V očích pozorovatele

Potetované babičky a dědečci

Foto: © Ondřej ZuntychFoto (detail): istolethetv, CC BY 2.0
Foto (detail): istolethetv, CC BY 2.0

Až nám bude sedmdesát, všichni budeme mít potetované ochablé maso, je si Daniel Gabčo (32) jistý. Momentálně profituje se svým studiem TataTattoo v Olomouci z neutuchajícího zájem o zdobení těl.

Zákazníků má tolik, že když jsme se po skončení rozhovoru na ulici už za tmy loučili, vracel se ještě dovnitř, protože ho čekalo noční tetování. „Nevím, kdy tenhle boom skončí, ale příštích pět let určitě ne,“ komentuje Daniel neutuchající zájem o zdobení těl. Chodí za ním lidé strojkem netknutí i závisláci. Kromě fašistů s jejich symboly, což by bylo nelegální, bere všechny. Nejradši má ovšem zákazníky, pro které je tetování víc než móda.

Co teď v tetování frčí?

Teď je to geometrie, tečkované věci. Nebo handpoke – tetování bez strojku. Mám pocit, že dojíždí vlna akvarelu. Tento hit „rozpitých“ barev dofrčel minulý rok. Oblíbený je minimalismus, zdá se mi jako východisko ze slepé uličky, když se už všechno vytetovalo. Neumím si představit, co tu ještě nebylo. Zažíváme návrat.

Jaké motivy jsou nejoblíbenější a přežívají?

Pořád jsou to lapače snů, nápisy, ležaté osmičky, pírka, srdíčka, kotvičky. U amatérů, tedy prvotetovaných, jedou nejvíc data narození dětí. Bojí se být potetovaní, že si nenajdou práci a tak dále, ale tímto si to krásně odůvodní. Jakmile se i víc konzervativnímu člověku narodí dítě, prásk to na ruku.

Kdo nastavuje trendy v tetování?

Pro nás tatéry je skvělým marketingem showbusiness. Sportovci, zpěváci, herci. Když si večer pustíš televizi nebo se podíváš na film, vždycky je tam nějaká kérka.

S rozhodnutím nechat se potetovat se často vážou příběhy. Zároveň je to ale pro spoustu lidí právě jenom móda. Jak k tomu přistupuješ, rozlišuješ nějak?

Ze začátku studia jsem byl rád za každou věc, rozděloval jsem to méně než teď. Dnes se snažím víc poradit. Musím to pořád dělat jako businessman, takže jemně. Někteří tatéři zákazníkům návrh zkritizují, ale já jsem toho názoru, ať si každý nosí, co chce. Na druhou stranu mi někteří lidé přijdou psychicky nezpůsobilí rozhodovat o své kérce, někdy je jejich výběr vážně průšvih.

Co myslíš?

Je špatné, když si dají škaredý anebo tuctový obrázek, který pro ně nemá význam. Když je to hrozný obrázek, ale význam má, respektuji to. Pokud si však něco vybrali za tři minuty na googlu, jenže ani neví proč a už jdou do studia, není to dobře.

Foto: © Ondřej Zuntych
Daniel Gabčo: „Kdo má novou kérku, vyběhne ze studia a cítí se jako totální frajer.“

Děláš i předělávky neboli covery. Můžeš to přiblížit?

U toho jsou tři kategorie. Jedna je „jen obtáhnout“. Druhá „nějak zkrášlit“ a třetí si donese obrázek, a jestli se dá udělat přes ten původní. Když třeba někdo má velkého černého škorpiona přes celé rameno a přes něj někdo chce čtyři květy... Ovšem kolega to zvládl tak, že nakonec nebyl vidět. Musel si vypočítat místo, kam půjdou lupeny z růže, všechna bílá místa využít.

Ne každý zřejmě domyslí, že je to na celý život...

To se stává hodně lidem. Nebo jsem měl krásný případ, kdy žena měla na rameni písmeno a chtěla ho předělat. Moje návrhy se jí nelíbily a už nenapsala. Pak se najednou ozvala, že si to nechala změnit v Anglii, jenže písmeno bylo pořád vidět. Tak přišla a nakonec se mi docela povedlo přeměnit ho na ornament. Celé to bylo kvůli dřívější lásce.

Jak jsou na tom chlapi s tetováním z vojny, vězení, výsledky amatérských pokusů s jehlou?

Normálně chodí. „Byl jsem opilý a tenhle hnus mám na ruce dvacet let.“ Z vojny, z dětských domovů, u žen často následky druhé puberty.

Objevují se i předělávky kvůli změně vkusu?

Občas má někdo pěknou kérku a chce ji předělat, protože to má okoukané a spekuluje, co by s tím šlo. Na ulici to třeba lidé pochválí, ale on už ji nechce.

Proč se podle tebe lidé vlastně tetují?

Na památku. Je to jako skočit si bungee, může to být zážitek, vzpomínka. Taky chtějí někam patřit. Někomu je dvacet, chodí mezi partu a jediné, co chybí, aby zapadl, je kérka. Třeba na střední nebo vysoké škole. Obrázky nejsou stejné, jde prostě o to mít „rukáv“. Kdo ho má, je frajer. Navzájem si to obdivují a chodí na další. Musíš taky. Prostě: Už máš tunely v uších, super kšiltovku a jezdíš na longboardu, ale nemáš kérku. Tak rychle.

Tohle dělají mladí, co pak, až budou starší?

Tohle dělají všichni, věk nehraje roli, je to mentální věc. Až jim bude sedmdesát, bude pokérovaný úplně každý. Všichni budeme mít potetované ochablé maso. Nebude to tak hrozné, pokérovaných babiček a dědečků s „rukávy“, krky, tváří bude tolik, že to bude jedno. Nebudeme se ničím lišit, každý si půjde úplně spokojený po ulici a nebude se cítit trapně. Tomu fakt věřím. Když vidím, kolik lidí nám píše. Denně přijde aspoň dvacet objednávek.

Foto: © Ondřej Zuntych
Danielova vlastní tetování jsou spíše nenápadná.

Jak důležitou roli hraje místo tetování? Někdo se chce pochlubit, jiný má spíš schovaný příběh.

Mnohdy rozhoduje bolest. Nejčastější je předloktí, protože si lidé myslí, že to nebolí. Dá se to vydržet. Někdo ten rituál, se kterým je bolest spojená, zažít nechce. Nebo se ptají, jestli umrtvujeme. To neděláme.

Je tetování, které bys zákazníkovi neudělal?

Zatím jen zakázané symboly, nacistické a fašistické. To jsme nedávno odmítli a týpek byl dost ostrý. Padly i nějaké výhrůžky. Zkoušel to. Každopádně je to protizákonné, nemůžu mu takovou kérku vytetovat. Jinak neodmítám nic.

Když si někdo potetuje celé ruce a další části těla, je to posedlost?

To už asi jo. Psychická nemoc, kdy se člověk potřebuje tetovat, má i latinský název. Je to závislost. Byl tu pán přes padesát, který už něco měl, ale přišel s tím, že potřebuje jen poslední. Než jsem to dotetoval, říkal mi o dalších. Když platil, hned si domluvil termín a už tu byl šestkrát. Vždy tvrdil, že to bylo naposled.

Když má někdo tetování, co to s ním dělá?

Kdo má novou kérku, vyběhne ze studia a cítí se jako totální frajer. I když jde o úplně maličký datum na neviditelném místě, hřeje ho. Časem se ještě pár lidí zeptá, to zalichotí, pak to ustává, člověk si zvykne.

Co stud?

Většinou to lidé berou s humorem. Muselo by jít o psychicky labilní osobnost. Tetovaní z vězení a podobně se spíš zasmějí.

Jak dlouho současná vlna pojede?

Těžko říct, ale neumím si představit, že by tenhle boom za pět let přestal. Rozšířil jsem tým i prostory, čeká se nejméně týdny. Vůbec jsem to neplánoval, ale nedá se to zastavit. Jen se přizpůsobuji, abych zvládl tlak zákazníků.

Jak ty sám tetování chápeš? Je to banální prostředek individualizace nebo to přece jen má něco do sebe?

Mám dobrý pocit, když je to branné jako rituál, památka, kérky s významem jsou skvělé. Ty zkrášlovací jsou mi ukradené. Kdo chce, ať si na sebe důležitý symbol dá. Nebo nemusí a může ho nosit v hlavě.

Rozhovor vedl Ondřej Zuntych.
Autor si tetování s krásou přímo nespojuje, v konvenční podobě ho bere jako estetické a módní doplnění. Sám klasické zdobení nemá, na vlastní kůži vyzkoušel jen prošívání obarvenou nití.

Copyright: jádu | Goethe-Institut Praha
říjen 2016
odkazy k tématu

Další články k tématu

Proti perfekcionistickému teroru
Správné proporce a hezká tvář Dela Keense nudí. Jeho modelingová agentura Misfit Models sídlící v Berlíně hledá ty, co vypadají nezvykle. Proč jsou tito outsideři dnes více žádaní než dříve?  

Krásně ošklivý
Jsem taková ošklivá tlama, říká o sobě Björn. To sedí, říká spousta lidí v jeho okolí. Björn je však se svou „ošklivou“ vizáží smířený. A dopracoval se navíc k velice uvážlivému postoji ke kráse.

Brutálně krásné
Krev, kov a jehly: „body modifikation“ není nic pro slabé nervy a pohybuje se na hranici mezi tabu a fascinací.

Dějiny kultury ve 100 vteřinách
Online seriál 100 Years of Beauty neukazuje jen mezinárodní beauty trendy posledního století, ale zároveň je malým úvodem do dějin kultury.

Vousy jsou passé, ať žijí vousy!
Někdo tvrdí, že vousy jsou už out, zatímco jiní teprve nyní zaznamenali, že velkoměsta jsou náhle plná hipsterů s plnovousem. Ale kdo vlastně určuje, co je trendy?

Vrásky na odiv
V reklamách kosmetických a oděvních značek čím dál častěji vystupují na ženy přes šedesátku. Překračují se tak tabu ohledně nepřirozeně krásných bárbín nebo je to spíš cynický marketingový krok?

Potetované babičky a dědečci
Až nám bude sedmdesát, všichni budeme mít potetované ochablé maso, je si Daniel Gabčo (32) jistý. Momentálně profituje se svým studiem TataTattoo v Olomouci z neutuchajícího zájem o zdobení těl.

„Někdy bych ráda potkala sama sebe”
Festival Wave-Gotik v Lipsku je jedním z největších setkání takzvané černé scény v Evropě. Nicole alias Niha, cellistka skupiny Other Day, tam nemohla chybět.

Témata jádu

Dnes je zítra
Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

V očích pozorovatele
… tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

Rychleji, výš, dál
Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

Někam patřit
Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

Archiv témat
Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...