V očích pozorovatele

Polonahý šťabajzny, dementní humor

Foto: © privatFoto: © privat
Redaktor Maximu Ivan Adamovič (vlevo) s enfante terrible českého showbusinessu Danielem Landou.

Trochu úchylní jsme, přiznává Ivan Adamovič z časopisu Maxim. Jak tenhle intelektuál zabloudil do redakce údajně nejšovinističtějšího pánského magazínu na českém trhu? A jak takový časopis pro frajery vlastně vzniká?

Jednoho dne mi v emailu přistála nabídka spolupráce s časopisem Maxim. Vytvořit česko německý „chlívácký slovníček na dovolenou“. Dost možná vrchol mé germanistické kariéry. Ten email mi za Maxim poslal Ivan Adamovič. Adamoviče totiž znám jako zakladatele kultovního časopisu Živel, nadšence do sci-fi a populární kultury vůbec a publicistu. Maxim bezesporu populární kulturu reprezentuje, ale způsobem, který je pro mě hodně na hraně, často až za hranou – slovníkem časopisu samotného „polonahý šťabajzny-dementní humor-takže ho pochopíš“. Intelektuál dělá hanbatej časopis pro frajery?

Vzhledem k vašim jiným, poměrně intelektuálním činnostem mi přijde, jako by práce pro „Maxim“ pro vás bylo takové tvůrčí psaní za peníze.

Živím se psaním, takže tvůrčí psaní za peníze je přiléhavý popis. Také mě baví na sebe brát různé, často i protikladné životně-pracovní role. Na druhou stranu, není to zas tak neobvyklé osobně trochu vybočovat z podstaty časopisu, který děláte. V módních časopisech také nepracují jen samé znalkyně módy, ne každá redaktorka časopisu o vaření tráví všechen volný čas u plotny a tak dále.

Jsou v „Maximu“ nějaká témata zakázaná? Je něco, u čeho šéf říká: ne, hoši, tohle už fakt ne? Můžete být konkrétní?

Píšeme o všem. Obecně platí, že „co sis vymyslel, to si taky napiš, frajere“. Redakce Maxima v dřívějším složení se víc inspirovala i drsnějšími britskými plátky typu Bizarre. My to chvíli zkoušeli, ale zjistili jsme, že na to moc nejsme a nevíme ani, jestli po tom baží čtenáři. Takže jsme v podstatě eliminovali fotky zraněných a zakrvácených lidí. Co se nahoty týče, pravidla vydavatelství nám zakazují ukazovat na fotkách pánský i dámský genitál. Někde tam je ta hranice dobrého vkusu, prvoplánové erotičnosti.

Kdo vás čte?Zajímá mě rozkol mezi „frajery-redaktory“ a „frajery-čtenáři“.

Asi jdeme napříč sociálními skupinami. S výjimkou řidičů kamionů a vězňů. Tam nás čtou úplně všichni. Vzhledem k tomu, že po mně výtisk Maxima poptává i můj 90letý otec, nejspíš umíme psát i pro seniory, jen s velikostí písma jim to moc neusnadňujeme.

„Maxim“ prý z 14 procent čtou/kupují si ženy. Čím si to vysvětlujete?

Troufám si tvrdit, že podíl žen je mnohem víc než 14 procent. Ženské časopisy se prý nedají číst a nejsou vtipné. Moje namátkové testy to vesměs potvrzují. A je také pravda, že předplatné Maxima často pořizují ženy pro své partnery. Co bychom si bez této armády nesobeckých duší počali.

Reklama na předplatné časopis popisuje jako „hustý reportáže-polonahý šťabajzny-dementní humor-takže ho pochopíš“, což ukazuje, že v časopise zaprvé máte sebereflexi, zadruhé si na nic nehrajete. Na jednom místě jsem dokonce našla formulaci: jsme „inteligentní časopis pro bystré hlavy“.

To jsem napsal já v reakci na nařčení, že jsme pornočasopis.

V té odpovědi na čtenářský dopis vzápětí dodáváte, že jste ale trochu úchylní … Takže ano, opět subverze. Ale kde se vlastně ta subverze bere?

Pro nás je subverze formou pojistky, abychom sebe a naše témata nebrali moc vážně. A myslím si, že jsme v její míře na českém časopiseckém trhu dost unikátní. To platí už od dob bývalého šéfredaktora Pavla Vondráčka, který měl mimořádnou intuici na vytváření subverzivního obsahu.

Má vůbec různé hejtování v časopise obsažené nějaké hranice? (Hitler, uprchlíci, islám, Havel etc.?)

V přední části časopisu máme koutek černého (někdy též hnědého) humoru, tam nám není svaté nic. Musí to mít ale samozřejmě humorný potenciál. V samotných článcích jde často o tanec na hraně politické korektnosti, který si může dovolit jen ten, kdo ji přesně cítí. Nejvíc si ale dáváme pozor na to, aby naše vtípky nebyly „strejcovské“ a „upocené“, aby Maxim nebyl domovem pro košilaté žblebty frustrovaných čtyřicátníků řešících krizi středního věku.

Časopisu bývá vyčítáno, že je velmi šovinistický, a to nejvíce ze všech mužských časopisů. Souhlasíte? Nebo i ten šovinismus je vlastně jen hra a nadsázka?

Jde o to, zda mluvíte o Maximu, který dělala jeho předchozí redakce, nebo o dnešním. Oni ten šovinismus mysleli napůl vážně a napůl v nadsázce. My už jen v nadsázce.

Foto: © privat
Redaktor Maximu Ivan Adamovič s českými modelkami-dvojčaty Foxy Twins.

Ženy, nahota, módní trendy, sport, automobily, kosmetika – to vše je svým způsobem něco krásného. Proč to takový frajer vlastně vyhledává?

My se spíš vždy snažili, abychom tu krásu nějak pošpinili, protože až pak bude zajímavá a pro čtenáře přijatelná. Šaty luxusních značek zapalujeme, stavíme do pochybných kontextů, v drahých autech kolegové vozili bezdomovce... Chytří výrobci to chápou a dávají nám v tomto svobodu. Ženy ukazujeme v celé jejich nahotě, jen ať čtenář vidí. Zajímavé bylo zjištění, že na nahé holky se často rády dívají – holky. Asi v rámci nějaké sebereflexe, kontroly revíru, lacanovského pohledu a latentní bisexuality.

Jak víte, že holky rády koukaj na holky?

Říkají nám to samy, ve slabých chvílích.

„Ženy ukazujeme v nahotě, jen ať čtenář vidí,“ říkáte, ale za pornografický časopis se nepovažujete. Tu okázalou nahotu hodně zlehčujete.

Modelky, které se pro nás nechávají fotit (polo)nahé, mají samy dost jasnou hranici, za jakou by už nešly, a často není o moc dál, než jsou naše fotky. Z pojetí našich fotek je jasné, že to jsou výpovědi o těch ženách, a ne nějaké vmáčknutí ženy do podoby a kontextu, jak ji chce vidět muž. Ostatně, asi před rokem jsme navázali pravidelnou spolupráci s fotografkou Bárou Lazarczykovou. Výsledkem je často pocit, že spíš nakukujete na dívčí mejdan, než že by ty fotky ženu nějak „objektifikovaly“.

Je láska něco, co takový frajer hledá? Nebo by to jen těžko přiznal? (Má radši maso a auta a holky v klubu?)

Ježišmarja, lásku hledá každý. Když se jich poštěstí víc najednou, tím lépe.

„Maxim“ je vyhledávaným tématem vědeckých analýz. Zajímá vás tato akademická zpětná vazba?

Líbí se mi zjištění Venduly Žákové, že co se týče zobrazované a popisované sexuality, jsou to „ve velké míře ženy, které by mohly potenciálně čerpat benefity z nabízených rad“. Samozřejmě si rádi necháme potvrdit, že námi prezentované diskurzivní jazykové praktiky mohou vést k ambivalentním konfrontacím s tradiční maskulinutou, ale udržují se v heteronormativním diskursu hegenomního mužství.

Můžete popsat největší reportážní úlety, které jste díky reportážím pro „Maxim“ měl možnost zažít?

Hodně jsem si užil „velký test přesdržek“. Vyzval jsem bojovníky ze tří různých druhů zápasu, jestli bych se s nimi mohl utkat, a zkoumal jsem, od koho nakládačka nejvíc bolí. Rád také vzpomínám na projekt, který jsem dělal pro sesterský časopis masooo – v luxusních restauracích jsem vyhledával ta nejpodivnější jídla, od zmrzliny z husích jater po kachní embryo. S výtečnými materiály přicházejí i kolegové, teď se právě vrátili s velkou reportáží z Muzea vidlí, které najdete v okresu Bruntál. Majitel jim dokázal šest hodin nadšeně povídat... o vidlích.

Založil jste časopis „Živel“, jeden z nejstarších českých alternativních časopisů. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Bylo to nejhezčí období mého života, bezstarostné, telecí, dychtivé. Prostě devadesátky. Ale to si člověk uvědomí až zpětně.

Dokázal byste si v té době představit, že jednou budete pracovat pro tzv. „frajerský magazín“?

Nedělám si moc plány, protože stejně je vždy všechno jinak. Takže dovedl bych si představit cokoliv.



31. října 2016, jen krátce po dokončení rozhovoru, portál Mediář Médiář zveřejnil tuto informaci:

„Vydavatelství Burda Praha ukončí vydávání české edice časopisu pro muže Maxim. Posledním číslem bude listopadové vydání 12/2016. ‚Trh zájmových časopisů pro muže dlouhodobě významně klesá a ve specifickém segmentu značky Maxim Burda Praha nevidí perspektivu pozitivního vývoje,‘ komentovala tuzemská pobočka německé Burdy konec Maximu.“

Bizarre byl britský alternativní magazín, který vycházel v letech 1997 - 2015. Bizarre informoval o alternativní kultuře ve formě rozhovorů s umělci a osobnostmi kultury a článků o LGTB scéně, drogách, fetiších a subkulturách. V dřívějších číslech časopisu Bizarre byla dokonce rubrika s cenzurovanou pornografií, v níž se zveřejňovaly genitálie, sperma a sexuální akty.
Jacques Lacan (*1901; † 1981), byl francouzský psychiatr a psychoanalytik, který se proslavil po celém světě převratně novou interpretací spisů Sigmunda Freunda.
Živel je jeden z nejstarších českých časopisů, zabývající se alternativní kulturou a vycházející prakticky zcela nezávisle na oficiálních nakladatelstvích i grantech. Živel začal vycházet v roce 1995. V roce 2007 přestal číslem 28 na čas vycházet, v roce 2009 se vrátil na scénu a do roku 2016 vyšlo dalších 10 čísel.
Rozhovor vedla Tereza Semotamová.

Copyright: jádu | Goethe-Institut Praha
listopad 2016

    Ivan Adamovič

    Ivan Adamovič (*1967) je český novinář, spisovatel a překladatel zejména science fiction literatury. Spoluzakládal měsíčník Ikarie věnovaný sci-fi literatuře. Založil a několik let vedl legendární časopis Živel zabývající se alternativní kulturou. Působil jako redaktor i v dalších českých tištěných médiích. Jako kritik a publicista se věnuje populární kultuře. V současné době je editorem časopisu Maxim, který krátce po dokončení našeho rozhovoru oznámil, že končí a v prosinci 2016 vyjde poslední číslo.

    Další články k tématu

    Antihospodyňka ChPD
    ChPD, to je doktorát z nepořádku, lenosti a duševní vyrovnanosti: jde o to osvobodit se od genderových rolí a společenských stereotypů, a to: Made in Poland.

    Polonahý šťabajzny, dementní humor
    Trochu úchylní jsme, přiznává Ivan Adamovič z časopisu Maximu. Jak tenhle intelektuál zabloudil do redakce údajně nejšovinističtějšího pánského magazínu na českém trhu?

    U tyče
    Čím dál více žen a také pár mužů tráví svůj volný čas u tyče – věnují se pole dance. Je to sport, show nebo performance? Pár z nich jsme vyzpovídali v Brně.

    „Vibrátor je produkt stejně jako zubní kartáček“
    Mladá designérka Anna Marešová pro trh připravuje svůj magisterský projekt. Pod značkou Whoop.de.doo nabízí erotické pomůcky pro ženy, které sama navrhla.

    „Prvotní strach ve všech kulturách“
    Silvestrovská noc v Kolíně proměnila debatu o sexismu – i proto, že rasisti a pravicoví populisté se najednou vydávají za bojovníky za ženská práva. Feministka a kulturoložka Stefanie Lohaus radikálně kritizuje způsob zpravodajského informování o kolínských událostech.

    Ženy. O ženách. Pro všechny.
    Zahraniční korespondentka Pauline Tillmann (31) a jejích šest kolegyň chce, aby se práce žurnalistek více cenila. Proto se rozhodly založit webový portál „Tvoje korespondentka“.

    Feminismus v knižní formě
    Aby znovu dodaly feminismu tvář, respektive platformu, založily Jenny Unger a Paula Bolyos knihkupectví ChickLit. Lze v něm nalézt feministickou zábavu a literaturu, pro ženy i o nich.

    Hlásíme se jen o svá práva
    Co má volební právo žen společného s volebním právem cizinců? V Česku žije kolem 220.000 cizinců. Měli by mít právo volit?

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...