#Klartexte

Jak se vyvarovat zkreslenému vnímání

Illustration: © Polityka Insight

Lidské vědomí je plné pastí, které naše vnímání skutečnosti zjednodušuje nebo překrucuje: jakým chybám ve vnímání je třeba se vyvarovat, pokud nechceme věřit fake news?

Zkreslené vnímání nás provází každý den. Když v zimě vyjdeme z teplé místnosti ven a někdo se nás zeptá na teplotu, velmi pravděpodobně odpovíme, že je pod nulou. Alespoň dokud neuvidíme vodu v kaluži – důkaz, že teplota je v plusu. Jelikož drkotáme zuby a naskakuje nám husí kůže, v naší mysli se uchytí chybné přesvědčení, které budeme považovat za pravdu.

Při posuzování událostí a rozhodování se nezřídka necháváme unést prvním dojmem. Opakující se vzorce pastí, do nichž může spadnout lidská mysl, která zjednodušuje – a někdy i deformuje – vnímání skutečnosti, nazýváme kognitivní zkreslení. Díky nim mohou sociální média v některých případech narušit fungování naší mysli stejně silně, jako signály z těla.

Typů kognitivního zkreslení bylo identifikováno tolik, že si všechny ani nelze zapamatovat. A některé z nich navíc využíváme, abychom se lépe dorozuměli – tyto mechanismy fungování lidské mysli umožňují upoutat něčí pozornost, poskytnout nějakou představu o abstraktních problémech a také vyvolávat empatii. I v tomto textu jsou použity metafory a další slohové prostředky, které mají usnadnit porozumění a předat několik užitečných rad.

Novináři kognitivních zkreslení využívají

Když informujeme o velkých sociálních problémech – chudobě, vyloučení, násilí nebo nemocech – často popisujeme příběh konkrétního člověka, který oslovuje více, než čísla (ať jsou jakkoliv velká). Když sociální problém získává něčí tvář a jméno, stává se lidským a tak jsme spíše připraveni na něj zaměřit pozornost a reagovat tak, jak autor sdělení chce. Ale bývá tomu i naopak – metafora vlny uprchlíků zaplavující břehy Evropy se stala natolik mocná, že změnila postoje a politická rozhodnutí celých národů.

Máme zde do činění s kognitivními zkresleními. V prvním případě je to přímá identifikace s obětí, což vyvolává významně silnější emocionální reakce než nestranný popis problému založený na statistikách. Ve druhém případě působí oba tyto mechanismy. Zaprvé efekt homogenity cizí skupiny, kdy přiřazujeme negativní nebo pozitivní vlastnosti a chování jednotlivců celé skupině. Za druhé iluze shlukování, kdy mysl hledá pravidlo tam, kde žádné neexistuje – například dojem, že existuje nezpochybnitelný vzorec „příliv uprchlíků znamená více teroristických útoků“.

Novinářské řemeslo zahrnuje mezi jinými dovedné využití těch kognitivních zkreslená, která pomáhají sdělovat fakta co nejzajímavějším a nejsnáze zapamatovatelným způsobem. Reportéři nezřídka sahají po názorech autorit a expertů, jejichž tvrzení čtenář zřídka vědomě hodnotí (chyba autority). Jiným všeobecným principem médií je ukazování neobvyklých skutečností a událostí, díky nimž se začínáme zajímat o širší problém a jeho příčiny. V důsledku efektu pořadí jsme schopní si lépe zapamatovat podstatné informace a později je reprodukovat díky tomu, že první příklad byl šokující.

Chybujeme kvůli emocím

Potíže začínají v okamžiku, kdy zapomínáme na vrozený sklon k chybám v úsudku. Čím více spěcháme, čím silnější emoce pociťujeme – tím těžší je si to uvědomit. Tak tomu je například v situaci, kdy se zapojujeme do bouřlivých diskuzí na sociálních sítích. Pak stačí jen chvilka nepozornosti a nerozpoznáme falešnou informaci, necháme se jí unést a předáváme ji dále. V tom spočívá úderná síla fake news – v souladu s přirozenými mechanismy si nepravdivé informace sami odůvodníme a šíříme je dál.

Abychom se chybám vyvarovali, je třeba vědět, jak je hledat a podívat se kriticky na své uvažování. Především pamatujme na efekt slepé skvrny: i když rozpoznáváme kognitivní zkreslení u jiných, na sobě je nevidíme. Přirozeně se zaměřujeme na vychytání nelogičnosti uvažování u ostatních a přitom naše vlastní vyjádření a soudy neumíme zhodnotit nestranně. Efekt pozorovatele toto přesvědčení posiluje. Myslíme si, že negativním vedlejším efektům masové komunikace podléhají všichni účastníci, jen ne já – pozorovatel.

Často přijímáme fatalistický postoj, bez ohledu na názory. Přesvědčení, že kdysi bývalo značně lépe, a v současné době věci směřují ke katastrofě, zužuje perspektivu vnímání. Stojí za to se zamyslet, zda nehledáme potvrzení pro naše nejhorší domněnky proto, že se prostě nechceme podívat na dané téma z pozitivnější perspektivy. Jedná se o zvláštní příklad konfirmační strategie – nejrozšířenější kognitivní chyby, která způsobuje, že raději přijímáme informace, které potvrzují naše přesvědčení, a zůstáváme hluší vůči těm, které je popírají. Posiluje ji efekt nepřátelských médií. Jak často se nám stává, že považujeme analýzy kritické vůči našemu názoru, které navíc pocházejí z neoblíbených médií, za něco, co je řízeno nějakou nepřátelskou sílou? Kvalifikovat média podle tohoto klíče je snadné, tím spíše, že i ve skutečnosti vydavatelé a novináři stále častěji nedbají na nestrannost.

Kognitivní zkreslení jako základ fake news

V éře sociálních médií vznikla zvláštní forma skupinového myšlení. Máme rádi stádní chování, protože se díky němu cítíme součástí větší skupiny. V případě toku konzistentních názorů, které k nám plynou z médií, je přijímáme za vlastní, protože takto uvažuje „náš” kmen. Mechanismus konformity se znásobuje a objevuje se stádový efekt. Za toto násobení je zodpovědná kaskáda dostupnosti: čím častěji a intenzivněji sdílíme nějakou informaci, tím přesvědčivější se sdělení zdá. Tento trik se využívá cíleně u dezinformačních operací – senzační zprávy jsou opakovaně sdíleny boty, a když se jich ujmou nic netušící uživatelé nebo větší media, původní zdroje falešných informací se odstraní, aby se zametly stopy.

Předsudky vnuknuté v důsledku podobných operací, často namířených vůči politikům nebo konkurenčním výrobkům, nezmizí poté, co si uvědomíme, že informace byly falešné. Za tento mechanismus jsou zodpovědné dvě chyby, které již známe. Naše mysl upřednostňuje informace, které dostala jako první (efekt pořadí) a hledá potvrzení pro přesvědčení, které již nabyla (konfirmační strategie).

A nakonec poměrně nově objevená chyba – efekt zpětného rázu (backfire effect). Stává se, že utvrdíme v dosavadních názorech i tehdy, když objektivní události nasvědčují pravému opaku – obzvláště v případě, kdy je pro nás důležité přesvědčení o vlastní neomylnosti. To asi vysvětluje volební úspěch stran, jimž bylo opakovaně dokázáno, že šíří nepravdy, a přesto se od nich jejich voliči neodvracejí.

Faktem je, že samotným vzděláváním fake news využívající kognitivních zkreslení nezmizí. Přesto však stojí za to dbát na intelektuální hygienu a jednou denně si najít ve svém vnímání nějakou chybu, které se vám příště možná podaří vyvarovat.

Wojciech Przybylski | Res Publica Nowa
Překlad: Nina Baše

Tento text spadá pod licenci Creative Commons 4.0 International Uveďte původ – Neužívejte dílo komerčně – Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní (CC BY-NC-SA 4.0).
listopad 2018

    Témata jádu

    #Klartexte – Na rovinu
    Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

    Na venkově
    Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

    Smíšená čtyřhra | V4
    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...