#Klartexte

Slovníček: xenofobní

Foto: Richard Pyrker, CC BY-NC 2.0

Existují fráze či formulace, které člověka štvou, postrádají smysl, anebo které jsou s oblibou užívány chybně, jež však neustále slýcháme či čteme, ať už v textech, v rozhlase či televizi. Patří k nim například výraz „xenofobní“.

Když jde o to, nazvat násilí ze strany pravicových extremistů pravým jménem, chodíme my novináři často nejistě kolem horké kaše. Nacisté se ohrazují proti tomu, aby byli jako takoví označováni, a kontrarozvědka chce nově legalizovat štvanice. Jako by nestačilo, že tento tlak zprava zjevně zabírá.

V pochybné snaze nalézt co možná nejobecnější a nehodnotící výraz se však zpravodajství řady médií shodlo na jednom slově, které posun doprava fakticky nejenom bagatelizuje, nýbrž k němu aktivně přispívá.

Zprávy rozhlasové stanice Deutschlandfunk přinášejí od 27. srpna v souvislosti s událostmi v Chemnitzu takřka denně informace o útocích „xenofobů“ a „násilí motivované xenofobií“. V hlavním zpravodajském pořadu televizní stanice ARD Tagesschau byla řeč o koncertě v Chemnitzu (Saská Kamenice) jako „o jasném signálu xenofobie“. Byť je mezi publicisty i několik málo těch, kteří se tomuto výrazu vyhýbají, těžko bychom našli nějaké německé médium – od Süddeutsche Zeitung až po FAZ, od taz až po Spiegel Online –, které by slovo „xenofobní“ v souvislosti s pravicovým násilím posledních týdnů nepoužilo přinejmenším v textech publikovaných na internetu. I Zeit Online dává jednomu ze svých článků titulek „Wolfgang Schäuble pranýřuje xenofobii“.

Kdo o tom vlastně rozhodl?

Koho pravicoví extremisté skutečně napadli, jsou uprchlíci a přistěhovalci, provozovatelé restaurací židovského původu, lidé s jinou barvou kůže než bílou. Lze předpokládat, že tito lidé nemají mnoho společného, či nanejvýš náhodou – přesto jsou teď označováni jedním slovem: cizí. Kdo však vlastně rozhodl, že jsou v Německu cizinci? Řada lidí, která nemá bílou barvu kůže a není křesťanského vyznání, se v Německu narodila a je doma v Chemnitzu či jiných německých městech. A i ti, kdo německou národnost nemají, případně v Německu žijí teprve krátce, se zde již mohou cítit doma – vlastně bychom měli doufat, že si tu nepřipadají jako cizinci.

V německém výrazu „nepřátelství vůči cizímu“ je však zároveň doslova obsaženo, že tuto „přináležitost k cizímu“ nelze odložit, ať už je člověk Němec, či nikoliv, anebo ať už má v úmyslu si v této zemi vybudovat existenci či nikoliv. „Přináležitost k cizímu“ by tak byla vázána na vnější atributy. To je však rasismus, který musí být jako takový pojmenován.

Správně proto postupoval internetový deník Zeit Online v článku z 27. srpna 2018, v němž se uvádí: „Stovky příslušníků pravice […] napadly lidi, o kterých se očividně domnívali, že nejsou Němci.“ Rovněž hlavní zpravodajský pořad Tagesschau přinesla nejprve zprávu, že pravicoví extremisté „napadli lidi, které považovali za cizince“.

Pravicové dělení na „my“ a „ty cizí“ se zde nepřejímá, nýbrž se zřetelně označí jako premisa: a to rasistická – Němce lze poznat podle toho, jak vypadají. Je potřeba více slov, která by na tuto skutečnost upozorňovala.

Neboť volba slov má právě v případě tématu natolik skloňovaného v titulcích, jakým jsou události v Chemnitzu, performativní účinek. Zvolením toho či onoho označení jsou skutečnosti legitimizovány či naopak. Představme si reakci veřejnosti, kdyby ve zpravodajských relacích jednohlasně zaznívalo: „Příslušníci pravice vedou štvanici na obyvatele Chemnitzu“.

Odlišnost jako premisa bez věcného obsahu

Namísto toho, abychom proti sobě stavěli „my“ a „ti cizí“ či „ti druzí“, zahrnovali bychom rasově diskriminované lidi pod „my“, zatímco pravicové extremisty z něj vylučovali. Reakce lidí, ale také politiků, by byla nepochybně ostřejší. Násilí příslušníků pravice by se pak už neobracelo vůči něčemu neurčitému „cizímu“, nýbrž vůči nám všem. A přesně tak tomu i je – za předpokladu, že se navzájem vnímáme jako lidé, jak navrhuje poslanec SPD Karamba Diaby.

I v tomto případě platí: Nazýváme-li rasově motivované násilnosti „xenofobií“, pak lidé setrvávají v domněnce, že existuje typicky německé vzezření a přispívají k udržování rasismu. Výraz „cizinec“ označuje přinejmenším jasně definovanou skutečnost, a to fakt, že dotyčný nemá německé státní občanství. Tedy něco, co lze v adekvátním kontextu bez problému použít.

Slovo „cizí“ naproti tomu vychází vstříc neurčitému strachu z neznámého. Jako výraz mající ambici pojmenovat určité skupiny obyvatelstva postrádá věcnost. Podle slovníkové definice může „fremd“ znamenat jak „zahraniční“, tak „neznámý“, „nikoliv důvěrně známý“ anebo také prostě jen „nezvyklý“.

Kdo si však ještě nezvykl na mé tmavé vlasy či barvu kůže mé sousedky, měl by to prostě rychle udělat – pak by se tento problém vyřešil zcela sám od sebe.

„Cizí lidé jsou přátelé, s nimiž se člověk zatím jen neseznámil“, praví jedno přísloví. A odhaluje tak omezenost těch, pro něž někdo takový jako cizí lidé vůbec existuje.

© Lea Fauth | uebermedien.de
Překlad: Hana Staviařová
14. září 2018

Lea Fauth působí jako nezávislá novinářka v Berlíně. Vystudovala filozofii a literaturu ve Francii a Portugalsku a byla na stáži v „Deutsche Welle“. Pracuje mimo jiné pro „taz“ a „Deutschlandfunk“.

    Témata jádu

    #Klartexte – Na rovinu
    Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

    Na venkově
    Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

    Smíšená čtyřhra | V4
    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...