Na venkově

Na obou březích periferie

Foto: © Irena DudováFoto: © Irena Dudová
Im Grand Hotel Piast in Český Těšín

Irena Dudová objevuje rodné město Těšín, kde nějakou dobu nežila. Těšín má dvě tváře – polskou a českou, a v posledních letech prošlo různými proměnami.

Jednou za čas v sobotu ráno žádné vyspávání. Je mi osm, sestře devět, s mámou jdeme nakupovat na tržiště na polskou stranu Těšína, za řeku Olzu. Na hraničním přechodu na Mostě Svobody nás čekají dlouhé řady lidí a hraniční kontroly. Cestovní pasy, prohlídky tašek. „Dzień dobry, kontrola paszportów.” Nekonečné zástupy Čechů a Slováků, slovenské babičky v tradičních krojích z Čadce nebo Žiliny. Čekáme dobrou půlhodinu, než nás všechny zkontrolují a pustí dál.

Nechápeme, proč nás na závodech v Polsku ostatní děti posílají „zpět domů“ a naopak.

Na jaře jsou dny teplejší a tělocvikáři nás ženou do blízkého parku lemujícího hraniční přechod. Poklusem míjíme muže s lepicí páskou v ruce. Nešetří s ní. Mají vyhrnuté kalhoty a páskou si kolem stehen a lýtek přilepují flašky vodky. Pak je zakryjí volnými nohavicemi a vyráží ke hranici. Říká se jim mrówki – mravenci. Jsme ještě děti, v parku trénujeme na závody v atletice. Chodíme do základní školy s polským jazykem vyučovacím na české straně Těšína a nechápeme, proč nás na závodech v Polsku ostatní děti posílají „zpět domů“ a naopak – proč se na nás čeští kamarádi tak nevraživě dívají a nejraději by nás viděli tam, odkud jsme prý přišli, tedy – podle nich – z Polska. Především když běžíme rychleji nebo skočíme do písku o pár centimetrů dál.

Chrupki kukurydziane, rolmopsy, krówki, teplaki se třemi proužky na tělocvik, bundy na zimu – pro nás děcka ze základky vrchol přehlídky módy. Na tržišti se to hemží Poláky, Čechy a Slováky. Po nákupech v okénku hraničního přechodu na Mostě Družby celníkovi podáme cestovní pasy. O slovech „avantgardní architektura pozdního modernismu“ nikdo z nás nemá ani tucha. Než dojdeme domů, je dobrá půlka křupek pryč a my vůbec nemáme hlad ani místo na oběd.

V hlavním sále hotelu Piast na karnevalu tančí baleríny v neónových šatech s piráty, princezny s indiány. Lepkavou oranžádu usrkují brčkem a zanedlouho jim poprvé vypadne pravá horní jednička. Sál je obrovský a vznešený a pro výhry z tomboly se kráčí po parketu v záři velikého lustru.


Po starém hraničním přechodu ani stopa. Zmizely pasy, závory, celníci v zeleném. V budově, kde ohmatávali podezřelé mravence, vám ušijí na míru koženou bundu nebo dubeňák. Projekt Zahrada dvou břehů, nápis Zahrada dětských kočárků. Pod mostem cyklostezka, maturanti se na pozadí graffiti fotí na tablo, desítky joggerů prohánějících se po obou březích ve funkčním běžeckém oblečení, které si vedle spodního prádla pro nadměrné velikosti ňader můžou pořídit v budově přímo naproti – tam, kde se s igelitkami s růžově zbarvenými kukuřičnými kuličkami chodilo z Polska zase zpátky. Thermoactive System s bezešvou technologií. Vrtačku Makita. Wafelki z orzechami. Vlajka polská i evropská, nápisy polské a české. „Maximum Diversity in Minimum Space“ nasprejovali tu. Po mravencích jako by se slehla zem.

„Všude najdeš blbce a všude najdeš dobré lidi.“

Na mikině má napsáno „Freiwillige Feuerwehr“ a s polskými kolegy ze stánku odvedle mluví střídavě slovensky, česky i polsky. Pan Mirek tu na tržnici boty a tašky prodává už dobrých dvacet let. „Já jsem z Prahy. Co tu dělám? Bo tam je samá náplava, z celého světa, tak jsem utek.“ Bavíme se o komplikovaných česko-polsko-slovenských vztazích. „My was kochamy!“ volá na mě prodavačka z vedlejšího stánku. Co národnosti – komplikovanější to je mezi lidmi samotnými, říká to i Mirek. „Mám tu velice dobré vztahy, kamarády. Jasiu – to je super chlap,“ ukazuje na kolegu, který prodává boty. „Všude najdeš blbce a všude najdeš dobré lidi. Blbcům se vyhnu a Jasiu je nejlepší. Jsem tu dvacet let. Ale Jasiu – málo je takových normálních Poláků. To je švec největší.“

Foto: © Irena Dudová
Pan Mirek tu na tržnici boty a tašky prodává už dobrých dvacet let.

Velkoměstské polemiky, jestli piccolo existuje či nikoliv, že máte v lungu příliš vody, flat white není ani dost flat ani příliš white a zajíc na latte art má ucho nakřivo, v Těšíně neuslyšíte. Je tady totiž jenom jedno Presso – kavárna a v ní Bobi, sympatický mlaďoch s drdolem (slovo „hipster“ tu zatím moc neznají a ani si na ně nikdo nehraje). Rodák z polského Těšína, co vír metropole vyměnil za stylovou kavárnu a těšínský slow motion si nemůže vynachválit. „Už jsem kdysi bydlel v Krakově – přejedl jsem se toho přepychu, té přemíry všeho. Nějakou dobu jsem tam bydlel, trochu jsem se rozkoukal co a jak. Z Těšína všichni vycestovali, já jsem zůstal, něco jsem si tady vymyslel. Mám rád ten zdejší klid. Risknul jsem to, otevřel jsem si kavárnu – dokud se mi bude chtít, tak to budu dále dělat. Než mě unaví lidé, budu to dělat pořád. Ale s tou únavou to tak má asi každý, ne?“ A dodává, že když se chce vyřádit ve velkoměstě, do hodiny-dvou je v Katovicích, Krakově nebo Ostravě.

„Jsou lidé, kteří Čechy rádi nemají, ale já mám rád ten jejich klid, pohodu. Proto se taky učím czestinu, tak?“

U Bobiho si dáte dobrou kávu, pivo z místního pivovaru nebo katovické trubičky se šlehačkou. Ale hlavně: v klidu. „Všichni někam spěchají – a tady je to taková ‘strefa wolna od polityki’ (místo oproštěné od politiky), chci, aby si sem lidé přišli odpočinout. Někdo mi říká ‚Rychle, rychle!‘ – když něco chceš rychle, tak si běž do starbaksu nebo mekdonaldu.“ Těší ho fakt, že se za ním známí a kamarádi opět a znova vracejí – pravidelně na svátky, v létě o prázdninách, po celý rok. Vědí, kde Bobiho vždycky najdou. A říkají mu, že je to fajn, že tam zůstal a můžou se k němu vracet. „Já jsem to risknul, zkusil jsem si to a to mi stačí. Jsem tu už skoro sedm let. Taky to tak bylo – končíš studium a říkáš si – někam pojedeme. Tam budou peníze lépe chutnat, budu tam šťastnější. Ale to není pravda. Člověk si musí najít své místo.“

K Bobimu chodí jak Češi, tak Poláci. Češi tvrdí, že je to jiné než u nich – káva chutná nějak jinak. „Chodí sem rádi, jim to nevadí. Jsou lidé, kteří Čechy rádi nemají, ale já to rozhodně nejsem. O mně se říká, že jsem čechofil. Já mám rád ten jejich klid, pohodu. Proto se taky učím czestinu, tak?“


Od Bobiho je to jen pár kroků ke starému hraničnímu přechodu na Mostě Družby. Ještě si ale v Presso dám jedno kafe s Argirem, chlapem jako hora s plnovousem a kšiltovkou. Grafickým designerem, rodákem z nedaleké Karviné, který se po dlouholetém pobytu v Londýně s rodinou vrátil zpět na rodnou hroudu a snaží se tu změnit věci k lepšímu. V rámci projektu Human Cities se podílel na revitalizaci právě oné budovy hraničního přechodu, díla architektů Zbigniewa Kołdera a Józefa Raszky. Budovy opomíjené, zapomenuté, nedoceněné, mnohými označené za nejškaredší stavbu regionu předurčenou k demolici. Příkladu avantgardní architektury pozdního modernismu.

Až Argir přišel s nápadem, jak zchátralou budovu alespoň trochu vrátit zpět lidem: „Hraniční přechod v Těšíně, to je místo-unikát. Celníci, tresty, vydělávání na hranicích, zmar, mravenci, kontrolní prohlídky – to bylo ponižující. Já na to místo mám celkem zlé vzpomínky, ale když už tady teď víc než rok bydlím, hodně často chodím kolem a často si říkám – udělejme místo, které bude žít.“

Samotná budova po vstupu do Schengenu prožívala pár dobrých let, kdy se v jejích prostorách usadila mimo jiné organizace Krytyka Polityczna, Klub Kreativních Žen či Parostatek. Místo se hemžilo dítky, které se tu cítily jako doma, účastnily se kreativních workshopů, zatímco si jejich rodiče mohli v klidu hovět v lehátku s knihou, popíjet limonádu a koukat na řeku Olzu rozdělující dva Těšíny od sebe. Pak se ale iniciativy musely přesunout jinam a budova zůstala stát. Postupně do ní začalo zatékat, chátrá, stala se přístavem místních bezdomovců.

Foto: © Irena Dudová
U Bobiho v kavárně je klid a pohoda: „Někdo mi říká ‚Rychle, rychle!‘ – když něco chceš rychle, tak si běž do starbaksu nebo mekdonaldu.“

Díky projektu Human Cities tu letos v zimě za třeskutých mrazů Argir spolu s kamarádem oblepili okna opuštěné stavby barevnými trojúhelníky z pěny a vdechli jí tak nový život. „Původně jsme to na výstavu chtěli lehce zrenovovat, já jsem to chtěl nechat surové – ať ty fleky zůstanou, aby lidé viděli historii, zub času, který se na tom podepsal.“ Tvar červených trojúhelníků sice některým připomíná červená Marlbora, Argirův záměr však směřuje do dob dětství: „Je to takový ten vysněný zámek, zpátky do dětství, červená modrá. Mně to přišlo i docela humorné, že ti bezdomovci, co to tam okupují, oni jak jsou opilí, tak se chovají jak děcka, tak jediné, co mi přišlo do hlavy – udělám jim k tomu zámek. Jde o to, aby lidé, když to vidí, vnímali tu reminiscenci, jakýsi návrat do dětství. Aby se zastavili v tom tempu a šli zpět do své paměti a vzpomněli si na tu hru. Guggenheimovo muzeum jsme z toho fakt udělat nechtěli. Mělo to promlouvat přímo k lidem.“

„Ti bezdomovci jak jsou opilí, tak se chovají jak děcka, tak jediné, co mi přišlo do hlavy – udělám jim k tomu zámek.“

Jedním z bezdomovců, kteří z Mostu Družby nejednou hodili krabičák do Olzy, je i Macek. Potkávám ho, když sedí na parapetu jedné z dvaceti vietnamských večerek, které lemují ulici Hlavní po celé její délce na české straně Těšína. Na místě, kde se Hlavní protíná s Pražskou. Zrovna ze svých privátních reprobeden poslouchá rap. Uplácím ho dvacetikorunou a dvěma cigaretami, aby mi řekl něco o sobě a o městě, kde žije. Řekne mi, že byl za vodou, pracoval v Praze, všechno tam viděl, i žraloka. A pak to všechno šlo do kytek. „Já piju tu bambuču levnú na ulici, že jo, já tomu tak řikam. Bambuča. To za třicet korun, to v plastu.“ Do polského Těšína prý občas zajde. Ale tam na ně Poláci volají policajty. Že se prý mají vrátit, odkud přišli. A štve ho, že Poláci si chodí na českou stranu pro balíčky. A jestli mu prý nedám číslo. Že sedává u Billy. Nebo u nádraží, tam naproti Piastu.


Baleríny už jsou dospělé a teď místo na spanilém parketu mezi krabicemi a stojany tančí nakupující a váhají, zda vybrat čtyři trička s krátkým za cenu dvou nebo „lefné ošusky“ s delfínem. Jo a v létě se tam jako nikde jinde dá docela levně sehnat třeba vějíře. No, možná ještě někde na Hlavní nebo Pražské, tam, kde sedává Macek.

Přišel čas na oběd. Něco místního, něco regionálního, pro ten pocit, návrat ke kořenům. Grand Hotel Piast, stojí tam napsáno na oknech. Je to podivný mix bramborových placků (sic!) se smetanou a radegasta, které tu chutnají nějak jinak než doma. Bizarní kompendia obrazů polských Piastovců, Matky Terezy a Alexandra Makedonského. Elcédé nalidských rozměrů nad barem, ze kterého se celým Grand Hotelem až rušivě nahlas linou slova klipu, který sem jaksi vůbec nezapadá, ale vlastně to celé trefně shrnuje. Shrnuje Těšín očima dítěte. Těšín, který se opouští a do něhož se zase vrací. Zavrhovaný a znovunalezený po letech strávených v menších i větších městech, domech, bytech a pokojích více či méně cizích lidí, kde se tě opět a znova budou ptát, odkud jsi a kam směřuješ:

I like digging holes and hiding things inside them
When I'll grow old, I hope I won't forget to find them
Cause I've got memories and travel like gypsies in the night
I build a home and wait for someone to tear it down
Then pack it up in boxes, head for the next town running

Alice Merton – No Roots

Jen ty stropní podhledy a mozaika ve vstupní hale Piastu zůstaly stejné a baleríny si je pamatují ještě z dob, kdy celou noc protančily s jednookým pirátem.

Irena Dudová

Copyright: jádu | Goethe-Institut Praha
červenec 2018

    Český Těšín | Cieszyn

    Témata jádu

    #Klartexte – Na rovinu
    Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

    Na venkově
    Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

    Smíšená čtyřhra | V4
    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...