„Ta divná, co pořád mlčí“

Foto: Keoni Cabral, CC BY 2.0 Foto: Keoni Cabral, CC BY 2.0
Zuzana Nováková: „S fyzickým kontaktem problém nemám, je to spíš o strachu, že nezapadnu.“ Foto: Keoni Cabral, CC BY 2.0

Pro někoho je parta kamarádů samozřejmostí, pro jiného nesplněným snem. Své o tom ví Zuzana Nováková (24), která se už několik let potýká se sociální fobií. „S fyzickým kontaktem problém nemám, je to spíš o strachu, že nezapadnu,“ vysvětluje Zuzana své obavy, které ji nakonec dovedly až do psychiatrické léčebny. Nyní se snaží splnit si jedno ze svých velkých přání – překonat ostych a konečně si najít opravdové přátele.

Zuzko, sociální fobie se obvykle vyskytne až v průběhu života. Kdy jsi začala pozorovat, že máš potíže při komunikaci s ostatními lidmi?

Problémy jsem měla už od dětství. Nevím, co přesně se stalo, ale když jsem přišla na novou základku, byla jsem úplně mimo. Kdyby se mě tenkrát neujaly tři holky, neměla bych tam vůbec žádné kamarády. Pořád jsem se bála, že když něco řeknu, budu trapná, a proto jsem preventivně neříkala nic. Všichni mě tak měli za tu divnou, co se neprojevuje. A i když jsem měla nějaké kamarádky, pořád jsem si říkala, jak dlouhou to se mnou asi ještě vydrží, než je začnu nudit.

Nebylo by jednodušší jim na rovinu vysvětlit, co ve skutečnosti prožíváš? Možná by to pochopily.

Na střední škole jsem se svěřila dvěma holkám. Popravdě mi nikdy nevadilo říct o svém problému někomu, komu věřím. Akorát u lidí, které jsem neznala tak dobře, jsem se vždycky pojistila tím, že jsem jim to radši rovnou řekla předem, aby případně sami vycouvali.

V jakém momentu sis uvědomila, že už na svůj problém nestačíš sama a potřebuješ pomoc? Šlo o nějaký zlomový bod, nebo jsi k tomu postupně dospěla?

Když mi bylo asi patnáct, mívala jsem hodně často myšlenky na sebevraždu. Poprvé jsem ale zašla k psycholožce až v sedmnácti, kdy se tyhle tendence vrátily. Chodila jsem i k psychiatrovi a začala brát léky. Ze začátku to s nimi byla celkem síla, postupně se obtíže zmírňovaly, ale problém samozřejmě ve skutečnosti nadále přetrvával. Pořád jsem se v tom nějak plácala, a proto jsem se s doktorem domluvila, že nastoupím do léčebny v Kroměříži.

Jakým způsobem jsi tam na sobě pracovala? Posunulo tě to dál?

„Naučila jsem se přijímat kritiku. Taky jsem si uvědomila, že se nemám srovnávat s ostatními.“

Do té doby jsem byla zvyklá jen na individuální terapii, zatímco tamní oddělení celé funguje na psychoterapii skupinové. Zpočátku to pro mě byl nezvyk, ale nakonec jsem se o sobě hodně dozvěděla právě díky zpětným vazbám od ostatních. Největší posun ale vidím v tom, že jsem se naučila přijímat kritiku. Taky jsem si uvědomila, že není třeba být středem pozornosti a zábavná a hlavně, že se nemám srovnávat s ostatními. Celkově jsem v léčebně strávila šest týdnů a bylo to pro mě opravdu zásadní.

Zanedlouho po návratu z léčebny jsi začala studovat vysokou školu. Tam už bylo všechno v pořádku a cítila ses líp?

Popravdě byl můj způsob studia takový, že jsem se moc neučila, ale nějak mi to vycházelo. Jenže nakonec mě můj přístup dostihnul, a já nezvládla ani v termínu napsat bakalářku. Zůstala jsem rok doma, bez školy a bez práce, a až s odstupem času mi došlo, jak obrovskou chybu jsem tím udělala. Nikam jsem se neposunula, ale spíš se ve mně všechny pocity neschopnosti ještě utvrdily. Navíc jsem se rozhodla, že sama vysadím léky, a to z úplně pitomého důvodu. Většinou jsem totiž zapomněla, kdy mám jít na kontrolu, přišla jsem jindy a sestra mě seřvala. No, a abych se tomu vyhnula, řekla jsem si, že zkusím fungovat bez nich. Najednou jsem ale začala mít šílený stavy a všechno na mě padlo: že jsem doma, sama, jsem k ničemu, nic nezvládám a život se neposouvá dál.

Uvědomila jsem si, že se sebou musím něco udělat. Školu jsem sice pořád nebyla schopná dokončit, ale přesunula jsem se do Prahy a našla si práci v Bohnicích jako zdravotní sestra. Teď se tady se vším pomalu sžívám a taky se snažím najít nějaké nové přátele.

Jak během nemoci fungovala tvá rodina? Věděla, čím si procházíš?

Rodiče se rozvedli, když mi bylo devět. Nechci se na nic vymlouvat, ale myslím si, že moje problémy do velké míry souvisely s tátovou výchovou. Když jsem se narodila, byl zklamaný, že nemá syna. Choval se ke mně odměřeně, nikdy jsme si pořádně nepovídali a přišlo mi, že všechno, co udělám, je špatně. S mladší ségrou už se víc sžil, ale vždycky jsem měla pocit, že ji má radši.

Takže jste společně tvůj problém nikdy neřešili?

Když jsem byla v léčebně, zkoušela jsem si tam v rámci terapie sehrát scénku, že s tátou mluvím a říkám mu, co všechno mě štve a jak se cítím. Nakonec jsem se k tomu odhodlala i ve skutečnosti, ale on mi na to nic moc neřekl, spíš to zamlouval a říkal, že nás má se ségrou rád obě stejně. Náš vztah doteď není ideální. S mamkou je to lepší, můžu jí říct cokoliv, ale přijde mi, že nějaký mužský vzor mi zkrátka chybí.

Ovlivnilo to, že mladší sestra byla z tvého pohledu oblíbenější, nějak váš vztah?

„Třeba jen vyrazit v létě s partou někam na vodu. Vždycky jsem o tom snila a říkala si, že tohle jednou zažít by byla prostě paráda!“

Se ségrou to bylo vždycky v pohodě. Od dětství jsem jí záviděla, že nemusela ani hnout prstem a kamarádi se na ni sami nalepili. Pak se to ale zkomplikovalo. Mamka si našla nového přítele, který se k nám nastěhoval a začal nás obě dost drsně seřvávat i za hlouposti. Ségře bylo v té době asi třináct let a reagovala na to tím, že pořád míň a míň jedla, až jí diagnostikovali mentální anorexii. Šla se léčit a já si tenkrát hrozně vyčítala, že jsem do poslední chvíle nic nepoznala. Určitě jsem jí mohla víc pomoct, ale asi jsem si naplno neuvědomovala roli staršího sourozence. Od chvíle, co se vrátila, už náš vztah nikdy nebyl jako dřív. Ona se odstěhovala k tátovi, já jsem zůstala doma a vídaly jsme se jen jednou za čas, což trvá dodneška.

V současnosti jsi zapojená také do sdružení Sfinga, které se zabývá pomocí lidem se sociální fobií a je založené především na skupinových sezeních. Čím jsou specifická? Je to zase hlavně zpětná vazba od ostatních?

Ráda řeším věci do hloubky, takže na mě celkově dobře působí různé diskuse a nácviky sociálních dovedností. Pozitivní je určitě to, že člověk není zavřený ve svém stereotypu, může přijít mezi lidi a nějak na sobě pracovat. Často mám ale velký problém, pokud děláme techniku, která mi nesedne, nebo si díky ní uvědomím, co dělám špatně. Když jde o něco zásadního, tak mi to většinou zkazí náladu, jsem celá „zdrblá“ a s ostatními už se nedokážu normálně bavit. Zkrátka to neumím jen tak přejít, úplně mě to pohltí.

Mluvila jsi o tom, že si zkoušíš v Praze najít nové přátele. Snažíš se nějaké trvalejší kontakty navázat i ve Sfinze?

Možná to bude znít hloupě, ale přece jen ve Sfinze mají všichni sociální fobii. Pořád si říkám, jaké by to asi bylo, kdybych se dokázala normálně bavit i s ostatními lidmi – o to víc bych si pak svého úspěchu dokázala cenit. Poslední dobou nad tím hodně uvažuju, měla bych být víc spontánní. Přijde mi, že v komunikaci pořád dělám něco špatně. Buď nevím, co v dané chvíli říct,anebo lidi pozoruju, abych věděla, jak reagovat, mlčím a čekám. Mezitím se ale ostatní baví a já ztrácím čas.

Proč se ale nutit do nějaké velké spontánnosti, když to pro tebe není přirozené a nemáš to v povaze?

Jo, to je fakt. Jsem v Praze teprve čtyři měsíce, ale vyloženě přátele nebo partu tady zatím nemám. Když nastane situace, ráda se zapovídám i na ulici, ale obvykle nedokážu zaujmout natolik, aby se daný člověk se mnou chtěl vidět i příště. Taky je pravda, že potřebuju nějaký čas, abych se lidem otevřela. Většina z nich na to ale čekat nebude. Radši si řeknou, že jsem divná a vykašlou se na mě. Víš, co bych si moc přála? Třeba jen vyrazit v létě s partou někam na vodu. Vždycky jsem o tom snila a říkala si, že tohle jednou zažít by byla prostě paráda!

Rozhovor vedla Alice Zoubková.

Copyright: jádu | Goethe-Institut Praha
říjen 2015
odkazy k tématu

Občanské sdružení SFinga

Občanské sdružení Sfinga se snaží pomáhat lidem trpícím sociální úzkostí, sociální fobií nebo vyhýbavou úzkostnou poruchou osobnosti. Cílem je vytvořit pro členy příjemný prostor pro setkávání, kde mohou při skupinových sezeních diskutovat své problémy či trénovat společenské dovednosti. Důležitou součástí je i navazování nových kontaktů mezi účastníky. Ti tak postupně mají možnost získat novou sebejistotu a lépe se zapojit do společnosti. Sdružení se rovněž snaží zvýšit obecné povědomí o sociální fobii, jejích příznacích a léčbě.

Témata jádu

Smíšená čtyřhra | V4

Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

Dnes je zítra
Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

V očích pozorovatele
… tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

Někam patřit
Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

Archiv témat
Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...