Senioři píší Wikipedii

Foto: © privatFoto: © Soukromý archiv
„Obohacujeme se navzájem,“ shrnuje Vlasta svou symbiózu s Wikipedií. Foto: © Soukromý archiv

Staří vědí nejvíc, říkává se. Je tomu ale tak i dnes, když máme k dispozici internet a google? Každopádně senioři rádi píší Wikipedii, tedy alespoň v Česku.

Wikipedia je internetové shromaždiště vědění. A jak známo, tradičními správci vědění bývají starší členové společnosti napříč kulturami. Takže dává smysl, aby obsah „Wiki“ neboli otevřené encyklopedie tvořili i oni. Takový byl i cíl projektu Senioři píší Wikipedii (SpW), který probíhá formou školení, jak na Wikipedii přispívat. Podobné projekty zkoušeli už v zahraničí.

Ač hlasy ze sousedních zemí organizátory projektu odrazovali, v českém prostředí se mu daří: 24 procent účastníků kurzu se skutečně aktivně zapojí do psaní a editace článků. To je mnohem lepší výsledek, než tomu bylo u projektu Studenti píší Wikipedii – pouhá 4 procenta. V Německu obdobný projekt „Silberwissen“ probíhal v letech 2008 až 2013, ale neosvědčil se. Na rozdíl od českého projektu, kde fungoval na dobrovolnické bázi, byl financován z grantu EU, takže organizátoři měli vyšší nároky na výsledky v podobě autorských článků účastníků. Výsledky se ale nesetkaly s očekáváním a organizátoři projektu už znovu nerozjeli. A ani naši slovanští sousedé projekt nedoporučovali: „Poláci rovnou řekli: byl to průšvih, kluci, nedělejte to,“ vypráví koordinátor projektu Senioři píší Wikipedii Jan Groh.

Účastníci kurzu leckdy dohnali lektory do úzkých

Tváří české odnože projektu je filosof a vysokoškolský vyučující Jan Sokol, kterého – jako snad všechny pedagogy – na Wikipedii hněvala nepřesnost, která se příležitostně odrážela v pracích jeho studentů, kteří z Wiki čerpali. Místo pouhého „remcání“ podpořil projekt, který má kvalitu obsahu Wikipedie povznést – naverbováním seniorů do řad tvůrců jejího obsahu.

V rámci projektu zapálení a zkušení wikipedisté ve svém volném čase a bez nároku na odměnu jednou týdně po několi týdnů vyučovali v počítačové místnosti pražské Městské knihovny. Cílem pro seniory bylo osvojit si, jak přetavit znalosti do virtuálního místa, kam se uchylují lidé hledající fakta. Technická stránka věci, zdrojování, autorská práva – druhý běh kurzu pro pokročilé vybavuje budoucí i současné autory všemi potřebnými dovednostmi ke korektní tvorbě příspěvků pro internetovou encyklopedii. V první části probíhala přednáška, v další si účastníci zkoušeli nabyté vědomosti v praxi osahat, zatímco po místnosti kroužili lektoři a v případě potřeby radili. Třída byla aktivní.

Všetečnými záludnými technickými dotazy zvídaví účastníci kurzu dokonce leckdy dohnali lektory do úzkých, a ti pak museli využít pomocí v podobě „přítele na telefonu, tedy telefonické konzultace s kolegy. Další týden lektoři přišli s posilou. „Wikipedisté (tedy i lektoři) jsou v podstatě ajťáci, ale účastníky učíme ve vizuálním editačním rozhraní,“ vysvětluje roztomilou a nečekanou situaci Groh. A publikum nové znalosti patřičně oceňuje. „To je geniální!“ s takovým nadšením ocenila přesměrovací schopnosti Wiki jedna „žákyně“ během školení.

„Celá Wikipedie nemá čas“

Senioři projektem předávají své „Silberwissen“ a boří mýty. Janu Grohovi zbořili třeba hned dva. Za prvé ten, že senioři mají spoustu volného času, se kterým neví co by. „Senioři, kteří sem přicházejí, jsou aktivní,“ říká a dodává, že někteří museli právě kvůli nedostatku času a jiným aktivitám kurz opustit. „Celá Wikipedie nemá čas,“ dodává.

Senioři přispívají nejen vytvářením nových článků, ale také překládáním. Druhý mýtus se zbořil, když se ukázalo, že účastníci kurzu ovládají velmi dobře cizí jazyky. To koneckonců potvrzuje i jeden z účastníku kurzu Karel Jurák, který říká: „S pomocí lektorů kurzu jsem se naučil 'čechizovat' německé a anglické popisy k heslu Xerografie.“

Pan Karel nabízí české Wikipedii mimo jiné svoje vědomosti v oboru elektroniky a fyziky, pro odborný časopis DPS-AZ píše články z oblasti montážních technologií elektroniky. „Všiml jsem si špatného pokrytí technické problematiky v české Wikipedii, tedy mám záměr doplňovat česká hesla, která chybí při porovnání s anglickou verzí,“ říká. Do kurzu se původně přišel vzdělat v citování wikitextů a wiki-obrázků v článcích mimo Wikipedii, což potřebuje pro svou práci. Účel, se kterým na kurz pan Karel přišel, se splnil. Už se těší na další kolo. Chystá se „usměrnit“ kolegy, aby „upřesnili německé názvy na německé Wikipedii, u hesla 'Státní opera Praha', případně aby doplnili faktografii k heslu ‚Německý dům (Brno)‘.“

Další účastnice kurzu, paní Vlasta, má jiný styl působení na Wikipedii. Zatímco témata pana Karla jsou úzce specializovaná, u paní Vlasty je to vskutku všehochuť. „Víte, co je to necuke?,“ zkouší mě paní Vlasta. „Nevíte. Já to taky nevěděla. Respektive, myslela jsem si, že je to japonská figurka. A on je to knoflík v podobě figurky.“ Paní Vlasta má vypravěčský talent a díky ní si v jazyce pivařského národa můžete přečíst o historii tekutého chleba. Když mi vypráví o historii nápoje, kterou nastudovala a pro Wikipedii zpracovala, nakonec hodnotí: „Ten alkohol je opravdu metla lidstva, protože když člověk zjistil, že má i příjemné účinky, přestal běhat po stepi a usadil se, aby mohl pěstovat, co je k němu potřeba. A neříkejte mi, že byste teď radši neběhala někde po stepi.“

Senioři rozšiřují obzory uživatelům

Při jejím vyprávění podle toho, jestli právě poslouchá nebo vypráví, střídavě soustředěně zužuje nebo naopak doširoka otvírá dlouhými řasami lemované, zářivě modré oči, které vytváří panenkovský dojem. Energie z ní jen tryská. Stejně je tomu v okamžiku, když vypráví, jak se v diskuzi pod jejím článkem napadajícím pravost autorství Shakespearovi připisovaných děl strhla mela. Paní Vlasta líčí, že jí jeden z editorů poděkoval za to, že se do tématu pustila. Sám o tom prý uvažoval, ale nakonec si netroufl.

A kam na ta různorodá témata chodí? Kdykoli ji něco zaujme, potenciální téma si poznamená a podívá se, jestli je na české Wikipedii pokryto. Paní Vlasta k psaní hesel přistupuje opravdu zodpovědně. Dalším krokem je fáze důkladného rešeršování, při kterém se sama učí. „Obohacujeme se navzájem,“ shrnuje svou symbiózu s Wikipedií.

Senioři píší Wikipedii a rozšiřují tím obzory uživatelům české Wiki. Zpracování a zdrojování článků se sice řídí pevně danými pravidly, a rukopis autorů by tak neměl být na první pohled úplně patrný. Už jen nastolování témat lidmi, kteří jsou na síti málo zastoupení, ale rozčeřilo vody internetu.

Daniela Ešnerová

Copyright: jádu | Goethe-Institut Praha
březen 2016

    Všude na světě lidé žijí pro lepší budoucnost. Sbíráme jejich příběhy a ukazujeme, co je možné už dnes. jadumagazin.eu/futureperfect

    Další články k tématu

    Senioři píší Wikipedi
    Staří vědí nejvíc, říkává se. Je tomu ale tak i dnes, když máme k dispozici internet a google? Každopádně senioři rádi píší Wikipedii, tedy alespoň v Česku.

    Vrásky na odiv
    V reklamách kosmetických a oděvních značek čím dál častěji vystupují na ženy přes šedesátku. Překračují se tak tabu ohledně nepřirozeně krásných bárbín nebo je to spíš cynický marketingový krok?

    Interiéry naplňující všechny potřeby
    Designéři jsou převážně mladí lidé, kteří moc nemyslí na starší generaci. Koncept Equal design se soustředí na co největší funkcionalitu pro co nejširší skupinu lidí, tedy i pro seniory.

    Moudrost je o třídu výš
    Demokratka a vlastenka každým coulem Květoslava Musilová (94) vypráví o svém bohatém životě.

    Mládež v Terezíně
    V roce 1929 se narodila Maud Beer v moravském Prostějově a od roku 1942 sdílela s dalšími 23 dívkami malý pokoj v terezínském ghettu. Dnes je jejím domovem Tel Aviv.

    Příští zastávka: Slušnost
    Bez Dagmar Hazdrové by byla řada cestujících v Praze ztracená. Již 14 let namlouvá jména stanic v českém hlavním městě a v tuzemské dálkové dopravě. Tato Pražačka hovoří o své kariéře za mikrofonem a o své práci jako uklízečka.

    Živá paměť
    Osmnáctiletá Verena z Mnichova absolvuje dobrovolnou službu. V Olomouci pracuje v rámci projektu Živá paměť s lidmi, kteří trpěli za národního socialismu.

    Témata jádu

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...