#Klartexte

Zkreslené vzpomínky

Ilustrace: © Polityka Insight

V čem tkví tajemství popularity postpravdy? Existuje souvislost mezi tím, že se nám falešné vzpomínky často jeví jako pravdivé a že jsme náchylní věřit lžím v sociálním a politickém životě?

Salvador Dalí tvrdil, že „rozdíl mezi pravými a zkreslenými vzpomínkami je stejný jako u bižuterie: jsou to právě falešné klenoty, které vypadají více jako pravé, protože se více lesknou“. V posledních letech se falešná tvrzení a na nich založené politické iniciativy setkávají se širokou podporu u voličů, což – jak se zdá – slova španělského surrealisty potvrzuje.

Paměť často selhává, nejen pokud jde o to, na co jsme zapomněli, ale i u věcí, o nichž se domníváme, že si je pamatujeme. Východiskem pro jeden z nejznámějších psychologických experimentů týkajících se paměti je paradigma asociací, který je nazýván také DRM paradigma, pojmenované podle trojice psychologů, kteří tento experimentální postup vyvinuli (Deese) a modfikovali a zpopularizovali (Roediger a McDermott).

Účastníkům experimentu je přečten seznam slov, která spolu souvisejí, např. postel, odpočinek, zdřímnutí a chrápání. Poté jsou požádáni, aby zopakovali všechna slova, která si zapamatovali. V této fázi experimentu si většina účastníků „vzpomene“ nejen na slova, která byla na seznamu, ale také na jiná, související s tématem. Když se experimentátoři ptají na přidaná slova, mnozí účastníci jsou přesvědčení, že jim byla přečtena, což dokazuje existenci falešné vzpomínky.

Nejen že máme falešné vzpomínky, ale je možné nám je vnuknout a předat.

Další experimenty v oblasti paměti a kognitivních věd prokázaly, že nejen že máme falešné vzpomínky, ale že nám je navíc lze vnuknout a předat. Výzkumy, které v 90. letech provedla Elizabeth Loftusová, ukázaly, že v situaci, kdy účastníkům experimentu blízcí lidé sugestivně líčí nějakou událost, 20–30 procent z nich nejen přiznává, že se takto podsouvaná fiktivní událost z období dospívání skutečně stala, ale jsou schopní přihodit „z paměti“ další související vzpomínky. Poté bylo účastníkům experimentu řečeno, že jedna z popisovaných událostí byla smyšlená, a byli požádáni, aby řekli, která z nich to byla. Ti z účastníků, kteří přidávali další informace týkající se falešné vzpomínky, vybírali jako falešnou vzpomínku jednu ze skutečných událostí z jejich vlastního dětství.

Síla sugesce je tak velká, že dokonce pokud se dozvíme, že se informace nezakládala na pravdě, stále trváme na nově získaných vzpomínkách. V experimentu, který byl proveden v roce 2011 na Weizmann Institute of Science v Rechovotu v Izraeli, účastníci sledovali film v pětičlenné skupině, a následně byli v několikadenních intervalech žádáni, aby odpovídali na otázky týkající se děje a toho, do jaké míry si jsou jistí správností svých vzpomínek. Poprvé odpovídali z paměti, ale podruhé byl každý účastník konfrontován s údajnými odpověďmi jiných účastníků ještě předtím, než měl sám odpovídat.

Při chybné „nápovědě“ ze strany domnělých spolusledujících podlehlo 70 procent účastníků tlaku skupiny. Při třetí sérii otázek, kdy účastníci byli informováni, že „odpovědi“, které jim byly předtím ukázány, jsou ve skutečnosti fiktivní, se jen 60 procent z nich vrátilo ke svým původním, správným vzpomínkám z filmu. Naše mysl je otevřená přijmout za vlastní vzpomínky na události, které se nestaly, ale i vymazat nebo změnit skutečné vzpomínky a nahradit je cizími nebo falešnými.

Naše mysl je zároveň otevřená přijmout jako vlastní vzpomínku na události, které se nestaly, ale také vymazat a změnit existující vzpomínky a nahradit je cizími a nepravými.

V obou případech je klíčem pocit, že nás něco pojí s autory sdělení, které je v rozporu s našimi vzpomínkami. Přirozenou součástí formulování vzpomínek je zapomínání způsobené připomínáním – proces, ve kterém si vzpomínáme na části událostí z minulosti a přitom zapomínáme na aspekty dané zkušenost, které jsme nereprodukovali.

Experiment provedený na studentech Princetonské univerzity v roce 2015 ukazuje, že při tvorbě společných skupinových vzpomínek založených na vyprávění někoho jiného probíhá proces společného zapomínání způsobeného připomínáním tehdy, pokud vyprávěče vnímáme jako člena naši sociální skupiny. V ostatních případech si ponecháváme vlastní vzpomínky.

Z experimentů vyplývá, že mnoho z nás přijímá nepravdivě líčené události jako skutečné vzpomínky a pod vlivem skupiny se vzdává vlastní paměti týkající se věcí, jichž jsme se účastnili, a obrazů, které jsme viděli na vlastní oči. Nelze se tedy divit, že přijímáme nepravdivé líčení politických a historických událostí, které se často odehrávají na okraji naší kognitivní pozornosti. Je-li náše tendence věřit nepravdám způsobena přirozenými procesy probíhajícími v lidské paměti, jak vysvětlit, že se tento problém v posledních letech objevuje v takové míře?

Raději věříme věcem, s nimiž souhlasíme, a nejpřesvědčivější jsou pro nás vlastní argumenty.

Technologická revoluce a dramatické posílení role sociálních médií vedly ke znásobení zdrojů informací a pokračujícímu rozdělení společnosti na informační bubliny. Toto rozdělení je také výsledkem přirozeného procesu, který badatelé zabývající se kognitivními procesy nazývají efektem potvrzení – raději věříme věcem, se kterými souhlasíme, a nejpřesvědčivější jsou pro nás vlastní argumenty.

Ve světě široké komunity však bylo místo pro konfrontaci s jinými názory a vytváření hromadné paměti i kolem bolestivých pravd. V realitě identitních komunikačních bublin, kde informace o světě čerpáme ze sociálních médií a od skupin se stále více polarizovaným ideologickým profilem, je dnes mohem snazší najít jedinece, kteří smýšlejí podobně jako my, a uznat je za jediné zástupce naší vlastní malé sociální skupiny. To umožňuje odmítnout veškeré informace zvenčí a zároveň způsobuje naši náchylnost k převzetí falešných vzpomínek jiných členů vlastní úzké komunity.

Miłosz Wiatrowski | Yale University
Překlad: Nina Baše

Dieser Text ist lizenziert unter Creative Commons Namensnennung – Nicht-kommerziell – Weitergabe unter gleichen Bedingungen 4.0 International (CC BY-NC-SA 4.0).
listopad 2018

    Témata jádu

    #Klartexte – Na rovinu
    Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

    Na venkově
    Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

    Smíšená čtyřhra | V4
    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...