdravotnictví na Kubě, a krátce po svém návratu se rozhodl kandidovat na poslance Národního shromáždění.

V roce 1968 byl Kriegel poslancem, ale zároveň také členem předsednictva ÚV KSČ. Zároveň se těšil značné popularitě veřejnosti a není tedy náhodou, že Sovětský svaz měl zájem na tom, aby i on vyjádřil toleranci k sovětské okupaci.

Krieglova asistentka a blízká přítelkyně Milada Snětivá vzpomíná:

Zbytečné mučení mozku

Kriegel nebyl na rozdíl od ostatních přizván na vypracování Moskevského protokolu, jehož ratifikace československou delegací znamenalo ideové popření Pražského jara a otevření cesty k normalizaci. Byl přizván pouze k jeho podpisu, což i po naléhání ostatních odmítl. Údajně při té příležitosti požádal kolegy o to, aby se po návratu do Prahy postarali o jeho manželku Rivu; logickým předpokladem bylo, že po odmítnutí podpisu bude Kriegel popraven. Nakonec ho poslali zpět do Prahy, údajně po naléhání ostatních členů delegace. Skutečný důvod spočíval spíš v tom, že nebylo žádoucí vraždou oblíbeného politika poskytnout záminku k tomu, aby si československý lid vytvořil mučedníka. „Smlouva byla podepsána nikoli perem, ale hlavněmi děl a samopalů,” řekl. Stal se jedním ze čtyř poslanců Národního shromáždění, kteří 18. října 1968 hlasovali proti přijetí Moskevské smlouvy na úrovni parlamentu.

Kriegel ve své poznámce Ze zamyšlení nad životem před 69. narozeninami v roce 1977 píše: