Na venkově

Záchrana ze Sýrie

Foto: © UNHCR | Gordon WeltersFoto: © UNHCR | Gordon Welters
Fadi a Halima se svými třemi dětmi Hamzou (4), Kamalou (10) a Bourhanem (9) od roku 2015 žijí v malé německé vesnici Golzow.

V braniborské vesnici Golzow chyběly děti, aby mohla být otevřena první třída. Aby se škola zachránila před zavřením, pozval sem starosta syrské uprchlické rodiny. Režisérka Simone Gaul o tomto integračním experimentu natočila dokumentární film „Nové děti z Golzowa" (Die neuen Kinder von Golzow). Tereza Semotamová se se Simone Gaul sešla v rámci festivalu Jeden svět v Praze, kde byl tento film promítán.

Jak jste na to téma narazila?

Jeden známý četl v jedněch regionálních novinách, že ve škole v Golzowě nemají dost dětí a že se nyní snaží třídu zachránit. Zaujalo nás to. Bylo léto roku 2015, do Německa ve velkém přicházeli uprchlíci a přicházelo jich čím dál víc. Angela Merkel tehdy pronesla svoji slavnou větu: To zvládneme! Většina vesnic nechtěla přijmout žádné uprchlíky. Všichni měli strach, jich přijde příliš mnoho a že to nebudou moct zvládnout. Samozřejmě že ne úplně všichni, ale hodně obcí mělo radost, když museli ubytovat co možná nejméně uprchlíků. Golzowský starosta Frank Schütz ale řekl: Chceme uprchlíky a potřebujeme je, abychom tuto školu mohli zachránit. Samozřejmě chtěli jen rodiny a nejprve jen dvě, ale toto veřejné oznámení nás zaujalo.

Okamžitě jsme se tam rozjeli. Zápis do školy je jen jednou. Věděli jsme, že pokud chceme točit film, musíme točit ihned, i když na to ještě nemáme žádné peníze. Následně trvalo ještě sedm měsíců, než jsme sehnali peníze. Ale člověk musí točit, když se věci dějí...

Kolik syrských rodin v Golzowě nyní žije?

V Golzowě nyní žijí tři syrské rodiny, třetí dorazila až později. Na počátku měl starosta plán, že pozve dvě syrské rodiny. Ty se měli spřátelit, aby nebyly osamocené. Ale ukázalo se, že ty dvě syrské rodiny jsou velmi odlišné. Halimina rodina pochází z Latákie, v Sýrii byli lepší střední třída, relativně bohatá a relativně vzdělaná rodina. Druhá rodina pochází z Aleppa, ti byli chudší, pocházejí z prostších poměrů. Mají se rádi, pomáhají si, pijí spolu kávu, ale nejlepší kamarádi se z nich nestali. Ten prapůvodní nápad za tím byl tedy poměrně umělý. Když potkám v zahraničí Němce, taky to automaticky nemusí znamenat, že se hned skamarádíme. Samozřejmě nás spojuje země, odkud pocházíme, ale nemusí to hned znamenat, že jsme na stejné vlně.

Film musí mít začátek, nějaký vývoj a konec. Bylo pro vás těžké vytvořit nějaký dramaturgický oblouk?

Ano, a byl to taky problém při žádostech o peníze. Věděli jsme, že chceme začít zápisem dětí do školy a točit celý školní rok. Ale to bylo to jediné, co jsme věděli. Potom se ukázala jakýsi zápletka v tom, že protagonisté sice vnějším způsobem jsou zaopatření: dostanou pasy, vydělávají… Ale uvnitř, v srdci to tady nepřijali. A s tímto motivem jsme chtěli pracovat.

Zajímavá byla taky atmosféra v Golzowě. Konalo se shromáždění, na kterém obyvatelé všichni zase byli zlí. Potom zase došlo k obratu, okamžiku, kdy hodně lidí ve vesnici uprchlíkům chtělo pomoci. Právě s těmito kontrasty jsme mohli pracovat a na nich stavěli dramaturgii filmu.

Existují různé metody, jak natočit dokumentární film. Jste spíše pozorovatelka nebo se pokoušíte situace inscenovat?

Jsem rozhodně pozorovatelka a mám ráda scénické vyprávění v rámci zcela přirozených situací, ke kterým dochází samo od sebe. Zároveň ale dělám také rozhovory. Je to samozřejmě také otázka zdrojů, ale pokud to jde, trávím nejraději co možná nejvíce času se svými respondenty a čeká, ža se stane něco zajímavého. Pak se člověk stává svědkem situací, které by vůbec nečekal. Například scéna, kdy chlapec, který utekl před válkou, se má na pouti učit střílet. To je absurdní, ale on do toho šel, a ta scéna je velmi silná.

Zmínila jste, že vyrovnání se s novým domovem se stalo hlavním tématem filmu.

Ano, i pro mě to bylo něco úplně nového. Pořád zaznívalo: kam s uprchlíky? Potřebují byt, práci, místo ve škole. Ale to není všechno, co potřebují. Táhnou si sebou obrovskou zátěž: vzdali se svého kompletního života, celý jejich domov je pryč. Praktické věci jsou taky velmi důležité, ale ten smutek, to niterné, to vnějším způsobem nelze odstranit. To chce čas a je to také generační otázka. Dovedu si představit, že uprchlické děti za 20 let řeknou, že se v Německu cítí dobře. Ale u jejich rodičů si tím nejsem tak jistá. Myslím, že ti budou nadále za svůj domov považovat Sýrii.

Docházelo k situacím, kdy jste věděla, že daný materiál nebudete moct použít?

Netočili jsme, když Halima neměla na hlavě šátek. To bylo zcela formální, věděli jsme, že točit nesmíme. Potom byly situace, kdy jsme se potýkali s jazykovými problémy. Například v jedné scéně Halima řekla, že v Golzowě lidé nemají žádného boha a že to je pro ni hodně těžké. To je důležité věta, ale dá se snadno dezinterpretovat. Halima lidem nechce předepisovat, že musí věřit v boha. Prostě jen říká, že je to pro ni velmi těžké, protože je velmi věřící. Obecně je to tak, že během stříhání člověk musí jednat velmi citlivě. Vím, co chtěla sdělit, ale publikum možná ne.

Hovořili jste spolu německy?

Ano, hned od začátku. Halima se německy naučila hrozně rychle. Chtěla jsem nejdříve s sebou mít tlumočníka, ale pak jsem to zavrhla, protože jsem chtěla, abychom zůstali malý tým. A taky mi vlastně připadalo zajímavé pozorovat, jak velké pokroky rodina jazykově dělá.

Jakým způsobem jste pracovali na tom, aby příběh nepůsobil černobíle?

To trvalo a myslím, že to šlo ruku v ruce se zlepšováním jazykových znalostí. Některé negativní věci můžete říct, až když jste si v daném jazyku jistější. Také trvalo, než se mi Halima otevřela natolik, že vůbec přiznala, že v Německu není šťastná a že tady vůbec nechce být. Věděla totiž, že až to Němci uvidí, tak řeknou: Tak si jdi! Věděli jsme, že tento aspekt je důležitý, ale že je třeba ho do filmu citlivě začlenit. A jistě že panují problémy s byrokracií, ale to jsem ve svém filmu tématizovat nechtěla. O tom už se točilo hodně.

Golzow bojuje stejně jako hodně ostatních vesnic s vylidňováním. Je to problém v celém Německu?

Ano, myslím, že ve východním Německu je ještě horší než v západním. Po převratu hodně lidí odešlo z východního Německa do západního nebo do velkých měst. Obecně infrastruktura je na venkově problém. Například tam neexistují žádné obchody, žádný pekař, lékaři, pečovatelé, zábava. To je náročné nejen pro staré lidi, co už nemůžou jezdit autem. Mladí lidé odtamtud odcházejí, protože tam není žádná práce. Politici to nemají pod kontrolou, protože přece nikoho nemůžete nutit, aby zůstávali na venkově. Zároveň tu ale je malý trend směrem na venkov: hodně lidí po životě na venkově touží a stěhují se tam. Ale zatím je takových lidí jen velmi málo.

V debatě o uprchlících byl takový bod, kdy několik politiků žádalo: více uprchlíků do vesnic, protože hodně domů na vesnicích zeje prázdnotou. Zní to logicky, ale tak jednoduché to není. Na začátku to v Golzowě bylo super – všichni se rychle seznámili a ti, co chtěli pomáhat, pomáhali. Ale čím déle jsou rodiny integrované, tím těžší pro ně je na vesnici žít. Protože je to vesnice, ze které všichni chtějí pryč a oni sami vlastně taky. Není tam práce, kino, hudební škola, člověk tam potřebuje auto, aby byl svobodný.

Máte v plánu situaci v Golzowě nadále sledovat s kamerou?

Momentálně nemám čas tam dál točit. S Halimou jsme se ale spřátelili a nyní jsme pracovali na moji druhé textové reportáži. Jsem zvědavá, co se s rodinami bude dít dál, především s dětmi. Malá Kamala pořád ještě tvrdí, že by později určitě chtěla nosit šátek, přestože v Braniborsku to hodně jejích kamarádek nedělá. I když zrovna netočíme, jsme pořád hodně v kontaktu. Mám v plánu o nich točit za se za dva, tři roky.

Rozhovor a překlad z němčiny: Tereza Semotamová

Copyright: jádu | Goethe-Institut Praha
červen 2018

    Die (neuen) Kinder von Golzow

    Děti z Golzowa (Die Kinder von Golzow) je filmový dokument o žácích jedné školní třídy z braniborské vesnice Golzow v Oderbruchu. Barbara Junge a Winfried Junge v rozmezí let 1961až2007 v 20 dokumentech zaznamenali dospívání a životní cesty 18 školáků narozených v letech.Vzniklo tak více než 70 Kilometrůa kolem 45 hodin filmového materiálu.Jedná se tak o nejdelší filmovou dokumentaci v dějinách filmu. Poslední díly nesly název A pokud ještě nezemřeli… (Und wenn sie nicht gestorben sind…) … tak žijí dodnes (…dann leben sie noch heute).

    kinder-von-golzow.de

    ***

    Nové děti z Golzowa (Die neuen Kinder von Golzow) je filmovým dokumentem o současném Golzowu.Ve východoněmecké vesnici Golzow žije jen málo dětí. Starosta Frank Schütz se vesnici snaží zachránit, seč může, a tak dostal nápad: do Golzowa se nastěhují syrské uprchlické rodiny se svými dětmi a vesnice se tak omladí. Může něco takového fungovat? 33-letá režisérka a novinářka Simone Gaul po dobu jednoho školního roku dokumentovala život dvou rodin.

    golzow-film.com
    simonegaul.de

    Témata jádu

    #Klartexte – Na rovinu
    Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

    Na venkově
    Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

    Smíšená čtyřhra | V4
    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...