Na venkově

Vesničan, nebo dítě velkoměsta?

Foto (Zuschnitt): © Silvia Schuth
Kde se žije nejlépe, to vnímá každý z nás jinak. Vyzpovídali jsme čtyři lidi a zajímali se, proč se rozhodli pro život na vesnici, nebo ve městě. Foto (detail): © Silvia Schuth

Silvia Schuth, 42, vyrostla v Haselünne v zemském okrese Emsland v Dolním Sasku a kvůli vzdělání se přestěhovala do Kolína nad Rýnem, kde už 22 let žije s manželem a dvěma dětmi.

Po skončení školy jsem se odstěhovala do Kolína nad Rýnem. S mužem jsme oba vyrostli na venkově a chvílemi jsme také přemýšleli o tom, že bychom se tam s dětmi zase vrátili. Můj muž si tam dokonce už hledal práci. Ale já jsem ráda, že jsme to nakonec zavrhli. Život ve městě se mi prostě líbí víc, protože tu máme všechno na dosah – práci, kino, fitness studio, restaurace a kavárny. Kluci jezdí na kole na fotbalové tréninky a tramvají jsme za dvanáct minut na hlavním nádraží. Kolín nám zkrátka nabízí víc možností. Když jedeme na návštěvu k mojí matce v Haselünne, užíváme si velký dům se zahradou, to je pravda, a děti jsou rády, když můžou o prázdninách strávit týden u babičky na venkově. Jenže být tam natrvalo, nudila bych se. Někdy taky oceňuju anonymitu velkoměsta. Některé venkovské zvyky, třeba potkávat se na všech narozeninových oslavách, už bych nevydýchala. I ve stáří bych chtěla spíš zůstat ve městě. Je tu lepší infrastruktura, kdybych se třeba musela pohybovat pomocí chodítka nebo kdybych byla odkázaná na pečovatelskou službu.

Foto (detail): © Tonio Postel

Stefan Gieren, 38, scénárista a filmový producent na volné noze, se s manželkou a pěti dětmi odstěhoval z Hamburku do regionu Wenland ve severním Německu, kde si opravili starý statek.

Rozhodli jsme se odstěhovat z města, protože náš byt ve čtvrti Grindelviertel o výměře 65 metrů čtverečních nám začal být příliš malý. Za vhodný byt bychom v Hamburku platili přes 2000 eur měsíčně. V Lemgowě v Dolním Sasku, kde žije asi 100 lidí, jsme za 30 000 eur koupili dům o výměře 120 metrů čtverečních a sami si ho opravili. Se ženou jsme oba vyrostli na venkově a chceme to umožnit i našim dětem. Dá se tu žít v klidu a v pohodě, žádný hluk a žádné znečištění, na ulicích nečíhá žádné nebezpečí. Jsou tu zvířata, louky a lesy. Do nejbližšího supermarketu to máme čtyři kilometry, do sousední obce na nádraží třináct. Ve vesnici se cítíme velmi dobře, hlavně kvůli fajn sousedům, kteří se často sdružují v komunách a žijí alternativním životním stylem. Zásobování potravinami se zajišťuje prostřednictvím „solidárního zemědělství“: Členové společenství dostanou k dispozici místní biovýrobky a každý za ně zaplatí tolik, kolik může. Ztráty kompenzujeme společně. Funguje to skvěle!

Foto (detail): © Jussenhofen

Magdalena Müller, 89, žije odjakživa ve čtvrti Vingst v Kolíně nad Rýnem.

Narodila jsem se ve městě a chci tady zůstat. Líbí se mi, že znám svoje sousedy a obchody v okolí. Ještě stále tu bydlí několik mých spolužaček, pravidelně se s nimi scházím; s dcerou a vnučkami si zase ráda do restaurace nebo na výstavu. Infrastruktura je tu skvělá: pekařství, lékárny, doktoři a MHD, všechno mám blízko. Takže jsem ještě pořád mobilní. Život na venkově si nedovedu představit, byl by na mě moc jednotvárný. Pro mě by tam taky bylo všude daleko, to bych potřebovala řidičský průkaz. Žiju tady moc ráda, i když se některé věci změnily k horšímu. Udělali nám tu rovnou před nosem šrotiště, navíc kolem mého bytu vedou koleje, což znamená hodně hluku. Taky je škoda, že hodně malých obchodů muselo zavřít. Ale máme ve městě hodně zeleně, třeba kousek od mého bytu je lesík s krásnými lavičkami.

Foto (detail): © Jochen Strach

Jochen Strach, 45, tenisový trenér z Biberachu u Offenburgu, po šesti letech v Hamburku se vrátil do své rodné obce.

Po šesti letech v Hamburku jsem byl rád, že se zase můžu vrátit domů do Bádenska-Württemberska. Ve velkoměstě jsem se nikdy necítil doma: V Hamburku nebylo chladné jen klima, ale působili tak i lidé. Na vesnici se lidé zdraví, usmívají se na sebe, povídají si spolu. Já si to užívám. Taky mi chyběly hory a příroda. Ve městě to bylo moc hektické, velký hluk, hustá doprava a málo parkovacích míst. Lidi ve městě jsou pod velkým tlakem, očekává se od nich úspěch a výkony – na vesnici se žije mnohem uvolněněji. V Hamburku bylo ale jednodušší pracovat jako trenér tenisu. Je tam víc klubů a děti přicházejí samy od sebe a chtějí hrát. Na vesnici je to naopak, musíte je přesvědčovat. V Hamburku mají děti „stres z volného času“, protože mají moc koníčků. U nás na venkově mají děti občas taky volné odpoledne. Možná bych si dokázal představit život v malém městě jako Freiburg. Moje kořeny jsou ale na vesnici, tam patřím.

Tonio Postel
překlad: Michaela Škultéty

Creative Commons Lizenzvertrag
Dieser Text ist lizenziert unter einer Creative Commons Namensnennung - Weitergabe unter gleichen Bedingungen 3.0 Deutschland Lizenz.

duben 2018

    Témata jádu

    #Klartexte – Na rovinu
    Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

    Na venkově
    Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

    Smíšená čtyřhra | V4
    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...